Nahorní Karabach, den druhý
Trip Start
Jul 14, 2006
1
13
17
Trip End
Aug 17, 2006
Gandzasar,
Azerbaijan
Friday, August 11, 2006
A tak jsem se dopoledne byla projit po meste. Jen jsem se utvrdila ve vcerejsich dojmech. Jeste neco - vcera jsem si koupila tricko a bala se jestli neni moc vyzyvave, jestli nebudu vzbuzovat nezadouci pozornost. Ale nikdo nic, lide me nechavaji na pokoji.
V jednu jsem zamirila na nadrazi a jeste ze tak - autobus totiz jede v pul treti, ne pul ctvrte. A listky se dopredu koupit nedaji. Tak jsem si dojela pro veci a nastoupila na bus smerem vesnice Vank. Byla jsem trosku nervozni, protoze jsem vedela, ze sedim v poslednim autobusu a ze tudiz budu muset ve Vanku prespat. Cesta nebyla nijak prijemna - vsichni na me mluvili, ja nikomu nerozumela, vsichni se smali a ja nevedela jestli se smeji mne. Nastesti cesta netrvala moc dlouho.
Anna mi rekla, ze ve Vanku je hotel Tsitanik, kde se nemusi platit. Prilis jsem to nechapala (k cemu je hotel kdyz se v nem neplati?) a cestou se usmivala nad tim, ze Tsitanik zni jako Titanik. No - a on je to hotel u reky ve tvaru lodi. A dost nobl! Tak tenhle zadarmo nebude, rekla jsem si v momente, kdy jsem ho uvidela. Pani na recepci mi na dotaz odpovedela, ze se plati 5000/noc (10 EUR). Nadsena jsem nebyla, ale byla bych ochotna a schopna to zaplatit, nicmene jsem se zeptala, zda ve vesnici neni neco levnejsiho. "Neni" prelozila mi odpoved anglicky hovorici slecna. "Ale tahle holka rika, ze muzes prespat u ni v dome" povida dal. Po chvilce bzuceni v armenstine devce povida "jo a nebo muzes zustat zadarmo v tomhle hotelu". "Jak to?" ptam se. "Protoze to tady postavil muj strejda, on zije v Americe a postavil to tu zadarmo pro lidi. Tak driv to bylo zadarmo pro vsechny, ted tu turisti platej, ale je to jedno, muzes tu byt zadarmo." Nabidce jsem se nebranila a protoze jsem po mesici v Armenii touzila po soukromi, radeji jsem sla do hotelu nez k druhe divce domu. Dostala jsem krasny pokoj s balkonem. Potesene jsem si dala veci do pokoje a vyrazila do 2 km dlouheho kopce ke klasteru Gandzasar. Bylo horko jako v pekle, ale s castymi prestavkami na vodu a ostruziny jsem kopec vylezla. Odmena stala za to. Gandzasar je krasny, prirovnavaji ho k Aghtamar na jezeru Van. Je z nej krasny vyhled na okolni hory pokryte lesy. Okoli kostela je upravene, uhledne a musto je jako oaza klidu. Vzpomnela jsem si na valecne hruzy o nichz mi dopoledne povidalo devce v muzeu a bylo mi zatezko uverit, ze pred par lety tu byla regulerni valka. Ve stinu kostela jsem si pripadala bezpecne, klidne a doufala jsem, ze tohle misto uz si sve valky jednou provzdy odbylo. Snad si tenhle svet valek uzil uz dost.
Dala se se mnou do reci Svetlana, pani z Martuni (vesnice v Karabachu), ktera bydli v Izraeli. Prisla nahoru taky pesky, tak jsme se dohodly ze dolu pujdem spolu. Ale cekaly jsme az prejde horko. Povidaly jsme si (rusky), trochu rozjimaly o vire, lidech, Karabachu. Je to velmi nabozna zena, ale neni mi to neprijemne - i kdyz obvykle byva. Bydlime ve stejnem hotelu a zitra rano pojedeme stejnym autobusem zpet do Stepanakertu. Ona pak pojede do Mirtuni a kus dal, kde je klaster Amaras. Premyslim, ze se k ni pridam, Amaras bych chtela videt.
