Výlet do vesnic od G
Trip Start
Oct 06, 2009
1
16
26
Trip End
Nov 02, 2009
Nastavili jsme si budíka na šestou hodinu, vstali jsme v deset, a začali si balit věci, že vyrazíme do Geghardu. Naše hostitelka Anahit nějak nechápala, proč chceme od ní odejít hned po jedné noci, a tak nás přemluvila, ať si u ní necháme věci, a přespíme za poloviční cenu ještě jednu noc, protože z Garni se stejně musí člověk vrátit do Jerevanu, aby mohl na Sevan (jezero). A tak jsme tak udělali a tím jsme přerušili naše pravidlo: spát každé dvě navazující noci jinde.
Vyrazili jsme tedy po jedenácté do města hledat autobus, který by nás odvezl na stanoviště s autobusy směřující do vesnic od G. Veřejná doprava v Jerevanu je obstarávána opět maršrutkami všech typů a roků výroby, na zastávkách nejsou jízdní řády ani čísla spojů, které tam zastavují. A i když jich jezdí strašně moc, tak jsou pořád plné a pro Evropany docela malé na stání
Během cesty se nic moc nestalo, a tak jsme po hodině vystupovali na cestě, která vedla dále na klášter Geghard. Tam jsme vyrazili a byli rádi, že těžké bágly leží u Anahit. Podél cesty se tyčily samé nevábné vesničky, podivné budovy (kadibudka uprostřed pole), obchody s mnoha druhy cigaret, mnoha druhy vodek a dvěma druhy salámu, ve kterých nikdo nenakupoval. Po čtyřech kilometrech chůze a jezení broskví jsme vyšlapali ke klášteru. Vešli jsme do jeho prostor, které se z velké části rozléhají ve skále. Jedna komora se tesala 40 let, a byla vytesána parádně, protože v několika místnostech akustika opravdu skvěle fungovala. Zpíval jeden, znělo to jako deset. Tak jsme si tam prozkoušeli, jak by v takové hale zněla Darth Vaderova nejslavnější replika a vyndávání světelných mečů. Po prošmejdění jeskyní a skal za řekou, která klášter obléhala, jsme se vrátili na cestu a tam si od trhujících babiček koupili věc, která vypadá jak hovno na provázku (nějaké ořechy zalité v želatině - na provázku)
Nechali jsme se odvézt do vedlejšího města Garni, kde stojí helenistický chrám původně z 1. století. Cestou jsme si koupili nejhnusnější pití výpravy - na obalu nějaká tráva, voní to jako zkažené broskve a chutná to ještě hůř. Helenistický chrám byl výjimečný v několika věcech - poprvé jsme v Arménii zažili nutnost zaplatit vstupné a v celém komplexu (kolem byl park) hrála z několika desítek bedniček na lampách hudba. Fakt kýč. Tak jsme chvíli poseděli pod sloupy a vyrazili na autobus zpátky do Jerevanu. Ten rychle přijel, a tak jsme odjeli z Garni (místa, po kterém se jmenuje minerálka a cigarety). Autobus nemá pevně dané zastávky, a proto zastavuje, když na něj někdo zamává. Tak se nám stalo, že zastavil čtyřikrát na rozmezí asi 160 metrů, protože po každých 40 metrech stál jeden jediný člověk co zamával
Nejdřive jsme se zasmáli, když jsme v autobuse potkali stejné dvě slečny, které s námi jely i v poledne. Pak jsme se začali smát ještě víc, když nám podaly svoji brožurku, která popisuje, proč jsou Svědkyně Jehovovy, a že se máme stát taky. Knihu nám daly rozevřenou na stránce, kde byl tento text v češtině. Ačkoli jsme odolali zkonvertování, nic to nezměnilo na naší dobré povaze, protože jsme pomohli dvěma starším paním naložení těžkých tašek plných jablek do autobusu. Jako odměnu jsme dostali každý jedno dobré jablíčko.
Dorazili jsme zpět do Jerevanu (billboardy tu jsou pouze na vodku a mobilní operátory) kolem šesté a vydali se hledat hospodské/restaurační místo. Nebylo to lehké, protože v ulicích je to samá pizzerie, bar, popř. fast food, ale nakonec jsme zavítali do Mantashoff, Beer house since 2004. Měli vlastní sklenice, vlastní tácky a Dolda začal pít tupláky Kotayiku. Dolda a Petr si dali lasagně a Lukáš dobré hovězí se zeleninou a bramborovou kaší. Byli jsme vyhozeni v půlnoci a po menší rozepři, kam jít dále a procházce nočním městem, při které Petr trochu řádil, jsme odešli domů a šli spát.
Vyrazili jsme tedy po jedenácté do města hledat autobus, který by nás odvezl na stanoviště s autobusy směřující do vesnic od G. Veřejná doprava v Jerevanu je obstarávána opět maršrutkami všech typů a roků výroby, na zastávkách nejsou jízdní řády ani čísla spojů, které tam zastavují. A i když jich jezdí strašně moc, tak jsou pořád plné a pro Evropany docela malé na stání
Výhled na Geghard
. Takže jsme se zakrčili až na terminál na okraj města, a vyhlíželi, kde že to čeká další Ford Transit (ačkoli vyrobený ruským GAZem). Byl za rohem společně s ovocným tržištěm, a tak jsme si nakoupili víno a broskve a nastoupili do busu většího rozměru, který měl odjíždět do Geghardu.Během cesty se nic moc nestalo, a tak jsme po hodině vystupovali na cestě, která vedla dále na klášter Geghard. Tam jsme vyrazili a byli rádi, že těžké bágly leží u Anahit. Podél cesty se tyčily samé nevábné vesničky, podivné budovy (kadibudka uprostřed pole), obchody s mnoha druhy cigaret, mnoha druhy vodek a dvěma druhy salámu, ve kterých nikdo nenakupoval. Po čtyřech kilometrech chůze a jezení broskví jsme vyšlapali ke klášteru. Vešli jsme do jeho prostor, které se z velké části rozléhají ve skále. Jedna komora se tesala 40 let, a byla vytesána parádně, protože v několika místnostech akustika opravdu skvěle fungovala. Zpíval jeden, znělo to jako deset. Tak jsme si tam prozkoušeli, jak by v takové hale zněla Darth Vaderova nejslavnější replika a vyndávání světelných mečů. Po prošmejdění jeskyní a skal za řekou, která klášter obléhala, jsme se vrátili na cestu a tam si od trhujících babiček koupili věc, která vypadá jak hovno na provázku (nějaké ořechy zalité v želatině - na provázku)
Hovno na provázku
. Žádná sláva. Zalezli jsme k řece dát si salám s chlebem a slyšíme, jak po cesté přijíždí nějaký idiot, co asi dvě minuty troubil jak jelen. Po chvíli jsme zjistili, že to nebyl idiot, ale přijíždějící svatba, na kterou se šel Lukáš podívat, a když si chtěl vyfotit nevěstu, tak se mu málem povedlo podpálit si vlasy od všudypřítomných svíček (Arménci tradičně v kostelech zapalují svíčky, a tak to udělala asi i celá svatba). Nenašli jsme odvoz, tak jsme se vydali zpět na autobusovou stanici.Nechali jsme se odvézt do vedlejšího města Garni, kde stojí helenistický chrám původně z 1. století. Cestou jsme si koupili nejhnusnější pití výpravy - na obalu nějaká tráva, voní to jako zkažené broskve a chutná to ještě hůř. Helenistický chrám byl výjimečný v několika věcech - poprvé jsme v Arménii zažili nutnost zaplatit vstupné a v celém komplexu (kolem byl park) hrála z několika desítek bedniček na lampách hudba. Fakt kýč. Tak jsme chvíli poseděli pod sloupy a vyrazili na autobus zpátky do Jerevanu. Ten rychle přijel, a tak jsme odjeli z Garni (místa, po kterém se jmenuje minerálka a cigarety). Autobus nemá pevně dané zastávky, a proto zastavuje, když na něj někdo zamává. Tak se nám stalo, že zastavil čtyřikrát na rozmezí asi 160 metrů, protože po každých 40 metrech stál jeden jediný člověk co zamával
Na Garni
. Nejdřive jsme se zasmáli, když jsme v autobuse potkali stejné dvě slečny, které s námi jely i v poledne. Pak jsme se začali smát ještě víc, když nám podaly svoji brožurku, která popisuje, proč jsou Svědkyně Jehovovy, a že se máme stát taky. Knihu nám daly rozevřenou na stránce, kde byl tento text v češtině. Ačkoli jsme odolali zkonvertování, nic to nezměnilo na naší dobré povaze, protože jsme pomohli dvěma starším paním naložení těžkých tašek plných jablek do autobusu. Jako odměnu jsme dostali každý jedno dobré jablíčko.
Dorazili jsme zpět do Jerevanu (billboardy tu jsou pouze na vodku a mobilní operátory) kolem šesté a vydali se hledat hospodské/restaurační místo. Nebylo to lehké, protože v ulicích je to samá pizzerie, bar, popř. fast food, ale nakonec jsme zavítali do Mantashoff, Beer house since 2004. Měli vlastní sklenice, vlastní tácky a Dolda začal pít tupláky Kotayiku. Dolda a Petr si dali lasagně a Lukáš dobré hovězí se zeleninou a bramborovou kaší. Byli jsme vyhozeni v půlnoci a po menší rozepři, kam jít dále a procházce nočním městem, při které Petr trochu řádil, jsme odešli domů a šli spát.


