SAMI V GUFA, ZAJÍMAVÍ JEDINCI, KAILASH
Trip Start
Dec 30, 2007
1
51
84
Trip End
Ongoing
HERAKAN,
India
Monday, March 3, 2008
Moje menstruace, jak vsichni vědí a snad to i na dny počítají, je u konce a je naplánován dvoudenní výlet do svatých jeskyň, kde jsou přírodní útvary ve tvaru lingamů. Jeskyně jsou vzdálené něco okolo 250 km, coz tu znamená 10 hodin jízdy dzípem a dalsích 10 zpátky! No jo, jsme v horách a cesty se tu klikatí. Kdyz jsme přijízděli do Ashramu z městečka Haldwani, cesta se po celé dvě hodiny klikatila neuvěřitelným způsobem, ze mi bylo opravdu spatně - a to na nevolnost z cestování trpím minimálně. Měla jsem tedy z těch deseti hodin docela obavy. Massimo zase z toho, ze jeskyně lezí v nadmořské výsce 3000m a s přihlédnutím na měsíc únor čili zimní období, by mohlo být nečekaně zima - vsichni si tu balí spacáky. My je nemáme. Odpoledne den před odjezdem nám bylo řečeno, ze cesta tam potrvá 6-7 hodin, večer uz to odhadovali na 9. Tyto odhady nám byly sděleny Italem, který tuto zprávu převzal od Inda. V takovéto kombinaci se z toho jistě vyklube nějaká ta hodinka navíc (a taky ze byla). I tak jsme se rozhodli, ze to risknem a ze pojedem. Večer zaléháme s myslenkou, ze si to jestě rozmyslíme a ráno se jeden člen nasí dvojice (a Max to nebyl) probouzí s bolestí hlavy a je rozhodnuto - já zůstávám. Nevím, jestli Massimo, jak tvrdí, zůstal kvůli mně nebo kvůli strachu ze zimy.
TRICKY CHANGING TIME
Kazdopádně to prý byla volba samotného Babaji. A řeknu vám, den byl skvělý. Kromě nás dvou tu na Gufa Side byla jen ta nase indická rodinka, ne víc jak třicetiletý táta Híra, máma Kalavati, kluci Ananda, Tára, Lovely a jestě dvouletá Pria. Mě bolest vyprchala během dopoledne, zabavila jsem se Karma Jógou, zatímco se Max věnoval čtení, prali jsme prádlo, zasli pro léky na bolest hlavy do Ashramské Aurvédské nemocnice, koupali a umývali se v řece, zasli si na kafíčko, opět trochu Karma Jógy, slofík, focení, procházka a večer se poprvé zůčatníme ceremonie na druhé straně Ashramu.Ta hlavní strana ashramu je opravdu organizovaná - ta nase italská je taková pohodovějsí, domáčtějsí, řekněme lepčejsí. Dnes v noci je úplněk a nejsou potřeba baterky. Měsíc na obloze přímo září a ranní koupání je o to úzasnějsí. Uvidíme, jestli se vzbudíme zítra ráno. Jako budíček pouzíváme mobil, ale asi tu byla nějaká ta negativní energie - přestal fungovat. No, signál tu není vůbec, ale ani se nechce dobíjet, prostě stávkuje. Zatím jsme se vzdy spolehlivě vzbudili rachotem ostatních, ale ti jsou na výletě.
Vzbudili jsme se. Tedy já ano. Nejdřív o půl třetí - to si říkám, ze je přece jenom jestě brzo, potom něco před čtvrtou, ale podařilo se mi zase hned usnout a pak v pět, takze koupání při úplňku bylo.
KAILASH SADHU
Znáte to, prostě kdyz se máte kvůli něčemu vzbudit a nechcete zaspat, podvědomě v sobě natáhnete budíka, kvůli kterému pak nespíte. Mně se tohle stává pořád, zatímco Max je v pohodě. Nejhorsí na tom je vylézt z postele - v posteli je přecejenom tepleji nez v pokoji natoz venku v měsíci únoru. Zabaleni v zupanech se studeným ránem přesunujeme směrem k řece, coz nám nezabere víc jak minutu. U chrámů vidíme mensí osobu oblečenou do dlouhé oranzové kosile a červenou látkou omotanou kolem nohou, naboso na ledové mokré podlaze chrámů. Tato osůbka je Gorari a víc jak hodinu umývá sochy v chrámech, převléká je a voní je - toto opakuje denně. Scházíme po schodech dolů k řece, schazujeme zupany a stoupneme si po kotníky do vody. Krůček po krůčku se přiblizujeme ke středu toku, kde je to nejhlubsí (ani ne po ramena). Ponořit se do té ledové himalájské vody chce trochu odvahu. Stihneme si dát rychlou pusu a míříme z vody ven. "Moje plavky" se mi přilepily na tělo takovým způsobem, ze jde do nejmensích detailů vidět kazdá křivka mého promrzlého těla. Zato jakmile na sebe dáme zupan (pak ze sebe soukám mokrý hábit), je cítit záchvěv tepla. Rychle zpátky do bytečku - po cestě začne být ta pravá zima, ale hned jak vstoupíme zpátky do pokoje, uvědomujeme si, ze je o moc teplejsí nez kdyz jsme před několika minutami vylézali z teploučké postele.
TRIDENTS AND LINGAMS
Pak nastává docela krutá chvilka. Kdyz vidím tu rozestlanou, jestě teplou postel nejradsi bych zalezla zpátky - samozřejmě můzu, ale je to opravdu o pohodlí a lenivosti. Zatím se sama sobě divím, ze to zvládám a tu hru hraju. Stalo se mi, ze jsem ráno nevstávala, ale migrénu jsem povazovala za dostatečný důvod. Okolo sesté jsme zasli na půdzu. Max se chopil bubínku a já si stoupla za řadu čtrnácti zvonů a zvonků. Netusila jsem co mám dělat - sice jsem půdzu viděla, ale opět z mé zídky. Byli jsme kromě zástupce naseho Gorari sami (normální počet na Gufa Side je okolo osmi lidí) - vzdy je ale přítomen jeho pes jménem Lucky a při začátku kazdé ceremonie se k bubínkům a zvonkům přidává svým vytím. Pak se nám trochu ulevilo, ze se nekonal zpěv, protoze my dva to svaté písmo neovládáme a Bozstva by si asi zacpávala usi. Zasli jsme tedy na arti na druhou stranu řeky do hlavního chrámu, kde se k nasemu překvapení arti účastnilo jen deset lidí (místo dvaceti). Tady musí zeny a muzi sedět rozděleně, na konci ceremonie si vsichni přítomní sednou do krouzku, jedna Angličanka pak přečte něco málo z učení Babaji a rozdává práci, čili Karma Jógu. Kdyz se podívala na mě, nějak mě nemohla někam zařadit a nez se stačila vzpamatovat, oznámila jsem jí: "I am from the Gufa Side" Max se rychle ozval: "me too" a byli jsme tímto osvobozeni od práce na straně ashramu kde nebydlíme a to nám přijde jako logické.
...
V klidu jsme si pak pochutnávali na toastu s nutelou a věnovali se práci na "Gufa Side." Večer jsme se s Massimem shodli, ze bylo divné, ze zatímco on seskraboval z chrámových dveří starý lak a já shrabovala listí, se na nasí straně dopoledne procházel jeden Němec a odpoledne Rakusanka. Ze by kontrola? Večer, zatímco já lezela celá malátná v posteli, Max se zůčastnil arti. Prý byli ve třech: Půdzárí, Massimo a pes Lucky.STĚNÁTKA
Objevili se tu tři roztomilá, několika denní stěňátka. Je tu bězné, ze kdyz má někdo v okolí stěnata - pejsky si nechají, ale fenky nikdo nechce - tak je jednoduse přinesou do blízkosti ashramu a nechají je tady. Vedení Ashramu zakazuje donést stěňátka do areálu Ashramu - já se jim nedivím, to by za chvíli měli psí útulek a ne vyznavače Babaji. Ale na druhou stranu: co uděláte, kdyz jdete při setmění po cestě a vidíte jedno mrňavé několika denní stěňátko, které se třese zimou a "pláče"? A víte, ze kdyz mu nedáte najíst, nedozije se rána? My nasli jedno, zabalili ho, vlastně "ji" do deky a přinesli jí mléko, které zhltla natotata - a museli ji nechat venku - ráno tam uz nebyla. Později jsme se dozvěděli, ze se jí ujal někdo z chajdy. V korytě řeky, které je plné vody jen při době desťů teď momentálně stojí několik chajdaloupek postavených z kamenů - několik z nich má i něco na prodej pro poutníky.
GOING DOWN TO THE RIVER
Takze té fenky se ujal právě někdo, kdo tam bydlí. A lidé v jiné chajdě se ujali dalsích dvou. My jim tam nosíme kazdý den alespoň trochu mléka a po několika dnech - světe div se - přibyly dalsí dvě malé fenky. ZAJÍMAVÍ JEDINCI, KARMA JÓGA
Filipppo odjízdí dnes, je 27. února a s ním se do Itálie vrací dalsí tři "poutníci z Gufa Side", jedna dvojice uz odjela před několika dny, my jsme tedy zůstali jen ve čtyřech - uvidíme, jestli k nám někdo přibyde. Jsme tu uz dvanáct dní a protoze se tu cítíme (nad mé očekávání) fajn, stejnou dobu tu jestě plánujeme zůstat. Je to tu pohodové, jídlo máme naservírované, jen vyjdeme ze dveří ven jsme ve stínu stromů, jsou tu úzasně barevní ptáčci a prý i kobry, leopardi a panteři, neustále slysíme hukot řeky, koupeme se při úplňku,... Někdy si tu přijdu jako na prázdninách, jindy jako na táboře, na stavenisti nebo na nucených pracech.
Karma Jóga. Jak jsem se jiz zmínila, Karma Jóga, tedy práce, je velkou součástí zivota v ashramu. Dnes Karma Jóga znamená, ze máme svou prací zvelebovat ashram (a nejlépe i za své nakoupit veskeré potřebné materiály), původní myslenkou vsak je opakovat při práci mantru Om Namah Shivaya a soustředit se myslenkami jen na tu věc kterou zrovna děláme. Já si mantru neopakovala, ale automaticky jsem měla v hlavě písně z arti, tak jsem si prozvěvovala je a na práci se i těsila.
BEFORE AFTERNOON BATH
Zato Massimův mozek prý fungoval na plné obrátky, myslenkami zalozil tým vodního póla, napsal dvě knízky a dalsí. Na Gufa Side se momentálně obnovuje nátěr ve vsech devíti chrámech - jak zvenku tak zevnitř. Coz v praxi znamená, ze Massimo byl prozatím pasován na seskrabovače starého nátěru a ze mě se stal vyplňovač mezer mezi futry a zdí. Mozná brzy povýsíme na natěrače :o)) Vevnitř jsou chrámy studené, ale jinak jsme stále na čerstvém vzduchu, sluníčko přes den krásně hřeje, ptáčci zpívají a řeka pod námi hučí. Dnes jsme byli pod instrukcemi jedné korpulentní Němky v růzovém sárí, která zije v Indii sedm let. Jednou ji v Německu oslovil guru a jednoduse se jí zeptal, jestli ho bude následovat na spirituální cestě do Indie. Ona v tom momentě odpověděla "ano". Rozvedla se, odjela do Indie a první tři roky prozila meditací a mlčením. Teď jezdí od Ashramu do Ashramu a zije nádherný zivot, povídá. Vsechno, opravdu vsechno je pro ni beautiful. Ashram je nádherný, pečovat o chrámy je nádherné, zivot je nádherný, potkávat poutníky z celého světa je nádherné, sdílet s poutníky pokoj, tak ze je hlava na hlavě je nádherné !?!? Na mou otázku, zda jí není líto, ze vidí svého syna jednou za dva roky mi odpověděla: "Mezi námi je tak čistá láska, ze abychom ji pocítili, nepotřebujeme být spolu". Stále měla na své buclaté červené tváři blazený úsměv a stále nás chválila jak dobře svou práci děláme a jak moc tím pomáháme Ashramu.
DRYING
Její pomoc ashramu asi spočívá v tom jejím přehnaném optimismu. Nevím proč, ale vybrala si ke svému povídání právě mě a zatímco jsem si v jednom chrámu prozpěvovala při vykonávání Karma Jógy, sedla si ke mně na bobek a vyprávěla o jejím zivotě. Po třech letech mlčení se to z ní pěkně sype. S kazdou novou informací jsem nabývala stále silněji názoru, ze je tak trochu blázen a fanatik hinduismu. Někteří jedinci tady v Ashramu jsou trochu zvlástní, ale jsou tu nastěstí i takoví, se kterými si máme o čem povídat a kteří mi přijdou absolutně vyrovnaní a "normální".Potkali jsme tu jednoho velice zajímavého jedince. Je to Australan, zije na jih od Sydney (čímz si okamzitě získal moji přízeň). Je to architekt a staví domy. Objevil v sobě schopnosti, které kazdý nemá. Stávalo se mu, ze při stavbách cítil, ze tohle či támhleto místo je nevhodné, ze by se tu nemělo stavět a jednoduse měl divný pocit, ale nevěděl proč. Jednou jeho zena pozvala do jejich domu člověka, který "vyčistil" dům od negativních energií, manzel se pak vrátil domů a aniz by mu zena něco řekla, on hned vycítil, ze něco nehraje. Přisel tedy na to, ze je schopen vycítit negativní energii. Dokáze prý vycítit, jestlize se na někoho v jeho okolí "přilepil" (já tomu budu říkat) záporný duch. A toho pak samozřejmě dokáze přimět k tomu, aby nás nechal napokoji.
CATCHING UP WITH THE STORIES
Takhle to zní jako bláznovství, ale povídání s ním bylo zajímavé. On sám říká, ze si klidně můzeme myslet, ze je blázen. Nejvíc mě nadchlo kdyz nám sdělil, ze je tu plno záporných duchů, kteří lítají okolo a hledají tělo, které by napadly. Okolo mě prý jeden obletoval a teď uz je za horami :o) Tady v ashramu se z tohoto australana stal něco jako doktor. Lidé k němu chodí s bolavými koleny, zády ,.... a věřte nevěřte, prý to vázně funguje. Léčí dotykem na různé části těla a na svaly. Zvědavost nedala a kdyz mě zbavil jednoho záporňáka, pozádala jsem i o pomoc proti bolesti hlavy, která je mým dlouholetým společníkem. Uvidíme co to udělá. Povýsila jsem se na natěrače! Dveře chrámů jsou připraveny na nový nátěr a já mám plno elánu začít s barvou. Práce na chrámech má být schválena jednou osobou, která tu letos tráví tři měsíce, tak jsem na ni dnes čekala a čekala a čekala. Tato osoba je tu proto, ze měla před několika měsíci sen, ve kterém ji Babaji řekl, ze se má postarat o chrámy v Herakanu. Tak se sebrala a jednoduse je tady. Zní to jako bláznovství, ale je to normální osoba, prostě jen vyznává Babajiho a ten sen povazovala jako úkol. Nima, toť její jméno, je tu uz po několikáté. Poprvé tu byla v roce 1986, kdy se tady v ashramu vdávala. Skoro kazdé ráno u snídaně si s ní povídáme o zivotě v ashramu, o jejích zkusenostech a pocitech.
THE ARTI LAMP
Dveře chrámu jsem tedy umyla od prachu a zbavila pavučin a vsech jejich obyvatel, co zijí ve skvírách. Nima se objevila s hodinovým zpozděním, pak ta nadsená Němka připravila čaj a susenky, pak byl čas na cigaretu, pak se hledal stětec, nádoba na barvu,..... A kdyz bylo vse připraveno k tomu, aby alespoň jedna z nás začala s prací, dveře chrámu byly zavřené, coz znamená, ze je poledne a tedy čas na oběd a na slofíka pro Bozstva v chrámech. Nesmí se rusit. S takovouto rychlostí se začne odlupovat barva na prvních dveřích zatímco se budou natírat ty poslední :o) No jo, jsme na Gufa Side. Zdi chrámů jsou zevnitř i zvenku celé malované, tedy hezky barevné. Měly by se opravit i veskeré malby, ve mně se v tom momentě hned probudila nálada k něčemu tvořivému. Kdyz jsem viděla jaké barvy byly k dispozici, kvalitu stětců a dalsích, k malování docela potřebných věcí, rychle moje nadsení opadlo a dál se věnovala natírání dveří.
VÝSTUP NA HORU KAILASH aneb VÝLET PRO NÁS
Rozhodli jsme se na výstup na horu Kailash. Kailash je hora nad ashramem, kde Babaji po dobu 45 dní jen meditoval - nejedl ani nespal. Dnes je tam několik kamenů ve tvaru Sivových lingamů a zije tam jeden sadhu, čili svatý muz. Výstup na horu Kailash se stal známým poutnickým místem. Celé zástupy tam míří v době festivalu Sivaratri, který je za několik dní. Lidem z ashramu to v tuto dobu není dovoleno z důvodu, ze v posledních letech jsou zástupy tvořeny spíse opilci nez poutníky a výstup se stává nebezpečným. My si tedy vybrali vhodné datum několik dní před festivalem. Byli jsme čtyři. Já, Max, nás průvodce a nosič batohu Om v jedné osobě a přidal se k nám i pes Lucky. Někdo říká, ze vrcholek je vzdálen sest kilometrů, někdo devět. Kazdopádně jsme vyrazili po sedmé ráno a vrátili se po čtvrté odpoledne. Max si nedokázal představit výstup a sestup v ničem jiném nez v jeho pohorkách, já zápasila v botaskách vhodných na procházky po městě, zato na Omovi bylo vidět, ze se tu narodil - cestu na Kailash zmáknul v otevřených plastových sandálech, z nichz jeden byl roztrzený a v děravých ponozkách. Om byl celou cestu tam i zpět vzdy tak dvacet metrů před námi. Kazdou chvilku se zastavil, protoze čekal, az ho dojdeme a zase pokračoval. Připomínalo mi to, jako kdyz jedete na kole s někým rychlejsím nez vy sami. Vzdy na vás sice počká, ale jakmile k němu dojízdíte celí umoření, on vyrazí dál. Takze zatímco on si čekáním odpočine, vám nezbyde nez pokračovat v jízdě dál. My s Maxem jsme se kazdou chvíli zastavovali, já nabírala nových sil, zatímco Om a Lucky odpočívali někde vepředu ve stínu pod stromem. Já se místy zastavovala kazdých pár minut, srdce mi buselo, spánky připomínaly kladívka při práci a jazyk jsem měla na vestě jako Lucky. Skoro celá cesta byla jako výstup po stěrku, vsude kameny a písek a hezky to podkluzovalo, byla jsem ráda, ze se Massimo ujal foťáku, protoze kdybych to měla na starost já, fotky by nebyly. Procházeli jsme místy, kde by člověk nečekal jakékoli stavení. Některé domky byly po horách přímo roztrousené, bez zpevněné přístupové cesty a bez vody. Kolikrát jsme se sami sebe ptali: Proč tady?
Nahoře nám byl od sadhu nabídnut chai. Byl to podivín tak ve středním věku, dlouhé prosedivělé vlasy a fousy, oblečen typicky po indicky. Je pravda, ze jsme s ním pobyli jen pár minut, ale já jsem okamzitě nabyla dojmu, ze je to tak trochu blázen. Vůbec nepůsobil jako vyrovnaný svatý muz, který tráví větsinu času meditací. Tenhle ten pořád poletoval, nakecal toho jako babky na vsi a ani pro nás neprovedl půdzu, k čemuz tam mimojiné vlastně je. Měli jsme pro půdzu připraveno ovoce jako prasad. Půdzu provedl nakonec Om, který se v těchto věcech vyzná. Zároveň u lingamů seděl jiný sadhu, který jako sadhu opravdu vypadal a krásně četl svaté texty z obrovské knihy, tak to mělo důlezitou atmosféru. Om nabídl ovoce, polil lingamy vodou z Gangy a zapálil vonné tyčinky. A konečně byl čas na jídlo. Prasad je prvním jídlem dne, my tedy nesměli celé dopoledne nic sníst, coz nás výstup trochu komplikovalo. Teď jsme si tedy pochutnávali na prasadu a na sendvičích, které nám ráno připravila Anamika.
Po hodince odpočinku jsme vyrazili na sestup. Tím, ze nás bylo tak málo, byl klid - Om je mlčenlivý a Lucky toho taky moc nenamluví, měli jsme hezkou chvíli na to, abychom přemýsleli sami nad sebou. Určitě se vám to stává - najednou přestanete myslet na věci kolem sebe, jen prostě přemýslíte co byste od zivota chtěli, co byste chtěli od sebe, od toho druhého, kam míříte,.... Já měla docela krutou chvilku. Při výstupu na Kailash, jedna z mála věcí, kterou nám řekl Om byla, ze je mu 20 let (Max rozuměl 28), ze je dva roky zenatý a má jedno dvouleté dítě. My mu mimo jiné naopak sdělili, ze máme po svatbě skoro tři roky a ze nemáme děti (na věk se nás neptal). Bylo vidět, ze si mě chtěl zaskatulkovat a v jeden moment při sestupu, tedy po pěti hodinách od tohoto rozhovoru, kdyz Max byl trochu vzdálen, se mě Om zeptal: "Kolik ti je roků?" Po tom, co jsem mu sdělila, ze je mi 31, se mi vytratila dobrá nálada, připadala jsem si "zaskatulkovaná" a stará na to abych měla děti a jakoby mi unikla ta nejzajímavějsí část zivota. Ať se snazíme jak chceme, prostě miminko jestě nepřislo. Je pravda, ze skoro vsechny moje spoluzačky pracují miminálně na třetím a nechápou proč jestě nemáme dítě my. Posledních sest roků jsem zila ve Francii a v Itálii, kde některé kamarádky mého věku jedno dítě sice mají, některé ale to první plánují ne dřív nez ve třiceti pěti a pro některé je fajn mít první dítě ve čtyřiceti a některé za zádnou cenu dítě nechtějí. To já tedy ano, no ale kdyz se nedaří, co naděláte.
Pamatujete si, co jste odpovídali na otázku: "Čím chces být az vyrostes?" Klasické odpovědi zněly: hasičem nebo sestřičkou. Moje odpověď byla a drzí se mě doposud: "Maminkou", navíc jsem na jednom vystoupení tusím jestě ve skolce přednásela nazpaměť básničku:
Maminka
Az nebudu malinká, budu mít pět ratolestí,
bude ze mě maminka, děti budou moje stěstí.
Budu mít pět bryndáčků, pět hrníčků a pět lziček, (tady jsem polkla :o) )
deset malých capáčků, deset teplých rukaviček.
Večer děti uspinkám, kazdému dám bílou plínku,
az nebudu malinká, vyučím se na maminku.
Překvapuje mě, ze si to pamatuji az do dneska - konec básničky: vyučím se na maminku se mi zdá i dnes prostě úzasný.
Navíc dnes uz ani sňatek nemá takovou váhu jako za nasich rodičů. Tady v Indii, se nám několikrát stalo, ze nám lidé gratulují jednoduse k tomu, ze máme po svatbě, zeprý existují lidé, co spolu zijí před svatbou - Indové jsou tímto pohorseni, je to pro ně nepochopitelné. Stejně jako tak, ze jedna, která je vdaná skoro tři roky a je jí uz 31 roků nemá zádné dítě!
CHANDAN
Az po dvou týdnech pobytu v ashramu, tu začínám některé věci chápat a jinak je vnímat. Kdybychom odjeli po jednom nebo dvou týdnech - přislo by mi to jako ztráta času. Při návstěvě u Muni Raji, před příjezdem do Herakanu, nám jedna následovnice Babajiho s blazeným úsměvem a oholenou hlavou sdělila, ze jeden den v ashramu pro ni bylo jako celý týden - tolik to prý pro ni bylo spirituálně silné. Já jsem sem přijela s hodně skeptickou náladou, ale byla jsem otevřena nové zkusenosti a tak to taky beru. Například chandan. Chandan pro mě byla vzdy příjemná chvilka dne, ale jinak jsem moc nechápala význam. Na první pohled je to malůvka na čele, se kterou my vsichni neindové vypadáme tak trochu divně. Máme ji tu skoro vsichni, tak jsme na tom alespoň stejně. Tato malůvka je vám nanesena mezi pátou a sestou hodinou ranní. Ale prozít si to, je něco jiného. Okolo páté hodiny, kdy uz hoří oheň v duni - svaté ohnistě obehnané zdí a přítomní okolo něj sedí se skřízenýma nohama (já mám s tímto stále problém) a meditují najednou slysíte hlas vzdálený několik metrů: "Chandan". Vsichni přítomní v duni se zvednou a jeden po druhém jdou v tichosti a naboso směrem ke Gorari, který chandan ohlásil. Gorari stojí před chrámem, zasvěcenému Matce Herakanu, coz je zenská část Babaji. Vedle Gorari je připraven kulatý tác se třemi malými mističkami a na zemi před ním je podlozka. Na tu podlozku si jeden po druhém klekneme. Nejdřív si kleknu, pokloním se a nastavím obličej ke Gorarimu. Dlaň levé ruky mi polozí na vlasy těsně nad čelem a tři prsty pravé ruky namočí do jedné z mističek, ve které je zlutá pasta ze sandalového dřeva. Potom mi přes celé čelo natře tři vodorovné čáry. Okamzitě cítím příjemnou vůni a chlad. Tři čáry představují tři pocity vnímání, kterými pravděpodobně za den projdete: to, ze můzeme být vyrovnaní v jakékoli situaci, to ze se můzeme rozčílit kvůli hlouposti a do třetice - jsme rozčílení, i kdyz je vse fajn. Já ale cítím uklidnění, zvlástní způsob pozehnání do nového dne a ochránění od nepříjemností. Gorari si otře jeden z prstů od zluté barvy a namočí ho v mističce s červenou pastou z rostliny, které se tusím říká kumkum a označí tečkou bod nad kořenem nosu. Podle různých zdrojů tato tečka můze znamenat i nase já, nás střed, nasi osobu umístěnou nad třemi čaramy - to aby nase mysl byla klidná az nás potkají různé situace dne a abychom reagovali pocitem vnímání s čistou myslí. A je to také, jakoby si označoval místo, kam potom opět prstem nanese několik zrnek rýze. Mimo fertility rýze znamená výtvor lidské práce. Toto celé trvá jen několik sekund, při kterých jeho levá ruka stále spočívá na vlasech. Tou pak cítím mírné poplácání na rameno, které jakoby znamenalo: ok, hotovo, můzes jít. Na coz se zvednu a pokloním se sose Matky Herakanu a vrátím se stále za tmy do duni.
Tím, ze chandan je prováděn Gorarim tomu dává svůj význam. Jen to, ze Gorari přisel do Herakanu za dob Babaji, přesněji řečeno dva roky před tím nez jsem se narodila já, ze se několik hodin denně stará o murti, coz jsou sochy v chrámech a ze provádí ceremonie jako půdza a arti, dává celé věci důlezitost. Hlavně je to ale jeho přesvědčení v Bohy a v naprosté oddanosti Babaji. Říká, ze před tím, nez poznal Babaji, nebyl nikdo a byl hloupý, prý za vse vděčí Babaji. V Indii je nespočet Bohů a třeba jen Siva má 108 převtělení čili stoosm jmen. Ať uz Bohu říkáme jakkoliv nebo třeba ani v Boha nevěříme, přesto si říkáme, ze "něco" ale musí být, mozná to není Bůh v podobě, ve které nám byl představen, mozná k tomu jen nemáme ten pravý název. Ať věřím v Boha, v Sivu, Visnu, ať jsem muslimem nebo ať vyznávám Budhu, kontakt s tímto Bohem kazdého z nás je pro člověka to nejdůlezitějsí. Gorari říká, ze chandan mu pomáhá být v kontaktu s jeho Bohem. Tak jako ranní koupel nebo arti. Právě tyto denní činnosti mu Boha připomínají. Tak jako kdyz neprovede koupel ve čtyři ráno, je potom tězsí meditace. Je potřeba opakovat vsechny tyto činnosti kazdý den a tím se k Bohu přiblízit. Toto vsechno má ale význam jen tehdy, jestlize Boha (ať uz tomu říkáme jakkoliv) v srdci cítíme.
Nejen, ze na druhé straně ashramu je vse organizované Němci a Angličany a na Gufa Side Italy, ale také to tak vypadá. Napříkad jen tím, ze tu s námi bydlí indická rodinka s malými dětmi, tomu dává nádech "italské rodiny", nez organizovaného spirituálního místa. Začátek ceremonie, které se říká půdza je ohlásen Gorarim tak, ze troubí na mořskou lasturu. Nejen tím svolává nás vsechny, kteří se jeden po druhém couráme, ale hlavně tím probudí jednoho hlavního protagonistu, který snad nevynechal jedinnou ceremonii. Je mu sedm let, má čtyři nohy a dlouhou světlozrzavou srst. Lucky je určitě tím nejspirituálnějsím psem na světě. Ke zvuku lastury tedy neodmyslitelně patří i Luckyho vytí. Nejlepsí scéna je, kdyz je Gorari v chrámu a stará se o sochy, zatímco Lucky si stoupne na schody před chrámem a vyje směrem k lastuře. Někdy jen tak lezí a je lenivý na to aby se zvedl, to pak vypadá, ze vyje jen z povinnosti. A zatímco my si stoupneme za řadu zvonů, Lucky se prochází po připravených koberečcích a protahuje se. Někdy během arti se připojí i děti, ale jen k tomu, aby do melodie harmónia přidaly pár tónů svými prstíky, nebo aby si sedly ke Gorárimu, který je s láskou vezme na klín a pohupuje do rytmu - bez toho aby vyrusil průběh arti. Nevím, co by se dělo, kdyby se prosel pes nebo dítě během ceremonie na druhé straně ashramu. Párkrát jsme zasli na havan - ceremonie ohně - na stranu německou. Jako prasad byly mandle a nějaké ořísky a my je jedli v hrobovém tichu. Bylo slyset kousání kazdého z nás a atmosféra byla spís stresující nez uvolněná.
6. březen. Jsme tu dvacátýprvní den. Během prvních 14-ti dní v ashramu jsem se divila tomu, ze moje tělo zvládá místní rezim. Patřím k osobám, které si ráno rádi pospí a jestlize se v normálním zivotě nevyspím svých osm hodin, je to na mně znát. Tady vstávám mezi čtvrtou a pátou ranní a bez odpoledního slofíku to táhnu tak do desáté večer, kdy uz jsem v posteli. Připadalo mi to super a navíc jsem v noci spatně spala a větsinou se vzbudila okolo půl třetí ráno. Místo mých osmi hodin jsem tu fungovala na pěti hodinách spánku. A pak to přislo: najednou při ranním a večerním arti spís zívám nez zpívám (i kdyz ke zpěvu to má taky daleko :o), sem tam jsem si dala odpoledne toast a sla spát hned po večerním arti po osmé hodině (od konce arti se na večeři čeká někdy az hodinu) a někdy jsem vynechala arti a večeři úplně.
V tomto máme s Massimem stejný rytmus. Dnes budíček ve čtyři a při jeho zvonění mi Max povídá, ze jestě chvíli, ze je unavený a tak posouvám zvonění o půl hodiny. Před pátou mi sdělí, ze vynechá ranní koupání v řece, tak jdu sama. Stydím se za to, ze mě takhle pozdě vidí Gorari, který připravuje sochy v chrámech na nový den. Pak se převléknu a vyrázím do duni zahřát se u ohýnku. V posledních dnech tu býváme s Massimem sami - ostatní (stále jsme na Gufa Side jen čtyři) jdou meditovat buď do duni na druhé straně řeky nebo nevylezou vůbec. Dnes jsme byli opět ve dvou - já a kocour, který se u ohýnku rád vyhřívá. Bylo příjemné sedět tam v tichosti a dokonce jsem měla náladu na meditaci. Člověk má opakovat různé mantry, nejlépe Om Namah Shivaya a nemyslet na nic jiného nez na vibrace. Já vsak slysela vsechny zvuky okolo: kapající kohoutek vedle duni, zametání napadeného listí, chrchlání a odplivování si Kalavati (maminka), zvuky patřící ke vstávání čtyř malých dětí jako povídání, běhání, brekot. Taky jsem ale vnímala zvuky, které jsou k meditaci naopak příjemné: hukot řeky (která je blizoučko), praskání ohně, zpěv probouzejících se ptáčků... Ze snění mě probudil Gorari se svým: "Chandan!" Po dalsí půl hodině se připojuji k arti, které je dnes bezvadně hlučné, je nás jen pět, ale zato hraje hromada hudebních nástrojů. Hlavnímu se říká harmonium, je to bedýnka 60x30x30, má klávesy jako klavír a vhání se do něj vzduch. Musím nás s Massimem pochválit, uz si pamatujeme refrény a docela v nasí knízečce s textem písní orientujeme. Při arti mě ale tentokrát rozbolela hlava (působení australského léčitele bohuzel nemělo dlouhého trvání), ze celý den lezím a snazím se spát.
Dnesní den se můze jíst jen ovoce, jogurt a mléko - začíná dvoudenní festival Sivaratri. Konečně to tu má jiný nádech. Poutníci s vyhrnutými nohavicemi az nad kolena - to jak se brodí řekou - přijdou do ashramu, odpočinou si ve stínu, dostanou od Gorariho chandan, zazvoní na zvony, pokloní se v devíti chrámech, nabídnou bozstvům prasad a zase vyrazí po řece dál. Poutníci se začali trousit uz den předem a já si tu konečně připadám na svatém místě. Naprostá větsina lidí v ashramu nejsou indové a mě překvapilo, ze nase indická rodinka vůbec nevede ashramský zivot - az na děti - ty se s nachystanou dlaní spolehlivě ukazují, kdyz je čas na prasad :o))
Mundan. Mundan znamená oholení si hlavy - někteří poutníci to provozují a mělo by se to provést alespoň jednou za zivot. Jestli jsem dobře pochopila význam, mělo by to znamenat nebýt závislý na vzhledu. I toto pomáhá k destrukci ega, coz je v učení Babaji, tedy převtělením Boha Sivy - který ničí proto, aby něco nového mohlo vzniknout. Nastěstí k mundanu nejsme nuceni, takze nás na fotkách k vasí radosti holohlavé neuvidíte.
