VARANASI - KATHMANDU
Trip Start
Dec 30, 2007
1
57
84
Trip End
Ongoing
Kathmandu,
Nepal
Wednesday, March 19, 2008
Tentokrát jsme měli místenky opět ve třídě "sleeper", ale místo třech spacích polic nad sebou jen dvě. Tak si říkáme, bude víc místa, můzeme klidně spát. Víc místa nad hlavami bylo, zato na délku to bylo o hodně kratsí. Max se tam se svým metrem sedmdesát sotva vesel. Vlak odjezdu byl ohlásen z nástupistě číslo 2. Uz tu čekalo hafo lidu. Ohromná skupina byla označena zlutými sátky - jestli jste byli někdy ve Vatikáně na Papezské audienci, tak si to dovedete představit. Větsina z nich dřepěla v pozici, která je pro Indy jedna z nejpohodlnějsích, kdybychom si tak dřepli my, vypadali bychom jako při vykonávání potřeby. Těsně před příjezdem vlaku jsme zaslechli hlásení: prvně v nesrozumitelném jazyce, ale podle přesunu davu jsme pochopili, ze vlak přijede jinam. Hlas v angličtině (překvapilo to i nás) oznámil nástupistě č. 1. Nástupistě byla tentokrát vedle sebe a naprostá větsina cestujících vyuzila právě kolejí k přesunu z nástupistě na nástupistě, i kdyz museli překonat tak metrové převýsení. My s bágly a naprostou mensinou cestujících pěkně po schodech. Byli jsme rádi, ze jsme měli místenky, protoze vlak se zaplnil v sekundách a to počítám i místo v zavazadlovém prostoru, na stání v uličce, i postávání na jedné noze. Vagóny dlouhatánského vlaku nebyy popsány vůbec.
ON THE WAY TO KATHMANDU
Po mensích nesnázích v podobě zběsilého lítání s batohama na zádech po nástupisti, jsme ten nás vagón nasli a zaléháme okolo půlnoci (jen s půlhodinovým zpozděním). Plán je následující: v ranních hodinách dojet do Gorathpuru, autobusem se dostat na hranice s Nepálem a dalsím autobusem přímo do Kathmandu, kde bychom měli být zítra večer. Bylo toho hodně, nějakých 20 hodin, alespoň bychom dorazili do Kathmandu v jednom tahu. Ale jak vsichni víme, plány jsou k tomu, aby se měnily. Neboli: Člověk míní, Pánbůh mění·.nebo Siva? Mám v tom zmatek. Kazdopádně se několik hodin ve vlaku převaluji a ··.. pamatujete si, kdyz jsem se sama sebe ptala, kdy to přijde na mně? Ta nevolnost z cestování? Uz mám odpověď: "Právě tady ve vlaku." V průběhu dalsích pěti hodin jsem vlakovou "toaletu" navstívila asi 6x a pokazdé se totálně vyprázdnila - horem i dolem, i kdyz ve mě uz opravdu nic nezůstalo. Ráno jsem Massimovi se zkrouseným obličejem oznámila, ze to dnes k hranicím nezvládnu, natoz do Kathmandu. Max se posadí, zamyslí se a povídá:
"Musím zvracet."
Tak jsme do toho tentokrát padli oba dva.
Dodávám, ze mi ho bylo líto, ale tím, ze jsem to chytlo i mě, mi to přislo nefér. V hlavě mi zněla otázka: kdo se o nás postará?
To tak bývá, kdyz uz si říkáte, ze jste přece jenom zvyklí na indické jídlo. To si pak troufáte víc a víc, vase tělo má zálusk na čerstvý zeleninový salát nebo osvězující drink. Jenze kdyz je do drinku přidána nečistá voda nebo zelenina není umytá v pitné vodě, s tím vám zádný Bůh nepomůze - a ze jich máme v Indii na výběr!
S nedočkáním a bledými tvářemi jsme vystoupili v Gorathpuru. Vlak nastěstí zastavil na nástupisti nejblíze východu, pod tíhou batohů jsme se nevím jak dostali ven, kde byl hned riksa, který nás zavezl do hotelu. Po výstupu z vlaku jsem cítila, ze to zase půjde horem ven. Indové na mě civěli, jakoby nikdy neviděli člověka, kterému je zle. Tak jsem si řekla, ze jim ukázu, co taková česká holka dokáze vyzvracet - no a jako naschvál, nic. Hotel byl v tomto neturistickém místě opět předrazený a děsný. Jenze kdyz nutně potřebujete postel a záchod, tak berete, co je. Hotel měl klasicky indický personál, který nikdy neslysel o úsměvu, nábytek byl absolutně nevkusný a oprýskaný a koupelna v tak ubohém stavu, ze jsme se obávali nemocí jen při pohledu dovnitř. Mohli jsme ji pouzít az po vydezinfikování (nepřeháním) sterilizačními kapesníčky, které nám nastěstí darovala sympatická Italka Rafaella v ashramu. Postel byla kupodivu čistá - převlékli ji az na nasi zádost. Hotel jsme nasli s pomocí LP, která jej označovala jako jeden z nejlepsích (i s bazénem), zato se zmiňovali, ze se v Gorathpuru nedoporučují zdrzovat - a měli pravdu. Ale my na výběr neměli.
Den byl vázně hrozný a bylo nám oběma zle. Jen si pamatuji, ze Max měl horečku a já trávila větsinu času na záchodové míse nebo s kýblem před sebou nebo v kombinaci. Po ruce jsme sice měli potřebné prásky, ale přesvědčit tělo, aby je v sobě nechalo minimální dobu k působení, bylo horsí. Jako zázrakem jsme druhý den začali fungovat jako lidé a Massimovo tělo pozřelo bílou rýzi a moje toustový chleba, černý čaj a černé uhlí. Celý den a celou noc jsme tedy prolezeli v mrákotách - ovsem s jednou přestávkou. Vsimli jsme si, ze nám do pokoje proniklo několik komárů. Massimo určitě studoval skolu v zabíjení těchto okřídlenců a jistě uspěl s vyznamenáním. Ten večer jich po zdech rozmázl dobrou třicítku. Ráno jsme zanechali nase drahocené zákusky z Varanasi právě v tomto hrozném hotelu - nic klasicky indického jsme nemohli pozřít.
Jiz je to nějaký čas co tu v Indii hledáme průvodce LP Severní Indie - naposledy jsme ji viděli v Dillí, ale jen staré vydání. Říkáme si ale, ze ji určitě najdeme. V Haldwani nám ve velikém knihkupectví nabízeli zvlástní mapy, ale průvodce zádného. Na mou otázku ohledně Lonely Planet odpověděli: "yes, yes" a opět odněkud vyhrabali pro nás nepouzitelnou mapu. Snazila jsem se vysvětlit, ze LP je docela známá průvodcovská knízka pro cestovatele, ale bez úspěchu. Jeden z klientů se na mně soucitně podíval a sdělil mi, ze tady o Lonely Planet jestě neslyseli a ve městě se nesezene. Dalsím místem tedy bylo Varanasi. Přijeli jsme sem bez jakékoli informace o městě, bez mapy, (hotel nám byl doporučen jednou známou) a já se v takovýchto situacích necítím nejlíp. Hledali jsme tedy informace. Po návstěvě třech knihkupectví jsme to vzdali a koupili průvodce neznámého jména jen o městě Varanasi. Pak jsme náhodou v jednom hotelu mezi knízkami na půjčení narazili na francouzský Guide du Routard Severní Indie, který je výborný hlavně na restaurace a hotely. Ale podle názvu pokrýval celou severní Indii, tak Massimo bravůrně podstrčil několik bankovek chlapíkovi, který to tam měl na starost a knízka byla nase. Díky tomu, ze jsme frankofonní, italofonní a angofonní (s průvodci v čestině se tu často nesetkáme), tak máme z jazyků na výběr - i kdyz já kromě čestiny stále preferuji angličtinu. Kdyz jsme se tedy neplánovaně museli ubytovat v Gorathpuru, ráno ve vlaku jsme hledali v nasem novém francouzském průvodci hotel. A víte co? Gorathpur tam vůbec není. Ve vlaku vsak cestovali dalsí bělosi, kteří byli LP vybaveni a tak jsme informace nakonec získali. Hodně lidí na LP nadává a je pravda, ze kdyz se tímto průvodcem řídíme, sem tam narázíme na ubytovny a restaurace, které vyuzívají toho, ze je o nich v LP zmínka a ceny zdvojnásobí. Zato je to průvodce, který vám dá informace o vsem potřebném a pokrývá i místa na první pohled nezajímavá, ale velice uzitečná.
Dopravit se na nepálské hranice se dá buď autobusem nebo sdíleným jeepem. Rozhodli jsme se pro autobus - je lepsí zvracet do uličky jiz tak spinavého autobusu nez na klín bělocha. Nasedli jsme do autobusu, kde sedělo jen pár lidí, konečná Sunauli, tedy přejezd. Autobus se rozjel, ale vjel zpátky mezi ostatní autobusy. Ve stejnou dobu odjízděli do stejné destinace autobusy dva a oba poloprázdné, tak nás jednoduse nahnali do jednoho. A pěkně nacvaklí jsme vyjeli. Nastěstí jsme stihli zabrat dvě místečka vepředu. Dřevěné lavice, potazeny molitanem, byly místy skoro holé, ale pořád to jestě slo. Lístek měl stát 50 rupií za osobu. Řekli si o 80, i kdyz na lístku pak stálo 50. Někdy prostě nemáte sanci. Nase oslabená těla byla navíc ráda, ze se vezou a ze v sobě drzí co mají. Byli jsme taky jedinnými bělochy v autobuse a to by nás ti Indové mohli pěkně rozcupat.
Během cesty jsem měla skrčené nohy a opírala jsem je o sedadlo před námi, sandály jsem nechala na zemi. Po tom, co jsem si je chtěla opět obout, smátrám nohama po zemi, ale boty nikde. Sklonila jsem se, jedna bota byla vzadu pod sedadlem a druhá napolo venku z autobusu. Přímo podemnou byla podlaha autobusu rozezraná a bota trčela v díře 20x5 cm. No nic, zpátky jsem ji dostala.
Připomělo mi to, kdyz jsme byly s Věrkou (sestrou) malé a jezdívali jsme celá rodinka nasí zlutooranzovou Ladou k babičce. Vymýslely jsme, jak si zkrátit cestu. Samozřejmě nebývaly bezpečnostní pásy, tak jsme se schoulily na zem za přední sedadla, nadzvedly jsme kobereček a tam byla malinkatá dírka. Abychom viděly ubýhající silnici pod námi, musely jsme se přikrčit. V indickém autobuse se krčit nemusíte!
Po dlouhých a zaprásených čtyřech hodinách, s roztřesenými kostmi a s botami na nohou, dorázíme na hranice - přejezd Sunauli. Dnes je 18. března, víza přestávají platit 19. března, zvládli jsme to tak tak, ale zvládli. Vyplňujeme "leaving card" a cyckoriksou projízdíme pod dvěmi otevřenými závorami. Přesně takovými jako jsme mívali na táboře. A jsme v Nepálu. Hned za druhou závorou a za 30 amerických dolarů za kazdého dostáváme dvouměsíční nepálská víza. Jestě nikdy mi zádná víza nebyla vystavěna v takové rychlosti. Celé to trvalo tak 5 minut. Jen jsme vyplnili formulář, přidali fotografii a zaplatili. Uz je odpoledne, nechceme do Kathmandu dorazit o půlnoci, tak se na jednu noc ubytováváme v jednom z historicky nejhorsích hotelů vůbec, ale taky nejlevnějsím. 200 nepálských rupií - to bude nějakých 60 korun. Postel byla tak krátká, ze si Massimo konečně přpadal jako obr. Byla jsem ráda, ze večer nesla elektřina - alespoň jsme neviděli do kýble, do kterého jsme napoustěli vodu na umytí :o/ I o Sunauli se LP zmiňuje, ze je lepsí tu nepřestávat, a opět měla pravdu.
Fotky. Pohled na pasové fotografie, které jsme měli vzorně nachystané k Nepálskému vízu, nás docela pobavil. Vůbec jsme to nebyli my! Já učesaná, jemně namalovaná v oblíbené halence. Massimo oholený! ostříhaný na krátko v bílé kosili. Podívali jsme se na sebe - upocení, zaprásení, mastné vlasy, Massimo skoro tříměsíční vous.
V odpoledním vedru buzírujeme suchou rýzi, Max se odvázil i k čočce. Snazíme se vybrat peníze (jedinná ATM ve městečku nefunguje, zato jsou tu směnárny), a sháníme síť proti komárům. Bylo nám doporučeno, ze jestlize ji nemáme, máme se připravit na to, ze se z nás stane večeře. Nacházíme jenom jednu jedinnou, tedy bez jakéhokoli porovnání cen. Massimo i přesto vyhrává a kupujeme ji. Informujeme se i o cenách jízdenek do Kathmandu na druhý den. Autobusové nádrazí (tedy místo, kde je plno autobusů zaparkovaných halabala) je hned vedle nasí ubytovny. Jedni nám řekli, ze autobus stojí 600 rupíí, druzí 380 a třetí nás chtěli dohodit nějakému známému. Zaléháme brzy a upravujeme nad námi síť. A jedinné, co k tomu mohu dodat, je: Děkuji Massimo! Během noci nás probudilo sílené bzučení - ale venku, na opačné straně sítě. Je docela skvělé pozorovat ty potvůrky jak oblétávají a nemůzou dovnitř. Tohle nadsení vsak netrvalo dlouho - najednou jsme zjistili, ze jich několik poletovalo i uvnitř sítě a to je pak konec. Vzdali jsme spánek - byly čtyři ráno, sbalili jsme batohy a sli hledat autobus. Na stejném místě, kde byl včera lístek za 380 jsme jen dnes koupili za 290 a za chvíli se s náma autobus rozjel.
První věcí, které si člověk vsimne v Nepálu je, ze v obchodech pracují i zeny. A jsou krásně upravené - tedy tak jako v Indii, ale v Nepálu se nám navíc populace zdá tak nějak usměvavějsí. A samozřejmě Nepálci mají jiné rysy obličeje. Obličeje jsou sirsí a postava není tak vychrtlá jako u Indů. V autobuse s náma jela spousta zen v krásných salvár kamízech a sárích a tentokrát - a to asi poprvé jsem si vsimla čistého oblečení chlapů. V Indii nám přislo, ze se prostě o sebe nestarají, rukávy a límce a okolí kapes u kalhot byly vzdy spinavé. To ale nebyla spína jednoho dne, to byla taková ta spína, která zůstane na oblečení venkovanů po několikadenních pracech na poli. Tady byli vidět čisté kalhoty, čistá trička a tak nějak normálně sladěné.
Cesta do Kathmandu měla podle LP trvat 7 hodin, podle prodavače jízdenky 8-9, tak jsme jim dávali 10. Projízděli jsme zelenými lesy, krásným obrovským údolím, které nám připomínalo Herakan a po 12! hodinách jsme z autobusu vystupovali. Nikdy jsem nezazila flexibilnějsího řidiče. V autobuse s náma cestovaly i dvě tříleté děti. Nezávisle na sobě potřebovaly vyčůrat. Maminka jen naznačila, ze prcek potřebuje na záchod a řidič s úsměvem zastaví, nerozčiluje se, prostě pohoda. Pohoda byla, zato mně trochu zaskočilo, ze hned několik minut po odjezdu nás zastavila hlídka. Byla jestě tma, autobus v tu dobu poloprázdný a nebylo zrovna nejpříjemnějsí sledovat jednoho v modrých maskáčích s klackem, který se prochází autobusem - policie. Ale jen to prosel a mohli jsme jet dál. V Nepálu řádí Maoisté a brzy budou volby. Přede dvěma týdny byly na několik dní uzavřeny některé oblasti a k tomu stávka. Hlavně v oblasti, kterou bychom projízděli, kdybychom se do Nepálu vydali přímo z Herakanu.
První zastávka nás oba překvapila. Nabírali jsme dalsí zákazníky jen několik kilometrů od hranic a na půl hodiny jsme se zastavili. Zastavili jsme se na autobusové stanici··.chápete? Ok, zopakuji to - zastavili jsme se na autobusové stanici. Asi vám to nepřijde divné, nás to taky trklo az po chvíli. Autobusová stanice tu měla uspořádané autobusy, ostrůvky s panely, zem vodorovnou bez větsích děr a vypadalo to čistě. Takovéto místo jsme uz tři měsíce neviděli. V Indii jsou autobusové stanice na vsech různých místech, jen ne tam, kde by měly být. Bylo to tedy pro nás příjemné překvapení v zemi, která je na tom ekonomicky hůř nez Indie.
Nase cesta proběhla fajn a po těch 12 hodinách jsme v Kathmandu. Uzili jsme si tříhodinové čekání v dopravě před vjezdem do města, hned jsme si připadali jako v Římě. Potěsil nás svězí vzduch, výhled do okolních kopců, zádní komáři a minimálního troubení. Řidiči tu nemají tik v prstu tak jako v Indii, pouzívají klakson minimálně, bylo to tedy příjemné cestování i pro usi. Je zvlástní, ze se okolo nás neshluklo několik riksů, jak jsme zvyklí z Indie. Bylo to vlastně hodně divné, protoze tu nebyl ani jeden. Museli jsme tedy vzít taxíka. Z průvodce jsme se informovali o cenách. Po příjezdu do ubytovny se nám ta částka na měřiči zdála víc nez přehnaná, tak jsem se zeptala chlapíka na recepci o cenách. Taxíkáři jsme pak dali maximální částku, kterou nám oznámil recepční. Jsme vycvičeni z Indie a to, ze měřič ukazoval částku minimálně dvojnásobnou nás nerozhodilo. Řidiči se to samozřejmě nelíbilo, tak mu Max oznámil, ze jestli nesouhlasí s námi nabízenou částkou, zavolá někoho, kdo se podívá na správnost jeho měřiče. Sklaplo mu a odjel. Ubytovali jsme se v příjemné a opravdu klidné ubytovně v části Tamel a já z pokoje nevystrčila nos az třetí den.
