NEJSVATEJSI VARANASI
Trip Start
Dec 30, 2007
1
55
84
Trip End
Ongoing
Varanasi,
India
Sunday, March 16, 2008
WHO WAS HERE FIRST - THE ROOTS OR THE WALL?
. A pak se schody mění v náměstíčka, ulice a uličky, kde se musíte přitisknout ke zdi aby vás nenabrala ta, která jde proti vám - kráva. My jsme se ubytovali na posledním ghatu - Assi Ghat, zato máme výhled na celé Varanasi. Teď jsem se zahleděla na obrovský roj malých musek tak dva metry od nás - takové to mračno hmyzu - a čísník povídá:
"To nejsou musky, to jsou komáři." A řekl to s takovým klidem jako by to bylo normální.
My se s Maxem na sebe podíváme a oba máme v očích hrůzu: nám to normální nepřipadá!!! Teď mi jich na obrazovce několik sedí a Massimo bězel pro vykuřovací spirálu.
Dvouhodinová cesta korytem řeky Gotama Ganga se nasí rychlostí sneka protáhla na tříhodinovou a opět nás při ní provázel nás věrný pes Lucky. My pak nasedli do dzípu a Lucky se s nasimi průvodci zase vrátil zpět do ashramu ke Gorarimu. A čekaly na nás dva dny v Haldwani. Haldwani se nám nelíbilo uz při první návstěvě, kdyz jsme tu trávili jednu noc před ashramem a ani tentokrát jsme nezměnili názor. Příjezd do Haldwani, čili zpátky do pravé Indie byl sokující. Skoro po měsíci prozitém v krásné přírodě bez vsech těch zvuků indických měst jsme měli problém dostat se do toho zpět. Ale padla na nás na oba taková únava, ze jsme chtěli jenom zalehnout a spát. Já byla v posteli uz ve čtyři odpoledne a s jednou půlhodinovou přestávkou spala do pěti do rána. Massimo se drzel o něco déle, zato ráno o něco déle podřimoval - přesně na čas k rozloučení se s Muni Rájím
CALM MORNING ON GANGA
. Ten "spirituální séf" Herakanu u kterého jsme se zastavili jestě s Filippem před příjezdem do ashramu. Po dvacetičtyřdenním spirituálním výcviku jsme se dívali úplně jinýma očima na různé ceremonie, kterých jsme tu tohoto rána zůčastnili.Haldwani jako město takové je docela hrozné a okolí jeho vlakového nádrazí jestě horsí a to nejchudčí jaké jsem viděla. Jsou tu stovky plachet, které vypadají jako stany a v těch se krčí místní chudáci. Jejich teritoriem musí projet kazdý kdo chce na nádrazí a okamzitě se na nás několik těch chudáků nalepí. A drzí. Hlavně polonahé děti, neuvěřitelně spinavé, rozcuchané a drzé. Chytají nás za ruce, tahají za oblečení a jednoduse se na nás nalepí jako mouchy na bonbón. Uz jsme se naučili je ignorovat a snazíme se jít dál - uvnitř ale cítíme nespravedlnost a chtěli bychom jim něco dát. Kdyz dáte pár rupií jednomu, najednou se jich objeví celý roj a to je pak nejlepsí schovat se uvnitř nádrazí (kde je v kontrastu s venkem čekárna s velkými pohodlnými kozenými křesly). Zebráky větsinou od turistů odzene nějaký místní, který je přísným pohledem, pokřikem a pokynem ruky posle zpátky do jejich doupat. Z ashramu jsme byli zvyklí být stále v čistém oblečení - kazdý den jsme si vymáchali prádlo v řece
EVERYBODY HAS TO WASH IN GANGA
. Pomalu jsme se vraceli do způsobu cestování, na který jsme byli zvyklí před ashramem. Drkocání po kolejích začalo nočním vlakem z Haldwani do Lucknow, kde jsme v ranních hodinách přesedali na vlak do Varanasi. Ve vlaku jsem k mé radosti spala i já. Ale i k Massimové - kdyz se v noci nevyspím já, tak tím pak druhý den trpí i on. Měli jsme z cesty obavy, protoze volná místa byly jen ve třídě "sleeper", coz je na spaní ta nejnizsí a nejhorsí, samozřejmě bez větráků a klimatizace - tedy nic k závidění. Na nádrazí jsme během dvou dnů byli čtyřikrát - jednak jsme byli na čekacím listě a jednak jsme chtěli upgrade. Místenky nám byly přiděleny jen dvě hodiny před odjezdem vlaku, ale upgrade ne. Ale noc proběhla v pohodě. Chrápalo a prdělo jen pár individuí někde v polovině naseho vagónu dál od nás a přislo mi, ze jsme měli víc místa nez tenkrát v nočním vlaku Jodhpur - Dillí. V Lucknow jsme měli přestupovat, ale na tuto část cesty jsme neměli zádnou rezervaci sedadel ani číslo vagónu - jen lístek. Hledali jsme tedy informace. Zjistili jsme, ze vedle nádrazí v Lucknow, do kterého jsme přijeli se nachází druhé nádrazí a vedle něj třetí. To třetí bylo nase. Taky jsme vyzkoumali, ze nás vlak odjízdí z nástupistě číslo devět. Bereme tedy jedno po druhém. Nástupistě číslo 1, nástupistě číslo 2, číslo 3, 4, 5, 6, 7
HOLY RIVER, HOLY TOWN
. A pak? Pak uz nic, nádrazí tu končí. Zato pokračuje indická logika-nelogika: nástupistě číslo 8 a 9 je přece na konci nástupistě číslo 1! A tak to taky bylo. Zpátky tedy přes sedm nástupisť, dojít na konec nástupistě číslo 1 (indická nástupistě dokázou být pěkně dlouhá). Tak a teď do kterého vagónu? Věděli jsme, ze máme lístky do třetí třídy, tak jsme si dvě místečka nasli sami. Já dokonce naspala dalsí dvě hoďky na dřevěné lavici v zavazadlovém prostoru nad hlavami cestujících. Indové toto místo vyuzívají ke spaní nebo prostě k sezení, kdyz jsou lavice k sezení plné, tak proč ne já. A kdyz je člověk unaven, usne vsude. Cestování vlakem je příjemné, na kazdé zastávce vlakem prochází spousta prodavačů něčeho k snědku a klasického chaie. Tentokrát nebyl chai servírován v plastových kelímcích, ale v terakotových sálcích na jedno pouzití. To je jednoduse po vypití obsahu hodíte na zem - v případě cestování vlakem se házou z okýnka. Na vlaku je fajn, ze se můzete projít, zajít si na záchod kdy chcete a koukat ven na ubýhající krajinu s chatrčemi přímo ze dveří vagónů, které jsou otevřené. Cesta z Haldwani do Varanasi nás stála jen 55O rupií dohromady - nějakých 600 kilometrů, ale pozor! 16 hodin!!Sedíme tedy na terase hotelu, odháníme komáry (zatím jenom jedno bodnutí) a po večeři plánujeme zalehnout brzy
PRAYER TIME
.13. březen
Opravdu jsme zpátky v té pravé Indii. Na ulicích se tu blizoučko a za neuvěřitelného troubení míjejí auta, mororiksy, cycloriksy, krávy, psi, lidi a tady ve Varanasi se k nim přidali i water buffalos - nevzpomenu si na český název. Jsou to ohromné bestie a nechci se ocitnout v jejich bezprostřední blízkosti jako jeden turista, kterého jedna buffalská kráva zezadu postrčila rohem (jako by řekla: "hey, pohni si!") A bez moznosti vyprat si prádlo v čisté řece kazdý den, jsme se rychle vrátili do stavu SSS, tedy spinaví, spocení a smradlaví. Ale oni takoví jsou vsichni, tak co.
Varanasi je povazováno jako nejsvatějsí město z těch nejsvatějsích měst Indie, kterým protéká ta nejsvatějsí řeka Ganga. Varanasi je městem, které si vybral Bůh Siva a podle legendy tu zil se svou zenou Parvati. A mohu potvrdit, ze drtivá větsina chrámů jsou zasvěcena právě jemu. A kdyz ne, je vzdy zastoupen alespoň lingamem. Je tu největsí počet lingamů, které jsem viděla. Jsou tu vylozeně na kazdém rohu, různých tvarů a velikostí, ověnčeni květinovými garlandami, ovoněné, polévané máslem, mlékem nebo vodou
ONE OF THE RARE PHOTO OF US TWO
. Chrámy a chrámky jsou větsinou na místě, kde bych je neočekávala, jen zahnete za roh a je tam. Jsou postaveny snad u kazdého stromu "fikus bengálský". Tyto mohutné stromy jsou natřeny oranzovou barvou, jejich základ obehnán betonem, do kmene nebo před ním je vsazen chrámek, strom obestavěn zdí domu, tak si dovedete představit, ze větsina těchto nádherných stromů je ořezaná a suchá. Na kazdém ghatu pak najdete několik sadhu, ať uz těch pravých či nikoliv, kteří vám za mírný poplatek pozehnají a udělají chandan. Ti sedí na vyvýseném místě, větsinou pod slunečníkem. Pak jsou tu sadhuové, kteří se prochází s miskou a trojzubcem a zebrají. Vsude narazíte na děti, kteří se snazí prodat cizincům malou mističku s květinami a svíčkou, která se má poslat na Gangu. Místo "skúl pen a rupí" tedy slýcháme: "gud maníí, gud karma". Některé ghaty jsou do slova pokryty vypraným oblečením, větsinou jsou přímo na schodech rozlozeny sárí, velké kusy látek, kalhoty a haleny, které se susí na horkém sluníčku. Nebo jsou pověseny na sňůrách - je tu skvělý systém věsení prádla bez kramlíků. Sňůry jsou vzdy dvě v sobě zapletené a do mezírek mezi nimi se vsune kousek kosile či kalhot a ty pak bez problému drzí
CROWDED GHATS
. Ve vodě je pak celá řada lidí, kteří perou na plochých kamenech. Pere se opět způsobem: namočit v super čisté(?) vodě, omlátit o kámen, namočit ve vodě a vyzdímat. Je ale pravda, ze někdy je vidět i prásek na praní a drhnutí kartáčem. Je slozité popisovat čistotu řeky, která protéká indickým městem s 750 tisíci obyvateli. Jiné to bylo v ashramu - to jsme byli na úpatí Himaláje, řeka byla průhledná! I uprostřed. A při měsíčku se na dně, v hloubce jednoho a půl metru odrázely světlé kameny. Ganga ve Varanasi je neprůhledná i na samém břehu. Není čemu se divit. Řeka tu slouzí k hromadě věcí a činností: kouplelna, prádelna, dřez, kremace, smetistě a zumpa. A to vse se děje najednou a skoro na jednom místě. V kazdou denní hodinu, hlavně vsak při svítání chodí na ghaty zástupy lidí a provádějí hygienu. V řece se namydlí a vydrhnou. Ale hlavně: ponořit se do vod Gangy ve Varanasi očisťuje od hříchů z předchozích zivotů. Hinduisté se tu scházejí z celého města a okolí v houfech, několikrát se do vody ponoří a vypijí dousek vody z dlaně - a to by měli opakovat při svítání a při západu. Kazdý hinduista by se měl do Gangy alespoň jednou za pozemský zivot ponořit, jsou tu tedy zástupy. A je to nádhera. Chlapi můzou do vody opět jen v takové zvlástní látce omotané kolem pasu, genitálií a tentokrát jim to zakrývá i sedací část těla. Někdy ukazují vsem na obdiv jejich plandavé vytahané spodní prádlo (křízenec mezi slipy a trenkami), větsinou nepopsatelně hnědavé barvy. Zeny jak jinak nez v zářivém sárí, ale jsou tu odváznějsí. Některé si do vody sundají horní "vestičku", tedy část, která jim zakrývá ňadra. Nepřisla jsem na to, jestlize se po koupeli celé převlékají nebo ne
WOOD WAITING TO BE BURNED
. Přislo mi, ze v tom mokrém sárí zůstanou nez uschnou - ono na pálivém sluníčku to dlouho netrvá. Kam se poděly jejich přísné zásady ohledně oblékání zen? Zeny tu přímo vyvalí svá ňadra na oči přítomným a i kdyz je zahalí vrchním dílem sárí, tak mokré oblečení samozřejmě odhalí vse a jestě viditelněji. A potvrzuji, ze ňadra indických zen vůbec nejsou taková jako na vsech sochách indických bohyň, jejichz ňadra jsou krásné kulaté půlmelounky. Je také pravda, ze větsina zen byla starsího věku - zádné mladice tu az na výjímky nebyly. A Massimo přihodil, ze právě tento fakt zachránil výměnu názorů mezi námi dvěma.
A hned vedle této hromadné koupelny je smetistě, do vody se hází mrtvá ohořelá těla (ano, čtete dobře) a vedou sem výkaly z celého města. Je to fascinující. Mým mozkem bělocha myslím jinak a očima bělocha vidím hlavně obrovské smetistě a hned vedle zapáchajících odpadků jednoho, který si v řece čistí zuby (ať uz za pomoci kartáčku, klacíku nebo prstu), opodál dalsího, který pere kusy látky a nedaleko nad nimi si jeden rozepne zip od kalhot a močí do stoky. Kam vede ta stoka? Ano, správně
THINKER
. Přímo k tomu, který si v ní čistí zuby (kolik nemocí jsme chytli jen tímto pohledem?·..) Mám taky na paměti článek z místních novin o znečistění Gangy. Já jejich víru obdivuji a zároveň nechápu. A teď něco, o čemz jsme věděli a co na nás i tak neuvěřitelně zapůsobilo. Hinduisté věří, ze kdyz tu člověk zemře a rozprásí se jeho popel do Gangy, uz nebude pokračovat v bolestném koloběhu převtělování - jejich duse se tedy osvobodí. Mezi ghaty jsou i dva "spalovací". Jsou na nich narovnány hromady dřeva a na ghatu blízko vody jsou vidět hořící hranice a sem tam polozené tělo neboztíka zabaleného do látky. Těla se spalují přímo tady na ghatu. Pro oko nehinduisty je to silný zázitek.
Kdyz se tu ruku v ruce procházíme poprvé, okamzitě "spalovací" ghat rozeznáváme. Jedno tělo je polozeno na schodech a zabaleno do látky zlaté barvy (neboztíci v látce červené barvy jsou zeny, v bílé muzi a ve zlaté jsou zabaleni lidé vysokého věku - muzi i zeny). Je namočeno ve vodách svaté řeky a přeneseno na hranici, okolo které stojí několik lidí oblečených v bílém, barva smutku
VARANASI
. Je odkryta hlava neboztíka a přítomní (členové rodiny - větsinou jen muzi - zeny jsou kremací zprostěny) obcházejí několikrát hranici. Jeden z přítomných (tradičně nejstarsí syn zemřelého) pak hranici zapaluje a z dálky ze zdá ze pláče, a pak se jestě chopí posledního úkolu: roztřístí neboztíkovu lebku - to aby duse mohla konečně z těla ven a přímo do nebe. Tohoto posledního úkolu jsme svědky nebyli. Jen o necelé dva metry dál hoří dalsí hranice a jiné, jiz zpopelněné tělo je odnáseno k vodě. Smrt je tu tou nejpřirozenějsí věcí kazdého dne. Během kremace jsou pak slyset různé praskavé zvuky, nastěstí jsme nedokázali rozpoznat, co bylo praskání dřeva a co kostí. Psát o něčem takovém je jiné nez to vidět na vlastní oči. Vyčetla jsem, ze tělo hoří tři hodiny a je potřeba az 350 kg dřeva. Za dřevo musí samozřejmě rodina neboztíka zaplatit a za kvalitní sandalové dřevo se platí okolo 100 rupií za kg (50 korun). Nejlevnějsí, ale nekvalitní se pořídí za 5 rupií za kilogram, hoří spatně a neboztík se celý nespálí. Samozřejmě i ti nejchudsí z nejchudsích chtějí do nebe, ale kdyz nemají ani na to nejhorsí dřevo? To tu pak jsou elektrické věze, které svou práci také dobře odvedou
WHO FINDS LENKA?
. Popel nebo nedohořelé tělo je potom nalozeno na loďku a odevzdáno řece. Mrtvá miminka, sadhuové a krávy (ty jsou přece svaté) se na hranici nepálí. Pohřbí se přímo ve vodách Gangy. Tímto duse nebude pokračovat v útrpném koloběhu zivota. Určitě vám to přijde divné, ale pro hinduisty je oheň na hranici vysvobozením od strastí převtělování, je to osvobození od pozemské schránky. A nejsvatějsí řeka tomu dává svůj význam. S ranním vstáváním nemáme po ashramském výcviku problémy, tak se o půl sesté ráno při probouzení města houpeme na loďce. K řece to máme jen několik minut a hned nás zastavuje jeden Ind s otázkou:
"Boat?"
Automaticky odpovím: "NO!"
Při kazdodenních desítkách a desítkách otázek a rozkazů, typu: "You want see my shop? Come here! You looking this? You want buy this? Very cheep, buy this!" jsme naučeni na vse odpovídat ne jestě před vyslovením konce otázky. Chlapík nás samozřejmě následuje a Massimo se mě ptá: "Proč jsi vlastně řekla ne, vzdyť ji chceme?" Tak jako větsina turistů. Chlapík nás dovedl ke břehu, nastoupili jsme do dřevěné loďky a v příjemném chládku se schouleni pod přikrývkou plavili směrem ke středu Varanasi
CLOSE LOOK AT GANGA
. V tuto ranní hodinu byl klid přerusen jen pliváním červených flusansů betelového listu naseho pádlaře, sem tam projela motorová loď nalozená turisty nebo velká loď celá vyzdobená bílým plátnem jen se čtyřmi zidličkami a taky loďky jako ta nase, které měly od dvou do dvaceti turistů s foťáky. Bylo vidět hodně japonských turistů, kteří byli prováděni budhistickými mnichi a zkráceně řečeno hladina Gangy ve Varanasi byla pokryta pomale se pohupujícími loďkami.Řeknu to hned - zádná ohořelá těla, nemluvňata, trojzubce ani hovězí jsme ve vodě plavat neviděli, zato mohu opět potvrdit, ze chudinka Ganga je neuvěřitelně znečistěná, i kdyz je svatá. Na loďce byl s námi jen její majitel, který pádloval. Nalodili jsme se v ranních hodinách, protoze byla nádhera pozorovat východ sluníčka na protějsím břehu, který je jen písečný, bez jakkékoli stavby. Ganga je v tuto roční dobu svou sířkou podobná jakkékoliv evropské řece, zato ten písečný břeh ukazuje, kam az se rozroste v období desťů. Po tom, co se za písečnou dunou s několika stromy objevil oranzový kotouč, mohli jsme pozorovat probouzení města. Při východu se zastavila i nase loďka a její majitel pozdravil slunce pozdravem s dlaněmi u sebe
WALKING PASS THE BARBER SHOP
. Také jsme po vodě poslali květiny a svíčku - gud maníí, gud karma. Celé skupinky Indů jestě před východem vykonávali svou ranní hygienu v řece a dalsí zástupy se řinuly. Mezi davem byla různá individua, která bych nechtěla potkat ani za bílého dne. Byla to individua oblečená jen do kusu látky omotané okolo beder, dlouhé vlasy a vousy (byly to tedy muzi), tělo pokryto popelem, naboso a opírali se o trojzubec - ano trojzubec. Někde jsem vyčetla, ze ten popel na jejich těle je popel neboztíků. Vlezli do vody a prováděli zvlástní rituál, ukláněli se na vsechny světové strany, pili vodu z řeky a ponořovali se. Někteří nasedali do loděk s dámou v krásném sárí na projízďku po vodě. Kontrast byl tak velký, ze jsme si jich museli vsimnout. Bez problémů jsme mezi ghaty rozpoznaly právě ty "spalovací". Z vody to působí zase jinak. Okolní budovy jsou kouřem zčernalé (oheň je tu zapálen 24 hodin denně), takze to připomínalo velké krematorium na otevřeném vzduchu. Dvouhodinovou projízďku jsme zakončili u naseho hotelu, nasnídali se a vyrazili na dalsí průzkum opět pěsky.
Kdyz jsme se procházeli okolo hlavního "spalovacího" ghatu, zastavili jsme se, sedli si na schody a mlčky pozorovali
DECORATED LINGAM
. Náměstíčka a malé uličky v okolí i ghaty samotné jsou plné narovnaného dřeva. Kmeny a silnějsí větve o délce necelých dvou metrů jsou úhledně srovnány na velkých hromadách. Vedle nich pak stojí obrovské váhy o velikosti člověka. Dřevo je přivázeno po vodě a na hromady je nosí několik hubených, zato svalnatých muzů. Kazdý si nalozí na hlavu tak čtyřicet kilo dřeva a bez větsích problémů je vynesou na vrchol hromady a úhledně je tam narovnají - a to vse naboso. Oni nepotřebují boty, jejich kůze je podrázkou samotnou. Někteří nevědomí turisté se prochází přímo po místě, kde včera hořelo několik těl. Jeden z místních popel zametá a rozděluje na hromádky. Turisté prosli popelem, vysypali jej z bot a sli dál aniz by si uvědomili, ze právě prosli popelem neboztíka. I tohle je Indie.
Zaujímá nás i druhý "spalovací ghat". Momentálně tu plápolá jen jedna hranice a v bezprostředním okolí mezi dalsími jiz dohořelými, pobíhá několik vyzáblých psů - k nasemu úděsu nasli něco k snědku. Doufám, ze jsme viděli spatně, tohle přece není mozné.
Je teplo, přímo vedro - takze se neobejdeme bez opalovacího krému, kloboučku proti slunci, vody a repelentu. Hlavní ghat Dasaswamehd je v průběhu dne zaplaven barvami. Jsou to barvy sárí zen, které se sem chodí koupat a provádět různé rituály bohům. Zaujal nás jeden, kdy postarsí zeny dřepěly na prvním schodu u řeky a do vody házely různé oběti - kytky, svíčky, esence, vonné tyčinky a mince. A právě ty mince, jen co se ocitly ve svatých vodách Gangy, místní kluci je lovili magnetem na spagátku. Vypadalo to jako ve scénách z filmů, kdy zraloci zápasí o potravu. Kluci byli od zen ani ne půl metru a jen čekaly az ty mince pustí z ruky. Zeny byly tak odevzdané víře, ze nikoho ani neokřikly. Proč? Tohle nevím. Asi jednoduse proto, ze ony ten svůj rituál odvedly, odevzdaly řece své dary, jejich hříchy budou tedy odpustěny.
Zmínila jsem se o různých sadhu, kteří za poplatek provedou chandan nebo různá pozehnání. Měli jsme moznost pozorovat jednoho chudáka, který jednomu takovému sadhuovi (a tento pravý nebyl určitě) nabízel peníze. Kdyz sadhu drzel v ruce tak 700 rupií, chtěl jestě dalsí a jednoduse ho k tomu pobízel. Věřící sáhl do druhé kapsy a jestě přihodil padesát rupií. Za zády věřícího se objevil "spiklenec" sadhua a mnutím rukou a mrknutím jsme pochopili i my, ze se jim zase jedna rybka chytila do sítí. Odcházeli jsme se smísenými pocity v momentě, kdy věřící s potem na čele odněkud vytáhnul dalsí svazek bankovek. Bylo nám ho líto, ale pro něj je nejspís důlezité dát peníze, které se od něj pozadují, aby jeho modlení a přání byla vyslysena.
Projízďka na loďce se nám líbila natolik, ze druhý den ve stejnou dobu jsme se opět pohupovali na vlnkách Gangy. Tentokrát jsme se nevrátili zpět na nás ghat, ale nechali se vysadit v tom mismasi barev, zvuků, vůní a zápachů. Jen tak jsme tam ruku v ruce postávali a pozorovali hukot Indie.
Nejteplejsí hodiny dne jsme ve Varanasi proseděli v chládku v nějakém - ať více či méně příjemném - baru nebo si dali zaslouzeného slofíka. Max se sel podívat do hlavního chrámu Varanasi. Já nevím, jak to popsat, ale padla na mě desprese z Indie a nebyla jsem schopná jít s ním. Najednou mě začali vadit vsichni ti počumující, pochechtávající se Indové, hubené přeplněné uličky, zácpy lidí kam se podíváte, zapáchající odpad, pokřikující prodavači čehokoli, neustálé troubení, vsudepřítomné krávy a jejich čerstvý řídký voňavý trus·.. Prostě potřebuji přestávku. Musela jsem zpátky do hotelu a zavřít dveře za "Indií". Prostě jsem chtěla být sama.
Na některé věci si v Indii nikdy nezvyknu - a tou nejočividnějsí je čumení Indů. Stále koukají, sledují a pozorují. Jsou to tak vlezlé pohledy, ze si kolikrát říkám, ze to dělají naschvál. Nedělají. Prostě takoví jsou. Větsina z nich nemá celý den nic na práci a prostě čumí - promiňte mi ten výraz, ale je opravdu přesný. Jakmile si vás vsimnou, prostě si zafixují vás obličej (někdy i určité části těla, nebo tělo v celku) a nenechají vás, nez zajdete za roh. A ulice můze být hóóódně dlouhá. Nebo třeba ve vlaku: ti co sedí naproti na vás prostě hledí, bez toho, ze by vám chtěli něco říct a i přesto, ze se na ně díváte i vy. Jakmile vlezete do autobusu, připadáte si jako byste udělali něco spatně: vsichni na vás hledí a sledují pohledem. Ale na ostatní cestující ne, prostě jen na cizince. Snazím se vzdy tyto pro mně nepříjemné situace zjemnit tím, ze se na ně usměji a sklebím se tak dlouho az se usmějí i oni. Někdy to funguje a někdy ne. Připadám si jako zvíře v zoo.
Stále nás někdo sleduje - a jsou hodně vytrvalí, mluvím tu o těch, co nám chtějí něco prodat nebo to těch, kteří nás prostě chtějí sledovat - jde to az do stovek metrů.
Taky mám plné zuby pochechtávajících se chlapů a puberťáků ve skupinkách (Indové v severní Indii se jinak nez ve skupinkách smát neumí). Skupinky - dalsí postřeh - oni se snad ani jinak nepohybují.
Taky na ulici stězí uvidíte kluka s holkou drzící se za ruce nebo jakoukoli intimějsí situaci mezi heterosexuálním párem, zapomeňte na polibek. Stězí se vlastně vidí kluk s holkou vůbec, zato bez problémů vídáme pár mladík-mladík. A ti se za ruce drzí velice rádi a na veřejnosti se bez ostychu hladí. Nevěřím, ze je v Indii tak obrovský počet homosexuálů. Jsou to jednoduse kluci v partě, kteří zabíjí čas. Ona větsina z nich má budoucí zenu domluvenou, nemusí se tedy dvořit nebo jakkoliv se o sebe starat.
Vse je jednodussí s Massimem, tedy s chlapem vedle sebe. Ona jich větsina čumí i tak, ale alespoň nás nechají v klidu. Indie je vázně zemí chlapů a byla by jednodussí s nasazovacím penisem. A těch je tu vidět nespočet. Nemyslím tím ty nasazovací, ale ty pravé. Indové je dávají na obdiv na bocích ulic - i těch nejvíc frekventovaných, v otevřených pouličních záchodcích, u zdí domů a vlastně kam se jen podíváte - močí.
Tohle je dalsí nechutná věc, která je tu tou nejnormálnějsí. Ony ty pouliční záchody stejně záchody ani nejsou. Je to jen kadibudka bez dveří, bez střechy a bez jakéhokoliv odtoku, tak v tom vlastně slapou a co se neudrzí na zemi stíká jednoduse do ulice, kde v tom chodíme my. Taky mě nepřestávají překvapovat záchody pro "dámy". Větsinou to jde, dávám přednost tureckým záchodům, protoze to, co je zanecháno na těch stylu "western" je opravdu hnus. Jednou jsem dokonce narazila na záchody, které znám z Číny. Jsou od sebe odděleny jen nízkou zídkou a bez dveří, tak vidíte na sousedky a kdyz jsou řady dvě, tak i na tu před sebou. Nejhorsí vsak byl záchod takový, ze vevnitř kadibudky nebyl ani styl "western", ani turecký, ani díra v zemi, ani odtok. Byly to jen čtyři stěny, tentokrát se střískou, tedy bez větrání - po tom, co jsem tam vesla a zvedlo se hejno much, mohu potvrdit, ze někdo sem určitě na záchod chodí. Bylo to hrozné, to vás to spolehlivě přejde.
Jestě stíháme podívat se do Sarnatu. Sarnat je místo, kde měl Budha svůj první proslov prvním pěti následovníkům. Pro budhisty je to důlezité poutnické místo. Tento den bylo vedro a my nebyli zrovna budhisticky naladěni, areál jsme si prosli, koukli se do různých chrámů a byli rádi, ze se vracíme zpět do Varanasi, vzdáleného 10 kilometrů.
Při západu slunce jsou na důlezitých ghatech arti. Já jeden večer prolezela opět s migrénou, ale ten dalsí jsem byla schopna zůčastnit se. Sli jsme na hlavní ghat. Bylo to úzasné. Půdzárů bylo sedm a prováděli dlouhou ceremonii a přitom se vsichni v perfektní koordinaci otáčeli na čtyři světové strany. Opět to byla nádherná směs barev, zvuků a vůní. Nás ovsem zaujala i jiná věc. Ghat byl plný - nejen lidí, ale hlavně komárů. Seděli jsme na zemi na bílé látce se skřízenýma nohama a místo zpěvů se víc soustředili na ten neuvěřitelný počet poletujících černých teček. Je slozité popsat kolik jich bylo. Vemte si do ruky několik odkvetlých pampelisek (je to vůbec pampeliska?) a foukněte. A představte si, ze ty bílé částečky jsou černé, mají malinké nozičky, křídla a sosáčky a obletují a obletují a bzučí a bzučí. Takto jsme proseděli asi hodinu a déle ani ránu. Oni obletovali i okolo Indů, ale ti jsou prostě přizpůsobeni a nejdou na ně. Podívali jsme se i na kousek arti na vedlejsím ghatu, zasli na výbornou večeři a hurá na vlakové nádrazí - za pár dní nám končí víza, musíme je tedy prodluzovat v Nepálu. Abych nezapomněla, zádný komár nás dnes jako zázrakem nestípl.
Cestou z arti jsem dostala skvělý nápad: koupit zákusky! Věděli jsme o jedné cukrárně a tusili jsme kde se zhruba nachází. Nevěděli jsme vsak, ze mezi ghaty a cukrárnou jsou miniaturní uličky, bída a krávy. Tmavé uličky byly siroké tak metr a půl, sem tam na ně dolehlo světlo z otevřených bytů a tak jsme měli moznost nahlédnout do těch nejobyčejnějsích ubytování. Procházeli jsme okolo úzasných, ale ořezalých stromů, okolo zanedbaných chrámů a okolo smradlavých stájí. Pár kusů dobytka se zrovna vracelo z denního pobýhání po Varanasi. Ja prosla v pohodě, Massimo vsak uskakoval jednomu teleti s průjmem. Po půl hodině střídání uliček jsme moc netusili kde jsme, ale byli jsme zachráněni hukotem nedaleké hlavní ulice. Asi poprvé nám to troubení přislo vhod. A ocitli jsme se přímo před cukrárnou. To jsme ale jestě nevěděli, ze tyto zákusky, vybrané s péčí někoho, kdo si na ně brousí zuby, nikdy neochutnáme.
