LEH A OKOLI, CESTA DO MANALI
Trip Start
Dec 30, 2007
1
82
84
Trip End
Ongoing
Leh,
Jammu and Kashmir,
India
Saturday, June 14, 2008
Cesta z Likeru do Lehu je dlouhá 52 kilometrů a po děravé nezpevněné silnici trvá jen něco přes dvě hodiny. V Lehu vystupujeme na novém autobusovém nádrazí, které nemá ani asfalt nebo funkční budku alá rezervovací kancelář, zato čpí močí po celém jejím obvodu. Nacházíme příjemný rodinný guesthouse nedaleko centra - daleko od zmatku a rachotu, a blízko k zeleni a klidu. Obesli jsme ubytoven několik a i kdyz se nám pokoj v jiné ubytovně zamlouval víc, rozhodli jsme se pro Green Villa Guesthouse, kde nemají neosobní restauraci, zato pro hosty vaří opět v jejich kuchyni. Kuchyň je vlastně velká místnost, kde je linka s přenosnými plotýnkami a po obvodu místnosti jsou na zemi dřevěné ohrádky pokryté koberečky (slouzí k sezení) a nízké dřevěné malované a vyřezávané stolky
LEH - VIEW FROM THE GOMPA
. Jak jsme sem dorazili, shodili bágly a usadili se v kuchyni k čaji. Zapli jsme televizi a Max zjisťoval, jestli bude moci sledovat Euro 2008. Na sportovním kanále jsme stihli posledních pět minut zápasu ČR-Svýcarsko, coz potěsilo předevsím mně, ale po skončení zápasu se začal signál ztrácet a program zmizel úplně.
Leh je město opět v horské pousti v nadmořské výsce 3500 m. Je sem přiváděna voda z okolních řek, takze nová část Lehu je prostorná, zelená, staví se a renovuje. Stará část je změtí malých domků a hubených uliček a zivé centrum je pak tvořeno několika ulicemi s restauracemi, cestovkami a obchůdky se vsím mozným: dřevěné vyřezávané hrůzostrasné masky, sosky, vlněné přehozy, oblečení na túry, klasické oblečení místních a je tu i několik tibetských trhů se stříbrem (nebo kovu tomu podobným), s řetízky, náramky, tradičními předměty a ozdobami. Za zmínku stojí jedna ulička, kterou jsme prosli kazdý den několikrát a jejíz produkt se stal nasím oblíbeným obědem: chleba. Je tu jedna ulička, která má jenom pekárny. Jsou to malé, kouřem černé místnosti, které mají uvnitř jen díru tvaru velkého dzbánu - to je trouba
LEH - TEMPLE IN THE CITY
. Otor je vzdy zvrchu a mistr pekař na vnitří stranu horkého 'dzbánu' přilepí připravené placky Kasmírského stylu a po několika minutách je vytáhne za pomocí zelezných chapadel. V Lehu se nám začaly plést vsechny klástery, tak jako paláce v Rajastánu. Přesto tu prozíváme několik pohodových dní, kdy se procházíme po centru, splháme k dalsím gompám a vydáváme se k dalsím klásterům. Ráno nás budí zpěv ptáčků a hýkání oslů - těch je tu v horách plno a po okolních zelených loučkách mezi domy se vzdy kromě oslů prochází i krávy, sem tam nějaký vůl a stáda přerostlých ovcí.
Klástery Lamayuru, Alchi a Liker jsou na západ od Lehu, ale taky jsou v okolí klástery jako Hemis, Tiksey, Chemrey a Tak Tok, které jsou jizně od Lehu a autobusy tězko dostupné. Tak si na jeden den pronajímáme taxíka. Ráno prsí a je chladno, z čehoz mají vsichni Ladačtí radost a my si říkáme: hm, dobrý den na fotky! Během chvilky se vsak vyčasilo a my opoustíme Leh směrem na jih, míjíme autobusovou stanici, místní vězení a zastavujeme se v Tiksey, kde si pronajímáme pokoj v jedné ne záviděníhodné ubytovně. Chceme se tady v klásteře podívat na ranní ceremonie, tak tu jednu noc přespíme
HEMIS MONASTERY
. Prvně nás vsak čekají tři ostatní klástery. Vsechny klástery jsou jiné a kazdý z nich něčím zajímavý. Hemis je schován za horou a je jedním z největsích klásterů v oblasti. Má velké nádvoří, ze kterého je přístup do různých chrámů a do muzea. Tak Tok je malý intimní kláster, kde jsme museli hledat mnicha, aby nám chrámy otevřel. Jeden chrám je vlastně jeskyní ve skále a v kontrastu s tím, se staví nový chrám, který voní čerstvým dřevem. Chemrey je postaven na vrcholku kuzelovitého kopečku a společně s ostatními budovami z dálky připomíná betlém. Pozorovali jsme tu mnichy při modlení a při nácviku tance na nádvoří. Večer se necháváme zavézt do Tiksey, kde zaléháme brzo a ráno o půl sesté jsme jiz na střese klástera, kde sledujeme východ slunce, mnichy při troubení na obrovské trumpety a se skupinkou turistů se Singapuru se zůčastňujeme ranních motliteb. Byla to krásná ceremonie, větsina mnichů byli vlastně mnísci a ke konci nám nabídli tibetský čaj.Zpět do Lehu, kde na nás čeká jeden volný den a pak ráno, kdy jsme museli vstávat v rekordním čase: 02:10. Po půl třetí jsme na hlavní ulici, kde čekají tři minibusy, z jichz jeden nás ve zdraví doveze do Manali. Manali je městečko vzdálené 450 kilometrů a lezí ve státě Himachal Pradesh. Cesta mezi Lehem a Manali je otevřená jen čtyři měsíce v roce - zbytek roku není průjezdná - je jednoduse zasnězená. Z Lehu se dá na jih dostat buď letadlem nebo právě po této horské cestě (které tu říkají dálnice!) A horská opravdu je. Přejízdí se vrcholek 5300 mnm a tímto se tato cesta dostává na druhou nejvýse polozenou funkční silnicí na světě (ta první je severně od Lehu)
IN THE RESTAURANT...
. A hlavně nejvyssím bodem, kde se kdy ocitlo moje tělo. Na nejvyssím místě jsme si nechali zastavit a objevili jsme hned vedle silnice Sivův chrám, kde jsme zazvonili na zavěsený zvonek a dokonce dostali i posvěcený prasad od jiných poutníků. Od této chvilky jsme byli v klidu ohledně cesty: Siva se o nás postará. Jistě nad námi bděl, protoze jsme se do Manali dostali ziví, zdraví a bez úhony. Dálnice se místy podobala polňačce, místy se projízdělo rozvodněnou řekou, řidič dokonce zvládl několik horských zkratek, jednou jsme objízděli strzenou silnici, místy se jelo po sněhu a zamrzlých kaluzích, kamiony v protisměru jsme míjeli na milimetry (jeden kamion si vzal na památku část naseho zadního nárazníku), několik hodin se jelo v naprosté tmě, kde silnice byla nezpevněná, plná děr, kaluzí a hrůzostrasných zatáček, sem tam zapadlý opustěný kamion a stálepřítomné děsivé stráně, na jejichz okrajích trčelo pár vykolejených kamionů a autobusů, které vypadaly jakoby se se kazdou chvilku musí zřítit do hlubin údolí. Cesta se z patnácti hodin protáhla na dvacet a tak jsme se v zamluveném hotelu (řekli jsme si, ze je mozné aby měl autobus zpozdění) ubytovávali před půlnocí. Kromě nás byli v autobuse (10 lidí) 2 kluci z Barcelony a zbytek tvořili mladí Izraelci - takze byl bordel, hluk a vůně marihuany. Suchá, písečnokamenitá půda zmizela před příjezdem do Manali a čekalo na nás 'údolí vodopádů' - tak jsme překřtili tuto část cesty. Manali lezí v jednom údolíčku doslova obklopeném zelenými kopci, jejichz vrcholky se schovávají v mracích. Kromě centra města je tu Old Manali a vesnice, Vashisht, vzdálená tři kilometry. My si vybrali Vashisht a po první noci se přestěhovali do levnějsího, ne vlhkého guesthouse s fantastickým výhledem a kliďákem managerem. Vlhký nevoňavý hotel, kde jsme spali první noc měl vsak jednu obrovskou výhodu: střesní bar má velkou obrazovku a hlavně: přenásí v přímém přenosu zápasy Euro 2008, coz bylo pro Massima základním předpokladem. Po zdolání 450 kilometrů za 20 hodin, shazujeme bágly a o půlnoci se s pivem usazujeme před plátno v baru. A jak dopadl zápas ČR - Turecko víte vsichni.V Manali zůstáváme 2 a půl dne, (je to turistické místo - jak pro zápaďáky, tak pro Indy) a třetí den odpoledne nasedáme - spís naleháme - do autobusu, směr Dillí.
