HURÁ ZA NOSOROZCI

Trip Start Dec 30, 2007
1
62
84
Trip End Ongoing


Loading Map
Map your own trip!
Map Options
Show trip route
Hide lines
shadow

Flag of Nepal  ,
Saturday, April 5, 2008

HURÁ ZA NOSOROZCI
2. - 5. duben

DEN JEDNA
Ocitáme se opět na stejné silnici, po které jsme přijeli přede dvěma týdny do Kathmandu - krásným klikatým údolím řeky. Tentokrát Lenku nesouzí nutkání navstívit toaletu, zato ty zatáčky se mi podepisují na zaludku a tedy i náladě nás obou. Takze po příjezdu do nasí přístí ubytovny jsem sympatizovala s Katherine, které taky nebylo nejlíp. Zastávka na čůrání byla a byla typická: autobus zastaví u kraje silnice, kde je jenom tráva, zádný keřík nebo zídka, takze se ven vyhrnuli jen chlapi, stoupli si hezky do řady zády k autobusu a s rukama v pozici, kterou si dokázete představit. Je pravda, ze ven vysla i jedna starsí paní, ale za co se skrčila, to nevím STRANGE FACES
STRANGE FACES
. Tentokrát se k nasemu cestování (spís my k nim) připojila Lucie, Katherine, Anna a Paul. Přes nasi Kathmandskou ubytovnu jsme si vsichni objednali čtyřdenní výlet do Národního Parku CHITWAN. Ze čtyř dnů se nakonec vyklubou dva a půl, ale zůstáváme tři noci. Poprvé jsme si s Massimem objednali něco přes hotel - tedy udělali jsme něco, co jsme absolutně nechtěli. Z vysoké ceny (75 euro za osobu) jsme usuzovali, ze ubytování bude luxusnějsí nez obvykle - nebylo. Přiměla jsem například vedení, aby dali na záchodovou mísu nové prkénko - to co tam bylo při nasem příjezdu není nutné popisovat. Vedení kampu je ale super sympatické a se vsím nám pomohou. Okolo velkého trávníku se stromy, stínem, stolky a zidličkami stojí 7 dvoulůzkových chatek s koupelnami, (dalsí čtyři se staví přímo vedle té nasí), chatky pro domácí a personál, kuchyň a jídelna. Max chtěl podniknout tento organizovaný výlet hlavně proto, abychom se taky druzili s ostatními. Lucie (22 let) je Francouzska, studuje právnickou skolu a odjela do Nepálu na sest měsíců dělat dobrovolníka humanitární organizaci. Katherine (19 let) je Němka a před nastoupením na universitu chtěla podniknout něco jiného, odjela tedy do Nepálu na čtyři měsíce a učí angličtinu budhistickým mnichům. Paul (26 let) je bláznivý Italo/Angličan s americkým pasem bydlící v Římě a do Nepálu odjel na tři měsíce z důvodu změny a volného času THE OTHER ELEFANT
THE OTHER ELEFANT
. A konečně Anna (něco přes padesát) je taky z mého milovaného Říma. Anna je typická, hlučná, ukecaná, ale neuvěřitelně sympatická Italka, dělá masáze a přijela sem na dvouměsíční terapeutickou stáz a jógu. Vsichni mají svůj přechodný pokoj v Kathmandu Garden GuestHouse, tak jako my. Je zajímavé potkávat takováto individua - a ze jich tu je. Například americký pár, Gino a Laslie (přes sedesát let), kteří mají domek na břehu michiganského jezera, kde tráví jen dva měsíce v roce - zbytek procestují. Nebo jiz zmíněná třiasedmdesátiletá angličanka, kterou jsme potkali v Bhaktapuru.

NP Chitwan.
Chitwan se nachází zhruba uprostřed Nepálu, v jeho jizní části, jen několik kilometrů od hranic s Indií. Chitwanský Národní Park je nádhernou přírodní rezervací zabírající 932 km2 a je pod ochranou Unesco. Kromě jednorohých nosorozců, tygrů, leopardů, krokodýlů, delfínů(?) a různých druhů ptáků tu zije polulace, kterým se říká Tharu. Thaurové se tradičně ziví zemědělstvím jsou prvními obyvateli této oblasti - říká se, ze jako jediní si jejich těla vytvořila imunitu proti malárii - je to tu komáry přímo poseto BATHING RHINO
BATHING RHINO
.

Po příjezdu do campu a prvním obědě vyrázíme na první aktivitu - návstěva okolních vesniček. Projízďka po okolí proběhla typicky, tedy na volském spřezení. Je tu absolutní rovina, vse az kam oko dohlédne je krásně sytě zelené s terasovými políčky, nad kterými se ohýbají zeny sázející sazeničky rýze. Nemohli jsme si nevsimnout volně rostoucí marihuany. Roste tu jako plevel, ne sem tam jedna rostlinka, ale celé záhony - některé az do výsky člověka. Anna si marihuany vsimla jako první a ptá se naseho průvodce:
"Is this marihuana?"
Odpověď na stále se usmívající tváři zněla: "No, it's hasish."
Tak si vyberte. Taky dodal, ze jakékoli obchodování s touto rostlinou je nelegální. Nevím proč, ale vsichni nám tu přijdou poněkud veselejsí - i kozy a krávy. Ze by odtud název "veselá kráva?" :o)))

V pokojích nad postelí tu mají nastěstí sítě proti komárům - děravé, ale mají. My tu nasi vlastní síť měli, ale nebylo mozné ji zavěsit QUIET BOATTRIP
QUIET BOATTRIP
. Po večeři tedy věnuji půlhodinku zasívání děr a dírek v místní síti a k tomuto skutku si gratuluji v noci, kdyz musím na záchod, tedy vylézt z bezpečí sítě - takové hejno bzučících potvůrek jsem snad jestě neviděla - ale opět jsem to přezila bez jediného bodnutí!!

DEN DVA
Budíček v 6:00, snídaně v 6:30 a v sedm hurá do dzungle. Na dnesní ráno je naplánovaná několikahodinová procházka dzunglí, kde se volně pohybují tygři, leopardi, nosorozci, medvědi,... Po tom, co jsme se přeplavili přes malou říčku na kanoi tradičně vydlabané z kmene stromu, jsme dostali výklad od naseho průvodce o chování v dzungli. Průvodcové byli dva a oba měli pevné klacky na mozné útoky. Naslouchali jsme bedlivě také z důvodu, ze angličtina naseho průvodce nepatřila mezi ty, které se dají pochopit. Nicméně nám bylo jasné, ze kdyz uvidíme divoké zvíře, měli bychom vylézt na strom nebo se za nějaký veliký schovat, nikdy se nesmíme rozutéct, musíme zůstat nehybní a hlavně pohromadě. Coz dává smysl - jestlize zůstaneme pohromadě, nebudeme napadeni. Při pohledu na rovné, vysoké hladké stromy jsem si nějak nedokázala tam vylézt. BIG BABYE, HUGE MUM
BIG BABYE, HUGE MUM

Takze: HLAVNĚ POHROMADĚ! Po prvních třech hodinách, kdy jsme zahlédli jen několik opic a jelenů, po prolézání zeleným houstím, po nedobrovolném zachytávání pavoučích sítí a velkých červených brouků, po objevování neztrávených zbytků, které zanechal nosorozec či jelen, se průvodce najednou zastaví. Kouká do houstí před námi odkud se mimochodem ozívají zvuky jako kdyz se tam něco velkého hýbe a zděseně vykřikne jedinná dvě slova:
"RHINO!" - "NOSOROZEC!"
"RUN!" - "UTÍKEJTE!"
My se ve vysoké trávě na povel rozutekli jako slepice, kdyz mezi ně hodíte kámen. A oba zkusení průvodci dělali to stejné. Jakmile jsme se po zmateném pobíhání zastavili, zjistili jsme, ze nosorozec o nás nejevil ten nejmensí zájem, zůstal dál ve svém křoví a podle mně se při pohledu na nás bavil. Pomalinku se tedy opět přiblizujeme a mzouráme očima do černé díry v houstí, kam ukazuje průvodce - ze prý tam vidí jeho hlavu. Já černo v houstí vidím, ale hlavu nikoli. K oku tedy přikládám nás dalekohled a po dvou vteřinách zaostřování najednou vidím nosorozcovo oko. Ok, to mi stačí a předávám dalekohled dál. Po mensím oblouku okolo nosorozcova úkrytu se nás průvodce opět zastaví a nabídne dvě moznosti - buď se vydat na cestu zpět (procházka dzunglí se blízila ke konci) nebo se zkusit zase přiblízit k černé díře v houstí. Přidal k tomu jen tak mimochodem taky to, ze při útocích divokých zvířat, tedy i nosorozců jiz několik turistů zahynulo, tak si dokázete představit jak rychlé bylo rozhodnutí HERE WE ARE
HERE WE ARE
. Po cestě zpět jsme z posedu zahlédli dalsího, ale tak z dálky, ze na to skoro nestačil ani dalekohled.

Po tom, co jsme se vrátili zpět do kampu a převlékli se, jsme hned vyrazili na dalsí aktivitu, na kterou jsem se těsila snad nejvíc - koupání slonů.
Scházíme k řece, kde na nás čeká slon lezící na břise. Je nás sest, prý najednou můzeme po třech. Já se slonovi za krk skrábu jako první (krásné to vzpomínky z Thajska, kdy jsem na vlastní kůzi zjistila, ze slon má dlouhé pichlavé chlupy) a posunuji se směrem dozadu na jeho záda. Po mě leze Kathrine a sedá si přede mně a pak Max, který mu zůstal sedět za krkem a vsí silou se chytá řetězo-provazu za slonovým krkem. Sedíme tedy: Max, Kathrine a já. Ze začátku je mezi námi pěkná mezera a jen se přidrzujeme rukama na bocích toho před námi - aby se neřeklo. Jen co se vsak slon začne zvedat, chápeme, ze ten, kdo se nedrzí - spadne. Semkli jsme se vsichni pěkně na sebe, slon s námi sesel do řeky a pravá zábava pro nás tři začala. Slon se naopak vylozeně nudil, ale nabíral do chobotu vodu a opakovaně nám dopřával sprchu - aby byl člověk durch, stačí jedna sloní sprcha! Byl to jeden z momentů, kdy se člověk ocitne v takové extázi, ze se prostě musí smát a nic jiného nezvládá CROCO ROKKO
CROCO ROKKO
. Po tom, co nás slon smetl vsechny tři do řeky, dostáváme skvělé instrukce: stoupnout si těsně před slona, chytit ho pevně za usi a dát nohu na chobot. Chytrák slon to pochopí tak, ze zvedne chobot do výsky a tím tedy i toho, čí ta noha byla a pak se mu přes hlavu vyleze zase na hřbet. Prvně to bravůrně zvládl Massimo a kdyz přichází řada na mě, krásně neelegantně se slonovi rozplácnu na jeho hlavě, kde mě chytí Massimo, dá mi pusu a pomáhá mi sednout si. Vsichni tři jsme promáchaní a vysmátí. Pak přichází řada na zbytek nasí skupinky. Anna si sedá slonovi za krk, za ní je Lucie a pak Paul. Slon se s nimi začíná zvedat dřív nez se Lucie stačila pořádně chytit Anny a dřív nez se Paul stačil chytil Lucie. Paul ztrácí rovnováhu a při pádu ze slona bere s sebou i Lucie. Tím jejich koupání skončilo - neměli náladu. Spadnout slonovi z hřbetu je přece jenom jako dvoumetrový pád. Lucie bude mít pravděpodobně modřiny na čele, pazi a na boku, ale nic zlomeného - Paul ani skrábanec.

Po obědě a poledním odpočinku, do kterého jsme poslouchali zvuky z místního stavenistě, jsme se vydali na dalsí procházku dzunglí - tentokrát na sloním hřbetu. Říká se, ze nejkrásnějsí pohled na svět je z koňského hřbetu, řeknu vám, ze z toho sloního to vůbec není spatné TEMITES' NEST
TEMITES' NEST
. Klimbavá procházka byla skrz nádherně zelenou dzungli, po úzkých cestičkách, s větvemi stromů ve vlasech, po loukách s vysokou trávou, se sloními nohami v řece,...... Kromě sloního "řidiče" s námi na slonovi seděla i Lucie. Procházka byla super příjemná az na občasné pocity, ze sloní "sedlo" padá na stranu. Měli jsme to stěstí se na pár metrů přiblízit dvěma samicím nosorozce, kazdá s miminkem. Z takové blízkosti jde krásně vidět, ze kůze i těch prcků vypadá jako neprůstřelné brnění. Jak se správně česky říká samici nosorozce a mladému? Asi to nebude nosoroznice a nosorozňátko, ze? Po několika tečkovaných jelenech a pávovi, který nám pysně ukazoval svoje nádherná pera, jsme na malé louce s rybníčkem pozorovali nehybného, avsak podle bublinek u zadní části těla prdícího nosorozce, jak se ochlazuje. Kdybychom se k tomuto divokému nosorozci přiblízili na tak malou vzdálenost na svých vlastních nohách - nebo k samici s mladým, tak bychom z toho nevyvázli jen tak. Ze sloního hřbetu o nás ale neprojevili ten nejmensí zájem. Slon vází az 5 tun, cítili jsme se tedy v bezpečí. Bylo to, jako bychom se procházeli dzunglí a byli neviditelní. Slon nás zanesl zpátky do vesničky a doslova nám zmizel z očí.

Jídlo v nasem kempu nestálo bohuzel za moc, nastěstí jsou tu jiné restaurace a hospůdky, kde jsme se také zdokonalili v nasem tempu pití alkoholu: jedno pivo za měsíc - teď jsme v předstihu.

Večerní program zní: kulturní vystoupení. Byla to zajímavá směs místních tanců (jen chlapi), ale nejzajímavějsí byl uvaděč NICE AND BIG
NICE AND BIG
. Byl to mladý kluk, jeho angličtina byla velice slusná, ale jeho způsob mluvení, pohyby a nesmazatelný přihouplý úsměv jasně značil o tom, kdo tu tu marihuanu vlastně konzumuje.


DEN TŘI
Budíček v 6:OO, snídaně v 6:30 a po sedmé dzípem k řece, kde na nás čekala kanoe. Opět ta tradičně vydlabaná z jednoho kmene stromu. Já se necítím moc dobře na plavidlech, jejichz okraj se váhou přítomných přiblízí k hladině vody - bojím se pádu do vody, nadechnutí pod vodou a utopení. Kdyz jsem byla malá, jezdívala jsem s rodiči a s Věrkou na Vranovskou přehradu. Tenkrát to byla mamka, která zakazovala taťkovi rozhoupávat lodičku - já s Věrkou jsme se přidávaly k taťkovi.
Před osmi lety jsem se při snorklování na ostrovech v Jizním Thajsku dostala do silného spodního proudu - i kdyz jsem plavala dopředu, proud ně zanásel směrem dozadu. Při představě, ze mě proud táhne do otevřeného moře jsem propadla absolutní panice - voda v trubičce na dýchání, v brýlích, v nose, v zaludku. Po tom, co mě z toho vytáhly holky, které tam byly se mnou, jsem zjistila, ze daleko za mnou byla natazena síť, která tam byla z důvodu, aby zachytila ty, kteří se tak jako já do tohoto proudu dostali. Nakonec by mě ta síť znemoznila dostat se na siré moře ale v krusných chvilkách, kdyz jsem v proudu byla, jsem to nevěděla. Od toho momentu mám tedy smísené pocity, kdyz se podniká jakákoliv vodní aktivita. Tak jako třeba v Panamě, kam byl Massimo před několika lety poslán na tři měsíce kvůli práci ...SHOWER TIME....
...SHOWER TIME....
. Já jsem za ním přiletěla na dva týdny a společně s jeho kolegy (kteří byli taky kamarádi) jsme o víkendu vyrazili do severní Panamy. S Massimem jsme si tam pronajali malý kajak. Za zmínku stojí říct, ze Massimo miluje vodu, je výborný plavec a hrával vodní pólo. Taky má rád serfování, takze mě přemluvil k tomu, abychom s kajakem chytli nějakou tu mensí vlnku. Měli jsme záchrané vesty, tak jsem souhlasila. Několik vlnek jsme chytli a bylo to super, uzívala jsem si to i já. Pak jsme se rozhodli ze uz toho máme dost, ale jednu vlnku jestě zvládneme - no nebývá to tak pokazdé? Ne nadarmo se říká: v nejlepsím přestat. Z malé vlnky se stala vlnka větsí a stačila na to, aby nás převrhla. Díky záchrané vestě jsem se potopit nemohla, takze to nebylo tak spatné. Vody bylo v tom místě ani ne po pás, zato těsně pod hladinou byly schované ostré korály a kdyz jsme se převrhli, tak kdo na ně padl? Vylezla jsem z vody, jedno stehno a pazi zkrvavené a Max ani skrábnutí - mám z této příhody jizvičky jako vzpomínku.
Vraťme se zpátky k Chitwanu a k projízďce v kanoi. Kanoe byla jen 60 cm siroká, 40 hluboká a asi 8 metrů dlouhá - na takovémto plavidle jsme vyrazili pozorovat krokodýly. Plavidlo bylo na zadním konci řízeno človíčkem, který tam stál a dlouhým bambusovým klackem udával směr a odpichoval se ode dna - jako by to byla gondola v Benátkách LOOK AT ME!
LOOK AT ME!
. Já se křečovitě drzím okraje a Max, sedící za mnou se mě snazí uklidnit tím, ze v této vodě, ve které je maximální hloubka po pás a kde často drhne kanoe o dno řeky, se opravdu nemám čeho bát. Optimismus mu vydrzel do chvíle, kdy jsme o fous minuli dvoumetrového krokodýla, který lezel nebybně pod námi na dně řeky. Nás průvodce (stejný z procházky dzunglí - "rhino, run") nás ujisťoval, ze krokodýlové kanoe nikdy nenapadnou - nevím proč, ale nějak jsem mu odmítla uvěřit. Po shlédnutí tohoto masozravého krokodýla jsem nebyla jedinná, kdo se v tomto plavidle cítil nejistě. Během plavby, jsme krokodýlů zahlédli 6 az 7, ale uz mensích a větsinou jen hlavy s očima jak vykukují z vody. Cítila jsem se jistěji, kdyz jsem stála nohama na pevné zemi daleko od řeky. Nás skvělý průvodce (stále vysmátý - ze by dalsí uzivatel marihuany?) nám pak zdělil, ze tomu prvnímu krokodýlovi, kterého jsme minuli se říká "Marsh Mugger" a ziví veskerým masem, které najde, tedy i lidským a ze kdyby se prý kanoe převrhlo, měl by dobrou sanci.

No nic, mrkli jsme se do "elephant breeding center", něco jako jesličky, kde jsou malá slůňátka. Co je malé, je roztomilé, ale sloní miminka zase tak nejmensí nejsou. Ani to jednoměsíční slůně by se nám do batohu neveslo FAMILY'S BUMS
FAMILY'S BUMS
.

Zbytek dopoledne jsme proseděli u řeky nedaleko naseho kempu. Sedli jsme si s knízkou a notýskem do stínu a odpočívali. A pak, tak jako před kazdým obědem se do řeky přislo ochladit několik slonů. Byla to nádhera, povalili se na bok, z vody někdy čouhala jenom spička chobotu - speciální snorkl. Bylo odpočinkové sledovat, jak si to slon uzívá. Pak se přivalili turisté, tak jako včera my, a slon je na povel ochlazoval.

Poslední aktivita byla projízďka dzípem v oblasti, které se říká: "20 000 lakes". Je to nádherná oblast se spoustou jezer a jezírek. Je tu hromada ptactva, termitisť, krásná příroda a příserný hluk od projízdějících mladíků na motorkách. Nakonec se nám jestě podařilo zahlédnout dalsího krokodýla, jak se vystavuje na sluníčku.

Nás poslední večer tady v Chitwanu byla bouřka a ne ledajaká. Tolik jasných blesků jsem v jedné bouřce jestě neviděla - Maxovi se jich podařilo několik vyfotit.

ČTVRTÝ DEN
Po snídani okolo deváté nasedáme do dzípu, který nás odvází k autobusu a ten se s námi vydává na cestu zpět do hlavního města. Necháváme za námi rýzová políčka a stoupáme do Kathmandských 1300 metrů. Po cestě máme moznost sledovat reklamní plakáty typu: alkohol, cigarety a coca-cola a taky staré vraky autobusů, které jednoduse vykolejily a zůstaly na místě. Po klikaté děravé cestě plné náklaďáků a autobusů, které se říká Prithwy dálnice jsme v jednom místě u kraje silnice viděli skupinku lidí, jak se naklání do údolí. Pod padesáti metrovým příkrým svahem byla řeka. My se za jízdy lepili na okno naseho autobusu, abychom viděli co se děje, ale stráň byla tak příkrá a hluboká, ze nebylo vidět nic. Byla nám předána informace, ze tam spadl autobus. Takovéhle věci se tu samozřejmě dějí a při nedodrzování pravidel (které tu snad ani nejsou) se tomu nedivím. Nastěstí nás autobus - a to neměl na předním skle zádný svatý obrázek ani květinu ani jakoukoli jinou věc, která nás vzdy ujistuje o jeho víře v cokoli - nás do nasí ubytovny v Kathmandu dovezl ve zdraví.
Slideshow Print this entry Kathmandu hotels