Nahorni Karabach, den treti
Trip Start
Jul 14, 2006
1
14
17
Trip End
Aug 17, 2006
Martuni,
Azerbaijan
Saturday, August 12, 2006
Svetlana mi napsala svou adresu, telefon a rekla, ze u ni muzu prespat a kdyby cokoli at se vratim. S tim odesla domu a ja zustala u silnice s ridicem, ktery vubec nebyl nadsen myslenkou, ze tu samotna holka bude stopovat. Dokonce me poslal do stinu a stopoval za me. Popravde, nebylo moc koho stopovat, silnice tu vskutku nejsou precpane. Ukazalo se, ze nekdy kolem 15h (tj za 4 hodiny) jede odtud do Sos autobus. Ridic jmenem Armen me vehementne presvedcoval at jedu autobusem, ze si proste nevezme na svedomi, ze me posadi do auta ke spatnym lidem, kteri mi neco udelaji. Moje rozhodnuti stopovat, nalomene ridicem i tim, ze vlastne vubec stopovat nechci, se podlomilo uplne, kdyz mi ridic rekl, ze je v servisu hotov a ted me odveze zpatky ke Svetlane. Souhlasila jsem a vratili jsme se. Dostala jsem od ridice listek pro jeho bratra zijiciho v Sos. Pokud jsem to dobre pochopila, je to neco jako "drahy bratre, osoba nesouci tento list necht je privitana v tvem dome tak jako by byla tvou vlastni dcerou." Doufam, ze se mi dnes podari vratit do Stepanakertu (s nejakymi turisty), ale kdyz ne, tak aspon mam kde byt. Jen musim dat vedet Anne a taky bych rada napsala nasim, at se o me neboji.
Svetlana me ve tri hodiny vyprovodila na autobus, nabalila mi s sebou obed a na zastavce se zeptala pani (jmenem Ofelie) zda jede do Sos a jestli se o mne postara. Predavaji si me tu z ruky do ruky a k tomu vzdy pridaji vypraveni o me pouti po Hayastanu. Predpokladam, ze tolikrat vypraveny pribeh je jiz notne prikraslen. Kazdopadne se ukazalo, ze pani Ofelie je manzelkou bratra ridice Armena, k nemuz me odkazoval muj glejt. Po nekonecnem cekani prijel autobus a my se nacpali dovnitr. Chtela jsem stat (nebylo misto), ale k okenku prisel z venku vojak a jednoho chlapce vykazal ze sedadla, abych si mohla sednout. Bylo mi trapne, tak jsem se aspon posunula a sedli jsme si napul oba. Opet jsem slysela jak v autobusu koluje pribeh, v nemz nezamenitelne figuruji slova "Cechia" a "Spitak". Cestou jsem koukala z okna na valkou znicena mesta, ruiny domu i zelena policka osazena novymi ci spise prezivsimi obyvateli. Zeme je vyprala a jsou tu cerne kameny, podle nichz se nejspis toho misto jmenuje kara bach - cerna zahrada.
Dorazily jsme s Ofelii domu, kde se tou dobou nachazela jeji snacha Nara a dve deti - syn (2 roky) Vahe a dcera (4 mesice) Jana. Bylo mi receno, ze Ofeliin syn je ridic. Ano, zivi se jako ridic, ale pritom vystudoval ve Stepanakertu pravo. A Nara vystudovala Armenskou literaturu, ale tezko najde po materske praci. Po prijezdu jsem ... dostala najist. Respektive - ono se sedne kolem stolu, na stul se da vino, merunky, meloun ... a povida se a jemne prikusuje. Jenze ja nerozumim, nemluvim, tak aspon jim.
Pozdeji prijel manzel Ofelie. Je to takovy bodry chlapik, vtipny, ale strasne spatne mu rozumim. Myslim, ze trochu postrada takovy ten talent - neumi mluvit s clovekem, ktery neovlada jazyk. Musi se dobre vyslovovat, volit lehka slova... V jednu chvili mi z toho jak mu nerozumim bylo uplne uzko. Mluvil na me, ja nerozumela a prislo mi, ze si mysli, ze jsem asi pekne pitoma.
Zacali jsme pripravovat khorovatz (grilovani spizu) a ja se snazila pomahat. Vypadalo to asi tak - Ofelie kraji spek. Ja prijdu a povidam "muzu pomoc?" odpoved "net, devocka, chod pakusat (...)" misto (...) dosadte meloun/vino/orechy... Nakonec jsem zvolila taktiku nasilne pomoci. Ukoristila jsem nuz, chodila po dvore a kdykoli zacal nekdo neco krajet, tak jsem se pridala. Jen napichovani masa je ciste muzska prace.
V nasi ne prilis podarene konverzaci s panem otcem, pote co jsme probrali prumerny plat tady i doma, rodice, zenichy...,se me zeptal, zda mame doma khorovatz. Rekla jsem, ze ano, ale ne tak casto. Pantata si to vylozil jako ze ne a dal mi lekci delani khorovatzu (nakrajis maso, napichnes ho na tyc, das nad uhliky, po chvili otocis...) Ovsem znamenalo to stravit nekolik minut v mistnosti pro khorovatz, kde je dene vedro. Snazila jsem se tomu uniknout poukazanim na fakt, ze jakozto zena nejsem hodna delat khorovatz. Odpovedi mi bylo, ze se to tady naucim a doma tuto vedomost predam otci, ktery timto povysi ve vrchniho khorovatele.
Khorovatz byl dobry, ale muselo by nas byt tak padesat, abychom vsechno snedli. Ja jsem byla opet pobizena ze vsech stran, abych ochutnala jeste tohle a tamto, az jsem si rikala, ze jeste jednu bramboru a vrhnu. Jidlo jsem prolevala vinem a muzi vodkou. Zase to do sebe klopili jedna radost a zase to bylo doprovazeno dojimavymi pripitky.
