CESTA ZPET DO INDIE
Trip Start
Dec 30, 2007
1
64
84
Trip End
Ongoing
Janakpur,
Nepal
Saturday, April 19, 2008
A jéje. Ocitáme se jiz počtvrté na nám známé horské klikaté děravé, místy bez asfaltu, tedy prasné cestě, které Nepálci pysně říkají dálnice. Opoustíme Kathmandu o půl sesté ráno, máme namířeno zpět do Indie, tentokrát vsak překročíme hranice na přechodu Kakarvitta. Tento hraniční přechod je z hlavního města směrem na východ. Cesta autobusem vsak trvá k dvaceti hodinám, plánujeme tedy dvoudenní přestávku asi tak v polovině cesty - ve městečku Janakpur, hinduistické poutnické místo.
Tím, ze se ocitáme opět na té stejné dálnici vypadá, ze z Kathmandu snad jiná důlezitá cesta ani nevede - a ono to tak i bude. Janakpur je od Kathmandu na východ a mírně na jih, tímto směrem vsak odtud nic nevede, takze logicky (?) vyrázíme směrem na západ
TIKA POWDER
. Po čtyřech hodinách a asi tisíci zatáčkách se stáčíme směrem k jihu a kdyz se ocitáme před branami Chitwanského Národního Parku, zabočujeme konečně k východu. To uz jsme dávno sjeli z hor, nechali za sebou jednu z nejúzasnějsích krajin světa a projízdíme úplnou rovinou s vyschlými koryty řek, která čekají na období destů. Představte si, jak po silných destích vznikají pod kopci malá koryta, která si voda sama vytvořila a která vysychají, popraskají a naplní se vodou zase při dalsím desti. Teď si představte, ze tady ty "kopce" jsou Himaláje a koryta jsou siroká az stovky metrů. Během několika kilometrů jsme jich přejeli asi 30. Opět se cítíme malinkatí oproti tomu, co dokáze příroda. Vyschlá dna řek tu slouzí k tězbě písku. V některých korytech tedy byly desítky kovových nakloněných sítí, kterými se prohazují kamínky. Kromě vyschlých koryt, která se dočkají vody mozná uz přístí měsíc, projízdíme nádhernými vysokými, listnatými lesy a patvinami, kde se pasou stáda spokojených krav. Silnice se sice neklikatí, zato jsou v ní neuvěřitelné díry, ze je nemyslitelné opřít si hlavu o (jinak super spinavé) opěradlo sedadla. Hází to s náma ze strany na stranu, při hrbolcích nás to vyhazuje ze sedadel a při dírách se do nich naopak boříme, taky narázíme hlavou do sedadla před náma - to kdyz autobus zabrzdí. Cesta byla tak hopsavá, ze se ani nedalo číst. Já vzdala čtení jiz kousek za Kathmandu a Massimo zavřel Aghatu Christie jakmile jsme sjeli z hor. Zastávky na čůrání byly, ale opět jen pro muzskou část výpravy, proto jsem byla přímo nadsená, kdyz jsem hledala toaletu potom, co jsme se kolem poledne zastavili na oběd
SELLING FAKE FLOWERS IN FRONT OF TEMPLE
. Bylo mi indikováno jít "támhle za roh." Max zdálky toaletu popsal slovy:"Díra ve zdi."
Nebylo to tak spatné - já byla opravdu nadsená, přestoze to byla miniaturní kabinka, zato se dveřmi a navíc se daly zavřít! Ta Maxova byla luxusnějsí. Prý neměla střísku, tedy dobře luftovala. Na oběd bylo thali a bylo to výborné. Naservírovali nám rýzi, různé druhy upravené zeleniny a čočkovou polévku. Příbory nikde. Já s Massimem jsme byli jak v autobuse, tak při obědě jedinnými bělochy, čili k nepřehlédnutí. Usoudili jsme, ze kdyz nám příbor nebyl doručen hned, asi je ani nevedou. Začali jsme tedy jíst tak, jak jedli ostatní a jak se thali správně jí - rukama. Nastěstí máme výcvik z ashramu. Snad vsichni na nás koukali a pak nás způsob jezení probírali u jejich stolů s ostatními. Po chvíli nám přinesli lzíci - přece jsme to ale nemohli vzdát a tak jsme dál bojovali. Kdyz se jídlo jí bez příborů, tak nějak to lépe chutná. Mozná to bylo proto, ze jsme opravdu měli hlad. Jsme vzhůru od půl páté a bez snídaně. Měli jsme s sebou balíček oplatků, kazdý oplatek měl jednu stranu čokoládovou, coz se nám vymstilo. Koupili jsme je den předem a protoze v nasem pokoji bylo přes den velké teplo, čokoláda se krásně rozpustila a nalepila na sousední oplatek
EVERYTHING IS COLOURFUL...
. Přes noc to ztvrdlo a my pak měli v autobuse jeden veliký oplatek, který jsme okusovali jako sendvič. S plnými zaludky a prázdným močovým měchýřem, tedy i s úsměvem na tváři vyrázíme dál. Osvězili jsme se a umyli si ruce u ruční pumpy před restaurací.
Museli jsme jednou přesedat a poslední hodinu jet jestě po horsí děravé prasné cestě nacvaklým místním autobusem. Při přestupu na tento autobus nás jeden Nepálec překvapil. Vzal si nás pod křídlo, zavedl nás ke správnému autobusu a ze zaplatí jízdenku. Počkat, počkat, říkáme si - ten určitě bude něco chtít. On za nás tu jízdenku zaplatil, popřál sťastnou cestu a jednoduse odesel. V těchto místech turisté nejsou, on byl jen prostě rád, ze nějaké turisty bílé pleti potkal a pomohl jim. Dnes večer o tom jistě bude povídat celé rozsáhlé rodině. V super nacvaklém zapráseném a propoceném autobuse se na nás - hlavně samozřejmě na Massima usmívaly mladé Nepálky v barevných polyesterových salvár kamízech, na nohou plastové spinavé sandály, na krku náhrdelníky ladící s tězkými nausnicemi a mezi očima malou červenou tečku
BELL OUTSIDE ONE TEMPLE
. Dostávaly záchvaty smíchu, kdyz je Massimo vyfotil a stal se hvězdou autobusu, kdyz se pokousel natočit krátké video. Bágly jsme měli tentokrát v uličce v autobuse, Max měl ten svůj u sebe, já ho nechala někde uprostřed autobusu, kde se ho ujal jeden malý kluk a vyuzil jej jako zidličky. Strop autobusu byl celý pokryt zlutým kobercem s geometrickýmy tvary a květinovým motivem a vůbec nechámeme proč. Tam, kam se u nás dávají v autobuse batůzky nebo bundy, tady bez pohnutí a bez pípnutí seděly slepice.Potřebovali jsme informace o tom, kde přesně vystoupit, jak se dostat do hotelu, atd. Vyhlédla jsem si pána sedícího předemnou, byl oblečen v relativně čistém oblečení (čistějsí a určitě voňavějsí nez já s Maxem), učesaný a s brýlemi na očích. Usoudila jsem, ze takto vyhlízející padesátník by mohl mluvit anglicky - a uhodla jsem. Pomohl nám se vsím, co jsme potřebovali, po vystoupení nám vybral cycloriksu, nasměroval ho správným směrem a usmlouval cenu tak akorát. Vse jde jako po másle. Kdyz po nás riksa chtěl víc peněz nez na kolika jsme se předem domluvili, rychle nás vrátil do reality - jsme přecejenom pár kilometrů od indických hranic.
Cesta autobusem bez klimatizace, zato s poletujícím prachem a s pálivým sluníčkem nás docela sebrala, tentokrát je to Massimo, kdo zaléhá s bolestí hlavy. Zatímco já zůstávám se zavazadly a s riksou, Massimo obhlízí hotel z LP. Moc ho nenadchl jediný volný pokoj, bez skla v okně, zato s polovinou sítě proti komárům. Pokoj měl taky výhled na místní rusný kruhový objezd, coz by v mém překladu znamenalo, ze bych neusnula
AT THE TRAIN STATION OF JANAKPUR
. Jakmile jsme se blízili k tomuto městečku, nemohli jsme si nevsimnout početných rybníčků a nádrzí se stojatou vodou. Kdyz k tomuto faktu přidáme horko, vyjdou nám z toho hejna komárů. To nezakryté okno tedy neproslo. Horko se dá přirovnat k nejteplejsím dnům u moře, kdy jen vyjdete ráno ze dveří budovy, uz se schováváte do stínu, protoze sluníčko pálí a pálí. Taky se začnete potit hned jak vylezete ze sprchy! K nasí úlevě nacházíme sice neosobní hotel, zato s prostorným pokojem vymalován chladivými tóny příjemné modré barvy a s čistou koupelnou. Stojí (po smlouvání) 500 rupií, čili 250 korun, ale k tomu prvnímu se nedá srovnávat. Navíc tu dobře vaří a menu je prakticky indické. Zítra nás čeká procházka po poutnických místech, přeji vám tedy dobrou noc, sladké sny a zádné komáry (včerejsí noc se mi zdálo, ze jedeme autobusem a při čůrací zastávce na nás nepočkali a ujeli!!!) 18. duben, Janakpur
Janakpur je poutnickým hinduistickým místem uz od čtvrtého století. Hraje důlezitou roli ve svatém díle Ramajana: Síta, zena Rámy byla unesena do města Lanka (proto si tu lidé pamatují mé jméno). Opičí Bůh Hanumán, slouzící Rámovi - opičí jednoduse proto, ze jeho obličej je stejný jako obličej opice - osvobodil Sítu potom, co zničil Lanku (tahle část legendy se mi moc nezamlouvá)
JUST LIKE THIS
. No a Hanumán přinesl Sítu právě sem, do Janakpuru. Ramajana je nábozenské dílo a jak uz to tak chodí, věřící berou legendy a vyprávění jako historická fakta. Jinak to nebylo ani v následujícím případě: legenda vypráví, ze Ráma postavil most mezi jizním cípem Indie a ostrovem Srí Lanka. Pravdou je, ze je v tom místě mělko a pod vodou je nános, který Indii a Srí Lanku spojuje. Je tam tak málo vody, ze větsí lodě tudy nemohou proplouvat - byl tedy připraven projekt nános odstranit a vytvořit tak průplav. A sem právě zasáhli hinduisté, projekt byl na jejich nátlak zastaven (momentální situaci neznám). Hinduisté to jednoduse odůvodnili tím, ze pod vodou jsou přece zbytky Rámova mostu! Pro věřící je tohle jasná věc.
Po snídani v hotelu jsme navstívili několik hinduistických chrámů - stále nás překvapuje, kolik věřících a s jakou vervou provádí svoje rituály. A tak jako v Indii, chrámy byly přeplněné dekorací, kytkami, nabízeným jídlem pro Bohy, které bylo vsude i po zemi a které přitahuje spousty hmyzu a sem tam i nějakou tu krysu. K chrámům se musíme doslova prohopsat - některé chrámy mají velká mramorová prostranství vystavená sluníčku, kterými se musí projít, kdyz se chceme dostat do srdce chrámu, kde se provádí rituály
AT CUSTOMS AFTER THE BORDER ON INDIAN SIDE
. Před několika měsíci nás na těchto prostranstvích zebly nohy (projděte se naboso po mramoru v zimní den ráno, kdy je teplota kousek nad nulou), teď jsou tak rozpálená, ze mi to přijde jako na plázi, kdyz musím přehopsat kousek pláze mezi slunečníkem a mořem. Fascinuje nás oddanost věřících, ale nezvládáme nevidět nepořádek, kromě vonných tyčinek se nám do nosu dostává smrad ze zaschlého jídla (a dalsích nerozlisitelných věcí) a nemůzeme si pomoct od toho, abychom se nedívali pod bosé nohy. Na zemi v chrámech je spousta věcí - od obětních darů a jídla, přes červené flusance u rohů, holubích hovínek az po kravská lejna - krávy se tu prochází jak se jim zachce. Vázně je někdy lepsí koukat, do čeho slapete. Hinduisté tohle nevidí - vidí jen toho svého Boha. Opět je to nepochopitelné a úzasné zároveň.Ulice Jankhpuru jsou prasné, plné bílých (ze by módní barva?) krav s telátky a procházejícími se sadhu se svými hliníkovými nádobami na almuznu.
Hledali jsme informační kancelář. Chvíli nám to trvalo, ale nakonec jsme na té správné ulici nasli ten správný nápis. Kancelář byla v prvním patře budobvy a vedla k ní hubená smradlavá ulička vtísněná mezi dvě budovy. Tentokrát venku čekal Massimo a já ze v kanceláři zjistím informace o zítřejsím autobuse. Na konci hnusné uličky s navezeným odpadem, z něhoz vytíkaly pramínky tmavé tekutiny nevalného závanu, vedly dvoje schody - jedny vpravo a jedny vlevo. Ty vlevo mě donesly k někomu do bytu, odkud mě vyvedl malý klučík a nasměroval ke druhým schodům. Kdyz jsem se horko tězko dopracovala k několika informacím z jejich strany, zeptala jsem se jen tak pro zajímavost:
"How much does the ticket cost?" - "Kolik stojí lístek?"
Odpověď vypadala tak, ze se zaměstnanec informační kanceláře podíval na hodinky. Myslím si, ze odpověď na otázky se dostanou jednoduseji a spolehlivěji na recepci hotelu a tak jsme také udělali.
Večer, po setmění jsme si ruku v ruce jestě jednou prosli prasnými uličkami města a opět se zasli podívat do hlavního chrámu - Janaki. V tuto hodinu byla mramorová podlaha chrámu na bosé nohy příjemná. I v ostatních okolních chrámech bylo slyset zvonění na zvonky od různých ceremonií.
19. duben
Po sesté ranní jsme ve správném autobuse a dlouhých osm hodin se drkocáme po místy prasné cestě, místy asfaltové, do hraničního městečka Kakarvitta. Je horko, otevřenými okýnky se dovnitř dostávají mraky prachu, která usedají na cestujících, ventilace jsou právě ta otevřená okénka, která nemají záclonky, takze se před sluníčkem nedá utéct. Řidič autobusu jakoby hrbolky neviděl a my, sedící v zadní části autobusu jsme nejednou hopsli tak, ze mezi nasimi sedacími částmi těla a sedadlem byla nemalá mezera. Člověk si musel dávat bacha jak seděl. Přes uličku seděla maminka s několika měsíčním potomkem. Prcek spinkal a při divoké jízdě mu hlavička padala ze strany na stranu. Přísahám, ze kdyby to bylo české miminko, zlomilo by si páteř. Tady mají potomci tvrdý výcvik jiz od malička.
:::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::
Z Massimova vyprávění:
....."Před několika lety se tudy nedalo cestovat," mi během zastávky vysvětloval jeden mladý Nepálec, jehoz bicepsy ukazovaly na to, ze byl vojákem.
"Bývaly tu bitvy."
"A ty jsi tu byl?" se ho ptám.
"Ano, v kasárnách, které jsme před několika kilometry minuli. Byl jsem v několika bitvách a tohle je po granátu", a ukazuje mi jizvu na tváři, která by klidně mohla být způsobená rugbyovým zápasem. Byla to ale bomba.
"Zabil jsem hodně teroristů. Potom namířili pistoli na mojí mámu a ze ji zabijí, kdyz zůstanu ve vojsku. A já z vojska odesel."
Ty, které on nazývá teroristy jsou maoisté, kteří vystoupili z ilegality, vytvořili si politickou stranu, která při posledních volbách (před devíti dny) získala 38 procent hlasů! Nevím, jestli má smysl mluvit o teroristech, jestlize představují 38 procent populace, i kdyz jsou extremisté.
Dalsí věc, která mě překvapila, byla, jak jednoduse to vypravoval. Řekl mi to tónem, jako by popisoval přípravu sendviče se salámem a sýrem, přitom vyprávěl, jak zabil lidi a riskoval přitom svůj zivot. Je tězké uvěřit, ze přímo tahle cesta, kterou teď projízdíme a docela se i nudíme byla jen před několika lety bitevním polem. Připadalo mi to nereálné. Ex-voják se navíc usmíval, na očích módní sluneční brýle a přiléhavé tričko, aby se líbil holkám......
::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::
Hranice jsme opět projeli cycloriksou, který nás zavezl k místu, odkud odjízdí autobusy do okolních měst. Ocitli jsme se v autobuse do města Siliguri, kde jsme čirou náhodou nasli pokoj v hotelu blizoučko vlakového nádrazí, kam Massimo hned zasel a vrátil se vítězně s jízdenkami do první třídy na dalsí den ráno na Toy Train do Darjeelingu.
