JODHPUR 2, VLAKEM PRES DILLI DO HALDWANI
Trip Start
Dec 30, 2007
1
45
84
Trip End
Ongoing
HALDWANI,
India
Thursday, February 14, 2008
Dalsích pět nocí trávíme v Jodhpuru - první tři, protoze Massimo lezel v posteli - čtvrtou, protoze byla neděle a rezervovací kancelář na jízdenky vlaků není otevřená odpoledne, kdy jsme tam chtěli jít my - a pátou, protoze na den předtím uz nebylo volné místo ve vlaku. Těchto pět dní trávíme procházkami po městě, nějakými těmi nákupy, máme druhou zkusenost s indickou postou a nějaký ten čas vyplnili povídáním si s Američanem Markem. Mark je prazvlástní človíček. Je mu třicet, je vysoký, zakulacené postavy, malá očka (na jedno nevidí) za brýlemi, hubeňoučké rty, spičatý nos a vlasy nalízané dozaru, takze si hned vsimnete vysokých koutů. Mark v Texasu vyrůstal v indické čtvrti, takze od malička měl hromadu indických kamarádů, naučil se řeč hindi a místnímu knězi říkal druhý táta
TO MAKE FEEL LENKA LIKE AT HOME
. A taky znal Ashram Haidakhan (Herakan), do kterého se chystáme my.Návstěva posty byla opět zajímavá. Posílali jsme do Itálie dalsí balík. Vcházíme do budovy s připraveným balíkem na rameni - je tedy docela jasné, co tu asi tak chceme dělat. Ind co stojí na schodech, si nejdříve rukou promne a upraví svoje drahokamy v kalhotech, jakoby to byla ta nejpřirozenějsí věc na veřejnosti a pak se nás zeptá: Co tu chcete? No, vysvětlili jsme mu, ze se s tím balíkem jen tak neprocházíme po městě a ze na postě nejsme náhodou. Následovali jsme ho dovnitř na druhou stranu přepázky, tam kde sedí pracovníci posty. Přinesl nám na vyplnění pravý formulář a ze prý můzeme v jednom balíku poslat maximum 10 kilogramů. Po zvázení jsme si oddychli: váha 9,445 kg. Tak, uz jen vyplnit formulář a opatřit balík pečetěmi. Pečetěmi? Z minulé zkusenosti s postou víme, ze balík na odeslání musí být v krabici a zabalen do látky, ta se ručně sesije a spoje se opatří pečetěmi. My tedy měli balík nachystán - i s pečetěmi. Tady nám ten chlapík upřesnil, ze pečetě nejsou správně umístěné a ze nás zavede na místo, kde nám s tím pomůzou. Vyvádí nás ven z budovy na ulici, pryč z areálu posty a dovádí nás k budce, která zapáchá nedalekými záchody a tam sedí člověk s pečetěmi
THE THICK SAFRON LASSI EATEN BY SPOON!
. Zákon prý přesně nařizuje, ze pečetě musí být na svech látky umístěné nejméně čtyři prsty od sebe (ty nase byly od sebe dál), za kazdou pečeť se platí směsné tři rupie, ale kdyz to má zapečetit celé tak několik desítek jich tam bude. Nám přislo hlavně divné, ze tato pečeťovací dřevěná budka je mimo postu, Max tedy volá Markovi, ale ten si není jistý. Kdyz chlapík v budce začal strhávat pečetě jiz existující, bylo mi to vsechno jasné. Zarazila jsem ho, popadli jsme balík a sli zpět na postu na informace, přičemz jsme se snazili setřást ze zad toho chlapa. Zádné pečetě navíc samozřejmě potřeba nebyly, maximální váha jednoho balíku je 20 kg a chlapík, který se volně pohybuje po celém areálu posty, tam vůbec nepracuje. Někdo z pracovníků posty ho jednoduse platí za to, aby odchytil váhavé turisty a něco na nich vyzdímal. I tohle je Indie. Tentokrát jsme na sebe byli hrdí, ze jsme nenaletěli. Navíc se Max na toho chlapa tak rozčílil, ze na něho několik minut řval přímo na té postě a chrlil peprné nadávky.Nás vlak do Dillí odjízděl ve večerních hodinách. Byl to nás první noční vlak. Byla nám přiřazena místa na spaní v horní části vagónu, čili u stropu (nedá se tam posadit) a Massimo se hned začal cítit trochu klastrofobicky
THE IMPRESSIVE FORT
. Ostatní "postele" pod námi obývali Japončíci a hned jak se vlak rozjel, nachystali jsme se vsichni ke spánku. Zezačátku klimatizace fungovala tak jak má, tedy osvězovala nedýchatelné prostředí. Během několika hodin vsak vzduch z ní vycházející byl čím dál tím studenějsí a fučel stále silněji. A kde jinde byla klimatizace umístěná, nez dva centimetry od Lenčiných zad - ta si umí vybrat místo! Jedna nase italská známá nám doporučila mít v nočním vlaku izolepu. To jsem si tenkrát říkala, ze s sebou přece nebudu tahat izolepu. Jsem velice ráda, ze jsme si ji právě dnes opatřili. Na mřízky klimatizace, odkud se na plné - s prominutím - koule valil ledový vzduch, jsem dala slozené prostěradlo a okolo pěkně oblepila izolepou. A to mi zachránilo dnesní noc a ledviny. Massimo noc víceméně prospal, já se budila kazdých deset minut a to i s ucpávkami v usích. A takto jsme opustili kraj Radzastán.14. únor
Po příjezdu do Dillí v 6:15 ráno jsme zjistili, ze vlak má konečnou na nádrazí Old Delhi a ne v New Delhi, v coz jsme doufali. Nástupistě byla v tuto ranní hodinu zabrána spícími lidičkami zachumlanými v dekách. Tito lidé prý nejsou bez střechy nad hlavou, pracují buď na nádrazí nebo v jeho blízkosti, bydlí ale daleko, tak jednoduse přespávají přímo tady
SCENE FROM THE STREETS
. Na nádrazí jestě bylo sero, zapáchalo močí (chlapi močí přímo na koleje) a těla nehybných spících lidí zabalená v dekách a poskládaná jedno vedle druhého působila vselijak. Ocitli jsme se tedy na nádrazí v Old Delhi na jednom z posledních nástupisť, tusím na čísle 16. Unavení, neosprchovaní, pod tíhou nasich batohů jsme nadchodem namířili k nástupisti číslo jedna, čili do hlavní haly nádrazí, kde na nás určitě čekaly informace o tom, jak se dostat do New Delhi. Rádi bychom také něco teplého do zaludku - zapomeňte na rachot kávovarů, které ohřívají mléko, typickou vůni čerstvé kávy a stěbetání lidí brzy ráno, na které jsme zvyklí z italských nádrazí, ale očekávali jsme kelímek teplého chaie. Místo hlavní haly jsme narazili na zeď, která značí konec nádrazí, na několik latrín bez dveří a ve větru poletující obal z brambůrek. Old Delhi je snad jedinné nádrazí, kde se hlavní hala nachází u nástupistě posledního a ne prvního. Vyuzili jsme latrín, Massimo mi dělal zeď a přemýsleli co dál. Absolutně se nám nechtělo zpátky. Na konci tohoto prvního nástupistě jsme v dálce uviděli světýlko. Nečekala tam perníková chaloupka (i kdyz perník by bodl), ale miniaturní hala, ve které se k nasí radosti jízdenky opravdu prodávali. Bylo jasné, ze hlavní hala to není, ale informace tu jsou. Max podotknul, ze to slouzí pro Indy, kteří na nádrazí dorazí z této strany a pro zmatené turisty
SCENE FROM THE SQUARE
. Bylo tam několik okének a u kazdého fronta. Jelikoz jsem byla po noční cestě vlakem, tudíz trochu mimo a absolutně se nám nechtělo ve frontě čekat, rozhodně jsem vykročila přímo k okýnku a informace i získala. Vlak do New Delhi jede v 6:50 z nástupistě číslo 8. Hodiny na stěně ukazovaly 6:45. A co teď. Za normálních okolností se to zmáknout dá, ale s tíhou batohů, prázdnem v zaludku a vtíravou zimou to mozná bude chtít trochu víc času. K nástupisti číslo 8 jsme se vydali. Určitě bychom jej nasli jednoduseji, kdyby ty nástupistě byla těmi čísly popsaná. Nakonec celí stastní stojíme ve vlaku, který se po patnácti minutách skluzu vydal rychlostí hlemýzdě do New Delhi.Počkali jsme si na otevření rezervovací kanceláře pro turisty a koupili jízdenku na dnesní odpoledne do města Haldwani - tak pět hodin na východ. Jdeme do části Dillí Pahargang, necháváme batohy v hotelu, ve kterém jsme spali více jak před měsícem a zakotvíme na snídani. Je zvlástní být v Indii na místě, které uz známe.
Za měsíc nám končí víza. Zazádali jsme si o ně v Římě a tam je dávají jen na tři měsíce. Navíc jejich platnost začíná od data podání a ne od data vstupu do Indie. My o ně zazádali v prosinci, do toho jsme měli stěhování, takze jsme si je vyřídili pár dní před vánocemi. 19 března platnost vyprsí a víza se nedají prodlouzit. Zazádat o nová víza jde, ale ne v Indii. Takovýto detail nás ovsem neodradí a bereme jako dobrou záminku podívat se do Nepálu a obnovit si vízum tam. Dnes jsme tedy sháněli Lonely Planet Nepálu a dalsí drobnosti a potřebnosti jako ponorný vařič. My jej nemáme na vaření, ale jako pomůcku před tím, abychom se v promrzlých koupelnách nemuseli umývat ledovou vodou - tedy na ohřívání vody. A hodil se nám hned ten stejný den. Večer jsme dojeli do městečka Haldwani, které je nedaleko nasí destinace: Ashram Herakan. Herakan je malá vesnička v údolí řeky Gangy na úpatí Himalájí. Po prostudování mapy nás zaskočilo, ze tudy vůbec Ganga neprotéká ?!?!?! Do Haldwani tedy dorázíme po desáté večer a hotel máme zamluvený přes jednoho Massimova známého. Jedinný pokoj, který se blízil nasemu rozpočtu stál 600 rupií. Pro nás zatím nejdrazsí, očekávali jsme tedy luxus. Jestli chcete podnikat, otevřte v tomto městě hotel, porovnání kvality s cenou na plné čáře nejhorsí. Pokoj byl hrozně jednoduchý, čistota poslele k posouzení, WC alá turek, teplá voda jen ráno, neanglicky mluvící personál a navíc s okny na frekventované hlavní ulici s nekonečnem kamionů - takze pro mě dalsí probdělá noc. Ale díky nasemu ohřívači jsme se umyli v teplé vodě.
