JODHPUR, pevnost, postavení zen, texan
Trip Start
Dec 30, 2007
1
39
84
Trip End
Ongoing
Jodhpur,
India
Tuesday, February 5, 2008
Město Jodhpur lezí v oblasti, kde začíná pousť a je pravda, ze jakmile se k němu blízíte, narazíte na písek, suché keře, nějakou tu skálu a nádrze na vodu. Do města dorázíme az večer. Dopoledne se jestě procházíme po Mt. Abu, hoďku autobusem na vlakové nádrazí (kupujeme jízdenky několik dní v předstihu do města Jaisalmer) a tak pět hodin vlakem. Hotel v Jodhpuru jsme měli zamluvený - plánovaný příjezd byl az na devátou večer a v tuto dobu se nám nechce potmě hledat ubytování ve městě, které neznáme a navíc s bahohy na zádech. Riksa nás tradičně nejdřív zavezl k nějakým jeho kamarádům, ale do naseho hotýlku jsme nakonec dorazili bez újmy. Máme hezoučký pokojík - s teplou sprchou! Dominantou Jodhpuru je pevnost MEHERANGARH, která vypadá ze vyrůstá ze skály - vlastně kámen na stavbu pochází právě z té skály na které stojí
MAX AND FORT MEHERANGARH
. Večer, kdyz jsme vylezli na střechu hotelu jsme se s pevností ocitli tváří v tvář - obrovská tmavá masa. Celá pevnost stojí vysoko nad městem a den nato tam příjemně promarníme větsinu dne. K pevnosti vede příkrá cesta a vítr tu fučí o sto sest (proč se vlastně říká o sto sest?) Cestou k pevnosti na nás lhostejně koukají krávy, riksové nás chtějí povozit, chlapík za námi křičí ze Czech Republic a India mají dobré vztahy, malý prcek koná ve dřepu svou potřebu do strouhy na okraji ulice,....bězné obrázky města. Uz se přestáváme divit rozdílu v ceně vstupného pro Indy a pro ostatní, tentokrát byla v ceně zahrnuta rovnou i vstupenka pro foťák (my necestujeme ve dvou, ale ve třech) a poplatek za audio-guide. Max si tedy uzívá výkladu v jeho rodném jazyce a já testuji nápis : audio-guide in many languages, tak se ptám, jestli mezi "many languages" patří i čestina. Tohle ze srandy zkousím vsude po Evropě. No samozřejmě to jestě nikde nefungovalo natoz potom tady v Jodhpuru. Vybrala jsem si tedy starou známou angličtinu. Pevnost si procházíme a obdivujeme palác, který na nás kouká sezhora. Je tu dokonce i výtah - to jen pro představu, ze jakmile se k pevnosti dopracujete z města, musíte k paláci jestě pěkně stoupat
THE PALACE ON THE TOP
. A výhledy jsou úzasné. Jodhpur je přezdíván modrým městem a větsina domů je opravdu modrá. Modře byly líčeny domy Brahmínů, čili těch na nejvyssím zebříčku kastovního systému, zeleně domy muslimů. Modrá prý odhání i komáry. V dnesní době je město modré skoro celé - po Brahmínech se začali "opičit" dalsí a stala se z toho móda. Pevnost byla postavena maharádzou Man Singhem v roce 1806 po vítězství v bojích nad městy Bikaner a Jaipur. Pevnost byl důvod nasí návstěvy tady a nezklamal. Nastěstí vylezlo i sluníčko, které dnes trochu pospávalo a odpoledne nám tedy prohřálo nase prokřehlé kosti. V Rajastánu jsme navstívili paláců a pevností nespočet a začíná se nám to plést. Ale právě pevnost tady v Jodhpuru působí prostě kolosálně. Massimo to popsal, ze to vypadá, jakoby v té pevnosti zili obrové a dole ve městě obyčejní smrtelníci. Pod námi se rozkládalo modré město do nedohledna, prosli jsme si palác i hradby, které byly plné kanónů a malinkých hbitých veverek, se kterými se potkáváme snad kazdý den. V komplexu se nachází několik mensích paláců se skvělými jmény : Květinový Palác, Perlový palác, Palác Potěsení,... tak si jen představte, co se tam mohlo dít. Úzasná byla kolekce zbraní, miniaturních maleb a nosítek na kterých se nosil maharádza, jeho třicet zen a jestě víc přítelkyň. Některá nosítka byla velká jako postel a ta pro zeny, byla celá zakrytá tlustými závěsy, aby je uvnitř nikdo ani nezahlédl - maharádza si je přecejenom hlídal. Je tu také kolekce sloních nosítek - no nevím přesně jméno, mohla bych to popsat jako krásně zdobená křesla ze zlata a stříbra, někdy i se slunečníkem
CARRIGE FOR LADIES
. Dávaly se na slona, na kterém se při procesí vozil maharádza. U jedné z bran pevnosti jsou červené otisky malých rukou - jsou to prý otisky maharádzových zen, které po smrti manzela provedly sati, poslední v Jodhpuru. Sati znamená, ze vdovy po maharádzovy skočily dobrovolně na hranici, na které hořelo jeho tělo. Coz mě přivádí k dalsímu tématu: zeny v Indii. O tomto tématu je napsána spousta knízek a sama si chci jestě nějakou přečíst. Prozatím to shrnu tak, ze Indie je zemí muzů a muz je tu pánem a to se vsím vsudy. Jestě stále existuje kontrolovaný porod - jestlize plod je zenského pohlaví, jsou potraty velice časté. Holka v rodině znamená přítěz, protoze se musí provdat a dát jí věno (které nepatří novomanzelům nebo jen manzelovi, ale jeho rodičům). Svatby jsou domluvené rodiči a brát se z lásky nebo mezi různými kastami existuje jen ve velkých městech. Prý není neobvyklé, ze mladičké manzelky se po svatbě "náhodou" otráví plynem. To potom vdovcova rodina najde dalsí nevěstu a získá tak dalsí věno. V novinách tu čteme inzeráty (rozděleny podle kast!) na manzelky - často je to zenichova rodina, která inzerát posílá a zní to asi takhle: pohledný muz v nejlepsích letech hledá příjemnou, pracovitou dívku bez vzdělání, domácího zázemí. V praxi to znamená, ze rodina postarsího nezenatého muze nebo vdovce hledá miss Indie, dívku která nebude ztrácet čas vzděláváním se a tím nebude nic stát, zato bude uklízet a dělat sluzku manzelovi a jeho rodičům. Jestlize manzel zemře, zena se stává bezcennou a často bývá vyhozena z rodiny (vlastní rodina ji nepřijme - je pro ni zátězí) a tak větsinou končí na ulici nebo sedí před chrámy s almuznou a bezzubými ústy se usmívá na kolemjdoucí
MAX IS EXPLORING THE FORT
. Postavení zeny v Indii je pro mě prozatím nepochopitené. Téma mě tedy zajímá jestě víc.K večeru jsme se prosli po starém městě, coz je změť uliček, křiku, bazarů, barev, rozjezděných kravských lejn, hluku, riksů, povozů, krav, velbloudů, motorek, psů, pouličních pisoárů, stánků se vsím mozným......... Massimo si u večeře pochutnával na skoro pravých mexických enchiladás, já měla jen moučnou placku - nějak mě zlobí zaludek. Vaří tu moc dobře, objevili jsme restauraci, kam chodíme kazdý den, je skrytá od větru a od slunce, je tu příjemná obsluha, je tu zásuvka (to kvůli počítači) a hlavně: dobře tu vaří. Dokonce tu mají těstoviny. Pouzívají italskou značku a Massimo schválil, ze je to opravdu ta pravá. Je pravda, ze na omáčkách je co vylepsovat, ale překvapilo nás, ze ty těstoviny nebyly převařené. Přítelem rodiny, která má tuto restauraci je Američan z Texasu, který je dnes prakticky Ind, dřív míval ve Státech vlastní restauraci a teď tu zaučuje a dohlízí na kuchtíka v kuchyni. Massimo jel zrusit nasi rezervaci na vlakovou jízdenku na noční vlak do Jaisalmeru. Jaisalmer je jedno z nejzápadnějsích větsích měst Indie, pak je tam několik rozsetých vesniček a oblast blízko Pákistánských hranic, do kterých je potřeba zvlástní povolení (které je pro bělochy problém)
JODHPUR-THE BLU CITY
. Chtěli jsme do Jaisalmeru, poustního města (280 km vzdáleného) odkud se ogranizují velbloudí výlety. Nakonec jsme nasli zajímavou nabídku nedaleko Jodhpuru, kde pousť začíná a hlavně jsme se bavili z ostatními cestovateli - shodli jsme se, ze nechceme omrzliny z nočního vlaku (věřte mi, i kdyz jsme v poustní oblasti, je tu ráno a večer opravdu zima) a hlavně nechtěli jsme nás velbloudí výlet sdílet s desítkami ostatních turistů v organizovaném výletu. Massimo jel tedy zrusit vlakovou jízdenku a místo aby přinesl zpátky peníze, které mu vrátili, vrátil se s DVD a ze si je večer pustíme. Člověk ho nemůze nechat samotného. Hm..... večer jsme ten film pustili, ale nás počítač jej nějak netoleruje. Místní Američan nám sdělil, ze i kdyz je DVD koupené v obchodě, zabalené a opravdu vypadá jako pravé, je větsinou jen vypálené na CD. Sháníme také nějaké teplejsí oblečení - před tím, nez vyrazíme do poustě - zní to vázně divně. Klidně tomu nemusíte věřit - kdybych to nepsala já a nepociťovala tuto zimu na vlastní kůzi, taky bych tomu nevěřila :o)) Ochutnáváme proslavené husté lassi se safránem - sklenička vystačila jako oběd a bylo vynikající. Také ztrácíme spoustu času hledáním funkční ATM
THE BEDROOM OF MAHARADJA
. Dnes prostě nefungují a počítačový systém v bankách na směnu peněz také ne. Nakonec nacházíme ATM s dlouhou frontou, tedy zárukou ze funguje. Kdyz se ale dostane řada na Pallotti, je nějaký problém. Stál za mnou mladý vysoký pohledný Ind v perfektně padnoucím sáčku, který zmatené turistce z České Republiky s ochotou pomohl. Ani při vybrání peněz tu nemáte soukromí. Sice tu existují takové ty budky jako u nás, kam se vydají maximálně dva lidé a kam vstoupíte, az kdyz ten před vámi odchází. Tady nás v té kabince zápasilo o místo asi pět a kazdý se snazil dát do bankomatu právě tu svoji kartu - to ze kazdý vidí kazdému na kód karty je jim jedno. Byl tam tedy i ten pohledný mladík v sáčku, a pak se ke mně propracoval i Massimo, který mě (i nase peníze) doslova kryl vlastním tělem.Návstěva dalsího chrámu Boha Sivy bylo opět nezapomenutelné. Chrám je oblíben mezi místními a my tam byli jediní bílí, čili si nás vsimli vsichni. Dnes je pondělí - den Sivy, obřad arti je tedy o to úzasnějsí. U vstupu jsou jako u kazdého chrámu poličky na boty, vsechny boty byly ale poházené okolo na zemi - botníky byly plné holubích hovínek, tak kdo by si tam ty boty dával, ze? Přidaly jsme tedy i nase zabky na hromádku. Před obřadem svatý muz připravoval sochu Sivy, něčím ho mazal, samozřejmě ho ověnčoval garlandami a květinami a vonnými tyčinkami vykuřoval celý chrámek
DETAILS OF THE PALACE
. Zdobil znaky Sivy - trojzubec, lingam, hada a Sivova býka Nandi. Tvar lingamu se vyskytuje snad vsude, lingam je ve tvaru Sivových genitálií (tvořivost, creativita) a větsina Sivových chrámů se pozná právě podle tohoto znaku. Setkali jsme se s nimi nesčetněkrát jak ve městech, tak třeba jen tak v poli pod stromem. Tentokrát jsme na obřad čekali něco přes hodinu - nikdo z přítomných se nedokázal shodnout na času začátku. Obřad byl bezvadně hlučný (zpěv, buben a neustálé zvonění na zvon u oltáře), vsichni přítomní pokropeni svatou? vodou a obdařeni plamínkem a kouřem z posvátné lampy, se kterou chodil svatý muz davem. Massimo dostal provázek na zápěstí a tečku mezi oči. Samozřejmě jsme sklidili hodně udivených pohledů, které říkali něco jako: "Co tu ti bělosi dělají? Je mozné, ze by to byli hinduisté? Vypadají tak nějak zmateně!" Samozřejmě zmateni jsme byli, ale poslusně jsem si sedla do části chrámu, která byla přidělena zenám, zatímco Massimo zůstal v části muzské. Po vyzvednutí zabek (chrám je oblíben a to znamená, ze bychom svoje normální boty pak nemuseli najít), jsme se hubenými uličkami za zvuku neutichajících klaksonů, vábících prodavačů a svolávání muslimů na obřad do nedaleké mesity vraceli zpátky do naseho pokojíku.Massimo se s Američanem jménem Mark domluvil, ze si projdou jeho pracovní místo. Mark pochází z Texasu, kde vyrůstal v indické čtvrti a naučil se zvykům, jazyku a zasvětili ho do himduismu. Uz několik let jezdí do Indie a před několika měsíci se sem nastěhoval natrvalo. Mark dohlízí na výrobu nábytku a dělá vlastně agenta mezi Amerikou a Indií
AND ME
. Nepochopitelné na tom je, ze město Jodhpur je největsím výrobcem nábytku v celé Indii a mozná i ve světě. Proč nepochopitelné? Jsme na okraji poustě a stromy tu jednoduse nejsou. Dřevo se do místních 4000-5000 (!) fabrik dovází z jiného státu, tusím ze z Burmy! Everything is possible in India. Mark tedy souhlasil, ze nás vezme na prohlídku fabrik. Na místě srazu z něj vypadlo, ze nemá dnes čas, ale ze pro nás sehnal člověka, který nás provede místo něj. Shrnu to tím, ze ten někdo vozí turisty na prohlídky, bere od nich peníze a nemluví skoro anglicky a prý tu bude do půl hodinky. Mně se tohle vůbec nelíbilo a jasně jsem to dala najevo Massimovi - na prohlídku tedy nejedu. Massimo ze prý to riskne. Nakonec z půl hodiny se stala hodina, z hodiny druhá a po třech hodinách prý nepřijde vůbec. Nejel tedy ani Massimo a Mark, který dnes neměl dvě hodinky, které by nám obětoval, s námi nakonec pobyl hodiny tři. I tak to v Indii chodí. Během těchto hodin jsme si povídali - o Bozstvech, o velbloudech, o Indech, o jeho práci, o čtení z dlaně, o numerologii - z dlaní a z data naseho narození nám vyčetl zajímavé věci. Vzdycky mě překvapí, kdyz mi úplně cizí člověk při pohledu na dlaň řekne věci, které nemůze znát. Jen tak pro srandu jsme si nechali číst z dlaně astrologem v paláci Meherangarh. První sel Massimo a astrolog ze začátku opravdu říkal pravdivé věci, při čemz Max udiveně přikyvoval. Já si toho astrologa chtěla vyzkouset a dalo by se říct, ze nad ním i vyzrála. Jakmile něco řekl, koukal mi při tom do očí a čekal na mou reakci - jestlize je to kladné kývání hlavou on pak pokračuje dál, jestlize je to kývání v nesouhlasu, změní téma. Já tedy nasadila tvář sfingy a nechala ho, ať si s tím poradí sám. Po kazdém sdělení čekal a čekal az projevím souhlas nebo nesouhlas - bylo mi ho docela líto, ale bavilo mě to. Čtení z dlaně je zajímavé, řídit se tím ale nebudu. Nechci se opakovat - je zima - tak to tedy naposledy a jednou provzdy shrnu. Prosinec, leden a únor, tedy měsíce, co tu jsme mají být ty nejlepsí na cestování v oblasti Rajastan. Nevím, jak to popsat, ale jakmile necítíte na kůzi sluníčko - ať uz pro mráček, ve stínu nebo večer po západu - tak je zima. Nase pokoje jsou vzdycky promrzlé, samozřejmě bez topení a cítíte jak táhne ode dveří a od oken, tak se postupně vybavujeme teplým oblečením. Chodíme povenku v několika vrstvách oblečení (mezi Maxovy patří i vlněný svetr), spíme opět v několika vrstvách a samozřejmě i v ponozkách. A uz víc jak měsíc si říkáme, ze se to přece musí zlepsit, ale přetrvávající rýma a Massimova horečka mluví za své.
Zítra vyrázíme na velbloudy, tak zatím.
