POSTEL, VIZA A KATHMANDU
Trip Start
Dec 30, 2007
1
58
84
Trip End
Ongoing
Kathmandu,
Nepal
Tuesday, April 1, 2008
19. březen - 1. duben
Při cestě ze Sunauli do Kathmandu nám přislo divné, ze tělo se vzpamatovalo natolik, ze nám dovolilo pokračovat v cestě. Zato jak jsme dorazili do nepálského hlavního města, vse se vrátilo. Uz jsme vsak přestali trávit dlouhé chvíle s kýblem před sebou, zato jsme opět studovali kachličky umístěné před záchodem. Max je na tom o poznání lépe, chodí ven, jí skoro normální jídlo a druzí se s ostatními backpakers. Je tu okolo 20 pokojů a hodně lidí je tu na dlouhou dobu, coz nás přesvědčilo o tom, ze je to fajn místo. Máme příjemný slunečný a čistý pokoj s čistou toaletou (jaká úleva) a je tu relativní klid. Jedinným mínusem jsou pochody mravenečků po celé koupelně, zato je zajímavé pozorovat je. Já musím být v bezprostřední blízkosti právě té toalety, takze nemohu z pokoje a ani na to nemám náladu.
Je zajímavé, jak si člověk své tělo uvědomí, az kdyz je mu zle. Jako by to byl můj nadřízený a já pak dělám, co on mi dovolí nebo naopak přikáze. Několik dlouhých dní tedy jen polehávám v posteli. Patřím mezi ty, kteří spávají na břise, nejčastěji vsak na boku. Na to doplácím v ubytovnách, kde mají tvrdé matrace, tak jako tady - takze se mi opět objevují modřiny na bocích (vázně) a v noci se budím. Nastěstí mi tělo dovoluje psát a číst, tak se alespoň zabavím.
HOLI FESTIVAL ON HOTEL ROOF TOP
Podruhé dočítám knízku "Holy Cow" od Sarah Mcdonald. Poprvé jsem ji dočetla před sesti měsíci, ale tím to tak končilo. Teď, co jsem v Indii chvíli pobyla, chápu o čem píse, dokázu si představit různé situace a vnímám ji úplně jinak. Je to moc dobrá knízka.Můj jídelníček se skládá z toustu, rýze, toustu, toustu, toustu..... a z pití černého čaje a spousty vody. Doplňujeme stravu o nezbytné vitamíny, minerální soli (docela hnus) a třetí den i antibiotika. Dnes, třetí den jsem dokonce snědla svůj toust venku na zahrádce! Jaká to nádhera. Konečně jsem se mohla začít seznamovat s ostatními, co tu bydlí - začínali si z Massima dělat legraci, protoze jim několik dní tvrdil, ze je na cestách se svou zenou (která je uz několik dní zavřená v pokoji).
Původně jsme si chtěli v Nepálu jen vyřídit nová víza, navstívit Kathmandu, trochu se tu porozhlédnout a vrátit se zpět do Indie. Jen co si povídáme s ostatními cestovateli, zamlouvá se nám tu čím dál tím víc. Chtěli bychom podniknout několikadenní výlet po okolních kopcích. Jen tím, ze já jsem v posteli, neudrzím v sobě jídlo a jsem tudíz tak oslabena, ze nezvládnu ani čtvrthodinovou procházku, si ten pobyt prodlouzíme určitě.
Nepál je malinkou zemí, na mapě to vypadá, jako by to byl tvrdý ořísek, který se zaseknul mezi Indií a Čínou, (má podobnou rozlohu jako Řecko, tedy samozřejmě větsí nez nase malinká republika) zato se v něm nachází 10 ze 14 nejvyssích vrcholků světa, tedy i ten nejvyssí Mt.Everest se svými 8 848 metry (podle jiných údajů o dva víc).
NEPALI FOOD ?
Ze střechny nasí ubytovny - kdyz viditelnost dovolí - jdou vidět vrcholky několika sedmitisícovek a je to vázně nádhera.Zeny se tu oblékají do sárí a salvar kamízů jako v Indii, ale chrámy se podobají čínským pagodám a na jídelníčku se v nepálském menu objevuje momo, coz jsou plněné jakoby knedlíčky vařené v páře, coz najdete v kazdém menu v Číně.
Prosvihla jsem festival, na který jsem se těsila. O festivalu Holi jsem slysela v Indii, je to jarní festival a spočívá prakticky v tom, ze vsichni jsou venku, pokud mozno na střechách budov a hází po sobě a na ty dole barvy. Nejlepsí jsou kýble obarvené vody. To jsou pak vsichni na durch a krásně barevní. Mrzelo mě, ze na tento festival nebudeme v Indii, zato jsem byla nadsená kdyz jsem se dozvěděla, ze Holi se slaví i tady v Nepálu a připadá na jeden den po nasem příjezdu. A jak to dopadlo? Massimo byl promáchaný i krásně barevný - já byla v posteli a mrzelo mě, ze nemůzu ven.
Po pěti dnech jsme se dostali ze vsech těch nevolností, krmíme virus antibiotikovou kůrou a uz si i pochutnáváme na bohatsí stravě. Jsme skoro při plné síle připraveni na nová dobrodruzství.
Prvním z nich je návstěva Indické ambasády. Indická víza se v Indii prodlouzit nedají, tak proto jsme si vybrali Kathmandu. Jsme rádi, ze ambasáda je 20 minut chůze od naseho hotelu (dokonce na velkých ulicích jsou tu něco jako chodníky, tak se nemusíme plést v dopravě), protoze ji budeme muset kazdý navstívit minimálně třikrát v různé dny.
MAX AND A OLD OLD STATUE
Po rekordně nejrychlejsím vyřízení víza nepálského, nuceně padáme do dlouhých procedůr, čekacích front a vyplňování papírů. Poprvé jdeme svorně spolu. Na místě jsme o půl deváté a dostáváme zeton s čísly 62 a 63. Vrata se otvírají o půl desáté. Zasedáme na kafe v hotelu Ambasador (jedna kavárna přeplněná a druhá zavřená - alespoň byly záchody a klidné prostředí) a za hoďku se před ambasádou řadíme podle čísel na zetonech. Při vstupu nám je vyberou, my se zapíseme do velké knihy a stoupneme na konec dalsí fronty. Drtivá větsina jsou zápaďáci jako my a jsou tu ze stejného důvodu - nová víza. Po vyplnění formuláře, zaplacení malého poplatku 300 nrp a obdrzení dalsího, větsího formuláře jsme se dostali ven okolo jedné či druhé hodiny. Jeden formulář bude poslán faxem do země původu. Jestlize doma nebudou souhlasit, víza nebudou. Na odpověď z Itálie se čekají mizerné tři dny. No a jelikoz se tu o délce čekání zmiňuji, tak si asi dokázete představit, ze na odpověď z České Republiky to tak nebude - musím čekat 21 dní. Nepomohlo ani to, ze jsme svoji a ze jsme naposled bydleli v Římě. Prostě český pas a české občanství vyhrává :o)))25. březen
Dnes to jinak nejde: myslenkami jsem doma. Tati, vsechno nejlepsí! Nedokázu tu popsat, jak moc mě mrzí, ze zrovna dnes nejsem tam, kde bych měla být - doma.
JUST MAX
Takovéto pocity mívám kazdý rok na narozeniny kazdého člena rodiny nebo na důlezité události a svátky jako promoce, svatby nebo vánoce. Dnes se cítím o to hůř, ze taťkovi je sedesát let a já nebyla doma ani na jeho padesátiny. Přeji hezkou oslavu a doufám, ze si to uzijí vsichni zůčastnění.Díky mému občanství máme tedy víc času na seznámení se s Nepálem. Massimo si pro víza sel dnes, tedy třetí den a vrátil se s tím, ze mu je odmítli vystavit na sest měsíců (minimum). Tady je dávají vsem na sest měsíců, ale protoze Řím mu je v prosinci vystavil na 3 měsíce, tady toho vyuzili jako pádného důvodu k tomu, aby mu je dali zase na ty tři měsíce a vybrali od něj plný poplatek 35OO nrp. Prostě měl smůlu na toho, kdo seděl za okénkem. Navíc víza platí od data podání, tak nám vlastně uz vyprchává čas. Max je teď na ambasádě potřetí, sel si pro pas, tak alespoň on uz je za vodou - já mám stále čas.....
Uz se nedivíme, ze v Kathmandu je o poznání méně cycloriksů - je tu několik kopečků a to se na trojkolce jede spatně. K nasí úlevě jde cítit čerstvý vzuch - přes den je sice teplo k zalknutí, ale brzy ráno a k večeru musíme vytáhnout svetr, Kathmandu je v nadmořské výsce 1300 m. Máme několikrát proslou část Thamel, která je plná obchůdků. Najdete tu vsudepřítomné cestovní kanceláře, internetové pointy, kavárničky, restaurace, hromady oblečení - zvlástě toho západního, svetry z kasmíru (alespoň vám to prodávající tvrdí do očí), vysívané kabelky z měkké kůze, sem tam krejčovské obchody kde sijí na míru, obchody se suvenýry, CD a DVD, nepálskými svetry, tibetskými čaji a vybavením na tůry a příjemné bary s večerní zivou hudbou.
A STATUE IMITATING MAX
Je tu odevseho trochu a hlavně: kdyz nechcete kupovat, nemusíte. Nechovají se k vám neslusně, kdyz si zbozí jen prohlízíte - jaká to úleva. Dokonce nám při odchodu řeknou: "Bye" nebo jakkoliv pozdraví. V Indii končí nákup tím, ze předáme prodávajícímu peníze. Ten se pak otočí a jde uhánět někoho jiného. Nečekejte pozdrav, poděkování nebo úsměv. Po ulicích Kathmandu v části Tamel potkáváme dnes a denně pouliční prodavače čehokoliv. Sezene se tu bez problémů Tiger balm, jakýkoli výlet či trek na míru, rozladěné bambusové flétničky a neúnavné nabídky od cykloriksů a taxíků. Na tomhle vsem je fajn to, ze po nasem prvním "ne" nás nechají napokoji. To v Indii jsou o moc vytrvalejsí. Na denním pořádku se k nám přisomruje zvlástní chlapík (pokazdé jiný), nakloní se tak blízko, ze jde cítit jeho nevalný dech a polohlasně navrhne: "hasis?" Někdy výběr obohatí o marihuanu nebo kanabis.
Kathmandu patří stejně jako dalsí města z Kathmandského údolí mezi města Newarská. Je to populace, která staví domy okolo malých dvorků, zijí tedy v malých komunitách. Z hlavních ulic měst vedou malé, někdy zastřesené hubené uličky, na jejichz konci se objeví právě nějaký ten dvorek s malým chrámem, kde si hrají děti či vysedává starsí generace a jen tak sledují. Z dvorku pak vede dalsí ulička, za ní dalsí dvorek, pak dalsí ulička,.......
PATAN DURBAR SQUARE
Centrem měst je náměstí, kterému se vzdy říká Durbar Square, má nepravidelný tvar a je na něm postaveno vzdy několik chrámů ve stylu čínských pagod. Náměstí bývala chrámy přímo posetá, ale straslivé zemětřesení v roce 1934 jich nemálo zničilo. Přímo na náměstí v Kathmandu vystavují kazdý den své zbozí řezbáři a kováři. V bezprostředním okolí jsou chrámy a chrámky, trhy s ovocem a domy s úzasným vyřezáváním ze dřeva. Po ulicích vidíme taxíky, cyckoriksáky, mladé nepálce oblečené v čistých dzínách a tričku, starsí generace v salvár kamízech a sárích, skupinky malých kluků (okolo 10 let) s igelitovým sáčkem u obličeje a čichajícím, opět krávy (o poznání méně), psi, sadhu a tentokrát nekontrolovatelná hejna holubů. Na skupinky čichajících kluků je smutný pohled. Jiná skupinka, opět malých kluků sedí u silnice, po zemi se válí prázdné placatky místního levného smejdového alkoholu a ty poloprázdné mají v rukou, jsou vysmátí, spinaví, jde cítit zápach alkoholu, moči a zvratků. Co jsou zač? Kde mají rodiče? Kde spí? Proč jsou tady a opíjí se do němoty nebo se obrací k té nejlevnějsí a nejpřístupnějsí droze - čichání lepidla? Co je přimělo k tomu, aby se tu váleli ve zvratcích? Opakuji, jsou to kluci v rozmezí od pěti do čtrnácti let. Co se stane, kdyz jim dáte peníze? Jsem si jistá, ze si za ně nekoupí něco na jídlo nebo nové tričko.
BHAKTAPUR
Nepal má svoji vlastní zijící Bohyni. Říká se jí Kumari Devi. Je to malá holka, která musí mít určitá kritéria, je vybrána porotou a musí projít různými zkouskami. Musí pocházet z určité kasty, být věkem mezi 4 roky a pubertou, musí mít 32 přesných tělesných proporcí jako barvu očí, tvar zubů, barvu hlasu....... Jakmile se dostatek takovýchto slečen najde, zavřou se vsechny do tmavého pokoje, kde jsou slyset hrůzostrasné zvuky, chlapi v hrozných maskách tam poskakují a je vystaveno přes stovku hlav bufalů. Smysl je v tom, ze ta pravá Bohyně se přece něčeho takového nelekne. Ta, která zůstane v klidu je prohlásena novou Kumari Devi. Ona a její rodina se pak nastěhují do domu na Durbar Sq. tady v Kathmandu a je o ně hezky postaráno. Samotná Kumari vychází z domu jen několikrát za rok při různých oslavách a jedná se s ní jako s Bohyní, má sluzky, kuchařky, je pro ni uděláno vse. Jakmile vsak dosáhne puberty, tedy prvních měsíčků, ztrácí vse. A jsme znovu u tématu menstruace, tedy toho, ze tělo není čisté a dalsí nesmysly. A to se pak hledá nová, třeba i čtyřletá Kumari. Mně je těch holek líto. Po tom, co se s nimi jednalo jako v peřince jsou najednou vyhozeny do světa, musí to být pro ně sok. Kazdá Kumari při "odchodu do důchodu" sice dostane věno, ale nejspís si je nikdo nevezme. Nikdo o ně totiz nemá zájem, povazuje se to jako "bad luck".
BAKTAPUR TEMPLE'S ENTRANCE
Navíc na fotkách té současné Kumari je vidět malá holka (10-12 let, tedy u konce své kariéry) ověnčená ozdobami na těle i ve vlasech, tězce namalované oči a malá krvavě červená ústa. A úsměv zádný, vypadá jako ta nejsmutnějsí princezna. Po obhlédnutí Durbar Sq. se vydáváme procházkou zpátky do nasí části Thamel. Procházíme uličkami, malebnými zastrčenými náměstíčky a dvorky, které - kdyby měli uprostřed fontánu - řekla bych, ze jsme v Itálii. Domy sice nebyly v nejlepsím stavu, ale větsina z nich měla krásně vyřezávaná dřevěná okna, ozdoby okolo nich a balkóny. Tím jsou Newarská města také slavné. Při několika prvních vyřezávaných oknech jsme fotili jako diví a pak jsme si uvědomili, ze co je pro nás vzácné, je tady normální. Objevili jsme také malou sosku Budhy ze 13. století. Stála před jedním domem, vměstnána mezi schody a vypadalo to, jakoby toto místo bylo to nejnormálnějsí pro takovou cennost.
Procházeli jsme obchůdky s úzasnými látkami, okolo nádherných vyřezávaných chrámů - do některých byl zákaz vstupu pro nehinduisty, a objevili jsme náměstíčko, na kterém jsme si přisli jako v jiném světě. Uprostřed stál chrám, okolo plno sosek, pouliční prodavači a věřící. Az sem vse v normálu. Pouliční prodavači prodávali jedinnou věc. Zrní (nebo to byla kukuřice?) pro holuby.
MAX IN BHAKTAPUR
Ti byli vsude - vsude - vsude. A pořád je někdo krmil, oni v houfech přiletěli, pak někdo prosel, v houfech se zvedli, obletěli náměstíčko obloukem a zase v houfech sedli. Vsechno bylo pokryto vrstvou holubího trusu - sochy, chrám samotný, celá zem náměstí - docela síla. A co teprve ten smrad! Řeknu vám, dlouho jsme tam nezůstali. Na dalsím, nedalekém náměstí to vypadalo jinak. Bylo celé zatarasené, a chystalo se pódium a zidličky. Přes náměstí byly natazeny dlouhatánské sňůry, na kterých byly připevněny bílé vlaječky, které se nedaly přehlédnout. Pódium se chystalo na projev před nadcházejícími volbami a na vlaječkách byl červený srp s kladivem. Je zvlástní vidět tento, pro mně tak známý symbol.
Hodně času trávíme v New Orleans Café. Sice je tu draho, ale jestlize máte svůj laptop, můzete se zadarmo připojit na internet. Nemusíme koukat na hodinky a stresovat se ohledně kolik času nám zbývá. Internet se sice pomalý jako snek, ale kdyz máme čas a espresso na stole? Informaci o tomto internetu máme z LP a je fakt, ze větsina strávníků má před sebou otevřený počítač. Vedení toho vyuzilo a počítají si za připojejí k eletrice - příklad toho, co to udělá s místem, o kterém je zmínka v LP.
Elektřina v Kathmandu je taky zajímavá věc. Jsou tu denní osmihodinové výpadky.
MARSK'S WALL
Několik hodin ráno a několik odpoledne či večer - kazdý den v jinou hodinu a to se mění i podle částí města. Nastěstí v ubytovně mají vyvěsenou tabulku o přesných časech výpadků na kazdý den. To si pak musíte propočítat, kdyz objednáváte třeba toast nebo "grilled sandwich" - na tyto věci je přece potřeba elektřina! Zato některé večery i večeře jsou romantické ve světle svíček. V ubytovně večeříme větsinou spolu s ostatními bacpakers, povídáme si nebo u toho koukáme na nějaký film. Je to příjemné zakončení dne.Zopakovala jsem si situaci z nasí svatební cesty. Massimo si s sebou do Číny bral pohorky - jsou měkké, pohodlné a je s nimi spokojený natolik, ze je na cestách nosí prakticky pořád. Moje pohorky jsou odolnějsí, tvrdsí a hodí se ale právě jen na ty tůry, ne vsak na normální nosení. V Číně jsem tedy sháněla jakékoli plné boty - moje nízké hadrové tenisky ty přívaly desťů dlouho nevydrzely. Tady v Nepálu jsme se rozhodli podniknout několikadenní výlet po okolních kopcích - nic slozitého. V ashramu jsem sice výstup na horu Kailash v mých All Stars zvládla, ale řeknu vám - uz nikdy. All Starsky jsou skvělé boty do města a na rovném povrchu, ale ne na túry. Nezbylo tedy nic jiného, nez shánět boty pro Lenku. Výběr tu je, o to nic, ale na první pohled jsou to jen napodobeniny ze spatných materiálů.
WOODEN CARVING
Kdyz jde o boty, nemá cenu kupovat smejda. Dalo nám hodně úsilí najít "normální shop". Nasli jsme, vybrali jsme, koupili jsme. Jestlize nám zbývá čas a hlavně nálada, hledáme příjemnou kavárnu, posadíme se do stínu na zahrádce a čteme a píseme.
Funky Budha. Max náhodou přisel na to, ze se v tomto baru můzeme bez poplatku připojit na internet a dokonce po nás nechtějí nic extra za pouzívání elektřiny. Funky Budha je docela příjemný bar, restaurace a zahrádka v jednom - jen si stačí vybrat zákoutí, které se vám líbí. Jestlize vám nevadí zvuk ze dvou televizí najednou, navíc hudba na plné pecky z repráků a početný personál, který na sebe řve přes bar, můzete si tu i odpočnout. Dali jsme si nase třetí pivo - třetí od odjezdu z Evropy! Jedeme tu tempem: jedno pivo za měsíc. Hrůza.
Bhaktapur (30.březen - 1.duben)
Na jeden den jsme zajeli do nedalekého města Patan (6km), které se nám moc a moc líbilo a několik dní jsme věnovali městu Bhaktapur. Měli jsme trochu obavy z toho, kde se tu ubytujeme. LP říká, ze ubytovny tu jsou víceméně klaustrofobické s nízkými stropy. Ty s normálními proporcemi jsou mimo nás rozpočet. Je pravda, ze po shlédnutí první ubytovny se Massimo cítil jako obr, ale nakonec jsme nasli to, co jsme hledali. K nasí radosti jsme objevili velký čistý a světlý pokoj s hezkou prostornou koupelnou, dokonce s toaletním papírem a ručníky! V pokoji pak kromě nutné postele byl noční stolek, psací stůl a zidle, TV a světe div se: úlozný prostor.
LENKA
S tím se setkáváme opravdu málo. Cenu jsme usmlouvali na nás standard = 500 nrp, coz bude okolo 300 rupií indických, tedy 150 korun českých. Bhaktapur je od Kathmandu vzdálen jen 20 kilometrů a dopravil nás sem minibus, který nabírá lidi, i kdyz je plný, takze se mi jedna nepálka zarývala loktem a pazí do prsou a div si mi nesedla na klín.Bhaktapur, stejně jako město Patan, Kathmandu a dalsí, jsou zmíněná Newarská města. Za zmínku stojí, ze vstup na Durbarská náměstí se platí. V Kathmandu a Patanu se to dalo obejít, tady v Bhaktapuru to bylo tězsí, ale poplatek deseti amerických dolarů stojí za to. Město je tvořeno úzasnou směsí náměstí, dvorků, klikatých uliček, studen, vodních nádrzí a několikapatrových domů s vyřezávanými dřevěnými okny, dveřmi a balkóny. Po celém městě je nespočet chrámů, které se tady v Nepálu podobají spíse pagodám (vliv Tibetu?) Při nasich procházkách jsme měli moznost bloudit uličkami přes malé dvorky a dvorečky, kde si hrají děti, staříci jen tak posedávají na sluníčku, zeny při povídání provádí vsechny mozné činnosti (perou prádlo, umývají se, obarvují nitě na předení, susí zrno), chlapi probírají obchodní věci,.... jakoby se tu zastavil čas. Ulice a uličky jsou hubené, celé město je vydlázděno malými červeno-oranzovými jakoby cihlami. Jedním z hlavních míst, kde se schází vsichni z okolí, jsou vodní nádrze. Vzdy se k nim musí sejít po schodech, kde pak teče pramen vody. Tohle místo slouzí jako místní koupelna, prádelna a zásobárna vody. Je tu stále zivo, zeny se mydlí, v předkonu umývají dlouhé černé vlasy, ve dřepu máchají ve velkých vandlech prádlo a v plastových kanistrech nebo ve dzbánech pak nosí domů vodu. Tady v Bhaktapuru je navíc limitovaný vjezd motorových vozidel. Az na pár traktůrků a hromadu motorek a mopedů se tu chodí po svých, coz dělá návstěvu v Bhaktapuru jestě příjemnějsí. Durbarská náměstí je tězké k něčemu přirovnávat, ale s Maxem jsme se shodli na tom, ze to v Patanu nám vzdáleně připomíná Forum Romanum v Římě - před zřícením. Samosebou se musí nechat stranou styl, architektura a s tím spojené nábozenství.
Po vybalení se procházíme po Durbarském náměstí, snazíme se ignorovat občasné prodavače a prodavačky a časté nabídky od "průvodců". Po fajn obědě v jedné roof top restauraci a pravé moka kávě si jdeme odpočinout do naseho pokojíku. Je velké teplo a nechce se nám na pálivé sluníčko. Já si siestu nechtěně prodluzuji bolestí hlavy a tak se Massimo vydává na dalsí průzkum sám.
Dali jsme se do řeči s jednou čilou sympatickou Angličankou z Bristolu. V padesáti letech dala výpověď nepříjemnému séfovi ze stresující práce, která se jí podepsala na zdraví a v dnesních 73! letech procestuje kazdý rok několik měsíců - sama! Takového lidi já obdivuji.
Na náměstí TAUMADHI TOLE, kde je nás hotel se kazdý večer před jedním z chrámů scházejí místní chlapi, hlasitě hrají a zpívají jen tak sobě pro radost. Nám tak zpříjemnili večeři v restauraci s výhledem na náměstí a zpívající bandu. Já tento večer zvládla jen rajčatovou polévku, zatímco Max si pochutnával na nepálském menu.
Pokoj je sice velký a pohodlný a má veskeré přednosti, ale je taky hlučný, tak ráno po sesté jsme uz venku i my a vyrázíme směrem sever. Chrám CHANGU NARAYAN je od Bhaktapuru vzdálen 6 kilometrů, rozhodli jsme se zajít tam pěsky a zpět - v době největsího tepla - se svézt autobusem. Nebylo zrovna nejjednodussí dostat se na tu správnou stezku, ale po několika poptání a jednom chaii , jsme byli na té správné cestě. Je překvapující velký počet nepálců, zen i muzů kazdého věku, kteří mluví velice slusnou angličtinou. Po té indské angličtině je to radost pro ouska.
Dnes jsme si uvědomili, ze velice často porovnáváme - dřív to byly rozdíly mezi Evropou a Indiií, teď je to spís mezi Indií a Nepálem.
K chrámu jsme se doplouzili, az kdyz sluníčko bylo docela vysoko a pálilo (okolo deváté ráno). Chrám CHANGU NARAYAN stojí na kopečku vesničky stejného jména a je na listě dědictví Unesco. Základy chrámu pocházejí ze čtvrtého století, je zasvěcen Narayanovi, převtělení boha Visnu a je nádherný. Den na to si jestě procházíme Bhaktapur a při nasí tříhodinové procházce uličkami a náměstíčky nepotkáváme zádného cizince. Vyrázíme v sedm hodin ráno a potkáváme jednu zenu, která nese něco jako dřevěnou bedýnku. Najednou se zastaví u kraje cesty, kde je v dlázdění místo obvyklých červených dlazdic jedna kulatého tvaru. Zena otevře bedýnku a na kulatý plochý kámen nasype trochu červeného prásku, trochu zlutého, trochu rýze (chandan), pokape kapkami jogurtu nebo mléka, přidá kytičku, zavře bedýnku a spěsně pokračuje k dalsímu podobnému kameni a vse se opakuje. Při nasí procházce takovýchto zen potkáváme nespočet. Ráno se hospodyňky vydávají s bedýnkou na obchůzku města a u kazdého takového kamene, chrámu, či jiného svatého místa provedou tu stejnou věc - půdzu, zbytek pak přinesou domů a kazdému členovi dají trochu posvěceného jídla.
Takto "ozdobené" sochy v chrámech pak nikdo ale neumývá, tak si to dovedete představit. I tak je to krásný, tichý rituál.
Cesta zpět do Kathmandu opět narvaným minibusem, ve kterém chybí čerstvý vzduch a pak se na jednu noc ubytováváme ve stejném hotelu, ze kterého jsme přede dvěma dny odjeli. Ráno musíme opět balit....
