MT. ABU - OAZA CISTEHO VZDUCHU
Trip Start
Dec 30, 2007
1
37
84
Trip End
Ongoing
30. leden, Mt. Abu
Dnesní den je vyčleněn přesunu z místa na místo. Okolo sedmé ráno vyrázíme s nasím Billu na autobusové nádrazí - hmm.... Byla to docela zivá křizovatka posetá malinkými cestovními kancelářemi. Jízdenky jsme si az doteď kupovali vzdy v autobuse. Tady nám bylo řečeno, ze jsou volná poslední dvě místa (samozřejmě tuto informaci jsme jim nespolkli, ale jízdenku jsme chtěli). Zaplatili jsme tedy o něco víc nez za podobnou vzdálenost - na odpolední spoj jsme opravdu čekat nechtěli. Po tom, co nás chlapík od jízdenek doprovodil k autobusu (sami bychom jej nikdy nenasli), jsme se dopracovali k číslům nasich rezervovaných sedadel. Překvapení! Sedadla byla obsazena zenou s dvěma dětmi a i oni měli tato místa rezervovaná. V tu chvíli jsem se rozhodla, ze se z autobusu nehnu, nez nám přidělí sedadla jiná
31.leden
Dnesní dopoledne věnujeme spolu s dalsími pěti turisty a průvodcem procházce po okolní krásné krajině. Není doporučeno tu chodit bez průvodce kvůli medvědům - stává se, ze napadnou i člověka. Zvířat se tu dá vidět (prý) hromada - my viděli jen nase známé oblíbené černé opice a hejna malých indických veverek - a to co zbyde po medvědovi, kdyz jde na záchod. K večeru vyrázíme na místo s názvem sunset point - s výhledem na západ slunce
Je zima. Opravdu. Přes den je nám fajn, ale v noci teplota klesne k nule. Říkáte si: no a? Vsak u nás taky. Já souhlasím, jenze tady nemáme zimní bundu, zimní boty, teplý svetr nebo peřinu (jen při myslence na peřinu je mi tepleji). A hlavně - takovou zimu jsme neočekávali. Kdyz člověk jede do Indie v "high season" - podle LP a ostatních cestovatelů, tak opravdu takovou zimu nečeká. Připomíná nám to začátek nasí svatební cesty. Byli jsme v jizní části Číny a oblasti Yunnan a i tam nás překvapila zima. Navíc prselo a mokré oblečení a rozmáchané boty neschly - takze jsme na tom vlastně jestě dobře. Tady v Mt. Abu v nasem pokojíku máme několik lehkých dek na spaní (spacáky nemáme), jednoduchá okna skrz která táhne, ledový pokoj kam sluníčko ani nesvitne - a hlavně - není tu topení. Spíme v několika vrstvách oblečení - některé nosíme i přes den, čili se stalo nasí druhou kůzí. Navíc v noci byla taková zima, ze teplá voda se nedala prohnat trubkami, takze jsme se první den umývali ne horkou, ne teplou, ne studenou ale ledovou (brrrr) vodou a den na to jsem to vzdala úplně. Ale po dnesním ranním několikahodinovém čekání na teplou vodu jsme se konečně po několika dnech ocákali teplou vodou z kbelíku :o)) Myslím, ze přístě vezmeme pokoj s teplou vodou, pouzitelnou 24 hodin denně
Kupujeme lístek na vlak na přístí den. Nacházíme rezervovací kancelář a dlouhou frontu chlapů, kteří se přou o místo, předbíhá jeden druhého, skaredě se na vás jako na bělochy dívají a něco si u toho drmolí - situace při které se necítím zrovna dobře. V rezervačních kancelářích jsou vyvěseny tabule s čísly vlaků, jejich názvy, odkud a kam jedou - no prostě vsechny důlezité informace. U okénka, kde se jízdenka kupuje uz tyto informace musíte mít zpracované a vyplněné ve formuláři k tomu určenému. Prozatím jsme kápli na tabule napsané v angličtině, tentokrát ale ne. Nastěstí Massimo dokáze přelouskat základní znaky, takze bez problémů nasel informace o nasem vlaku - klobouk dolů, Massimo. Tak, vyplnili jsme formulář a dál čekali ve frontě. Kdyz si jeden chlapík stoupl jakoby nic přímo přede mně, hezky jsem ho odpálkovala. Asi po půlhodinovém čekání jsem pouzila techniku, do které jsme byli zasvěceni ve městě Jaipur při čekání ve frontě na lístky do kina. Před námi bylo tenkrát tak patnáct chlapů, kteří se přeli o místo - my si samozřejmě stoupli na konec a čekali
Prosli jsme se nějaký ten kilometr k úzasným chrámům DILWARA. Je to skupinka několika chrámů a dva z nich nás nechali s otevřenou pusou a údivem. Zádní znalci nejsme, ale po tom, co jsme nějaký čas bydleli v Římě a seznámili se s uměním starých Římanů, prosli si kostely a omrkli umění například Michelangela, musíme uznat, ze to, co jsme viděli zblízka na vlastní oči tady, bylo prostě nádherné. Koulili jsme očima a pořád říkali jeden druhému "koukej tady", "viděl jsi tohle?", "musís se absolutně podívat támhle",..... Chrámy jsou z bílého mramoru a jejich vnitřek, oltáře, mnozství sloupů, stropy a veskerá výzdoba je z bíleho mramoru ručně vytesána do neuvěřitelných detailů. Práce na nich je opravdu neuvěřitelná. Bohuzel se tam nesmí s foťákem nebo mozná bohudík, protoze by bylo tězké vyfotit takovou nádheru. Stavba nejstarsího chrámu začala v roce 1031 a říká se, ze mistři kameníci byli placeni podle prachu, který po jejich práci zůstal - tak byli nuceni pracovat jestě do větsích detailů.
Dnesní den je vyčleněn přesunu z místa na místo. Okolo sedmé ráno vyrázíme s nasím Billu na autobusové nádrazí - hmm.... Byla to docela zivá křizovatka posetá malinkými cestovními kancelářemi. Jízdenky jsme si az doteď kupovali vzdy v autobuse. Tady nám bylo řečeno, ze jsou volná poslední dvě místa (samozřejmě tuto informaci jsme jim nespolkli, ale jízdenku jsme chtěli). Zaplatili jsme tedy o něco víc nez za podobnou vzdálenost - na odpolední spoj jsme opravdu čekat nechtěli. Po tom, co nás chlapík od jízdenek doprovodil k autobusu (sami bychom jej nikdy nenasli), jsme se dopracovali k číslům nasich rezervovaných sedadel. Překvapení! Sedadla byla obsazena zenou s dvěma dětmi a i oni měli tato místa rezervovaná. V tu chvíli jsem se rozhodla, ze se z autobusu nehnu, nez nám přidělí sedadla jiná
LENKA
. Ty jsme dostali - v první řadě za řidičem, takze s výhledem na cestu před náma - a ze bylo opět na co koukat: stále jsme přejízděli ze strany na stranu, podjízděli, nadjízděli, objízděli, předjízděli (čestina je bohatý jazyk!), cesta byla neuvěřitelně prasná a hrbolatá. Skoro celých sest hodin jsme totiz projízděli stavenistěm. Stavěli novou silnici nebo rozsiřovali tu momentální. Po celé cestě byly skupinky dělníků a hlavně dělnic(!), kteří tu silnici stavěli manuálně. Nějaký stroj tam sice občas byl, ale určitě ne v takovém mnozství, jaké by v této situaci bylo u nás. Zeny kopaly krumpáčem, přenásely kameny v mísách na hlavě - samozřejmě helmy nebo pracovní oděv a obuv tu neexistují. Pracovní oděv jsou barevná sárí a pracovní obuv zabky! Po zdolání necelých 200 kilometrů, tak 40 minut před cílem nasí dnesní cesty se nám ulevilo, kdyz jsme z prachu silnic začali stoupat do kopce. Vsude zeleň a hejna opic, které jen tak seděly na kraji klikaté silnice a sledovaly dopravu. MT. ABU - okamzitě nás překvapil a nadchl svězí a čistý vzduch. Jsme ve 1200 mnm a je tu NÁDHERNĚ. Je tu krásné jezero, městečko má 25 tisíc obyvatel, je obklopeno Aravalskými kopci z nichz nejvyssí (vzdálen 17 km) se splhá do výsky 1700 mnm. Ztrácíme spoustu času hledáním střechy nad hlavou, prvně míříme do vybraného hotýlku (podle LP), ale ceny s porovnáním s kvalitou se nám zdají přemrstěné a tak vyrázíme jinam
THE LAKE
. Náhodou taky potkáváme stále tu stejnou dvojici z Izraele. Jeden hotel na břehu jezera neměl vodorovné podlahy - hned jak jsme tam vkročili, přisli jsme si jako na lodi a vyrovnávali rovnováhu roztazenými pazemi. Nakonec nacházíme tu nasi střechu nad hlavou kousek dál od centra v rodinném domku, kde pronajímají pokoje a jako vzdy tento typ ubytování je levnějsí, jsou tu příjemní lidé a je zaručena kvalita jídla. Já dávám prozatím přednost hotýlkům před ubytováním v rodinách - Massimo právě naopak, tak děláme kompromisy. Dnes jdeme na večeři do restaurace na kopci s nádherným výhledem na jezero a městečko, kde mi servírují na stříbrném talíři - vázně! Nebylo to v nasem rozpočtu, ale Max říká, ze si to k mým dnesním narozeninám můzeme dovolit.31.leden
Dnesní dopoledne věnujeme spolu s dalsími pěti turisty a průvodcem procházce po okolní krásné krajině. Není doporučeno tu chodit bez průvodce kvůli medvědům - stává se, ze napadnou i člověka. Zvířat se tu dá vidět (prý) hromada - my viděli jen nase známé oblíbené černé opice a hejna malých indických veverek - a to co zbyde po medvědovi, kdyz jde na záchod. K večeru vyrázíme na místo s názvem sunset point - s výhledem na západ slunce
FUNNY ROCKS SHAPE
. My jsme zvolili cestu terénem přes kopec a ne tu po silnici, kde jezdí auta. Kdyz jsme se k místu přiblízili, hned jsme jej poznali - bylo tam sílené hafo lidí, je to přecejenom jedno z populárních míst. My se zastavili na místě, kde výhled byl absolutně nádherný a byli jsme tam sami - no jo, romantika. Zpátky jsme se vraceli po silnici, kde byly desítky autobusů, čekajících na ty, kteří se předtím přeli o místo na pohled na zapadající sluníčko.Je zima. Opravdu. Přes den je nám fajn, ale v noci teplota klesne k nule. Říkáte si: no a? Vsak u nás taky. Já souhlasím, jenze tady nemáme zimní bundu, zimní boty, teplý svetr nebo peřinu (jen při myslence na peřinu je mi tepleji). A hlavně - takovou zimu jsme neočekávali. Kdyz člověk jede do Indie v "high season" - podle LP a ostatních cestovatelů, tak opravdu takovou zimu nečeká. Připomíná nám to začátek nasí svatební cesty. Byli jsme v jizní části Číny a oblasti Yunnan a i tam nás překvapila zima. Navíc prselo a mokré oblečení a rozmáchané boty neschly - takze jsme na tom vlastně jestě dobře. Tady v Mt. Abu v nasem pokojíku máme několik lehkých dek na spaní (spacáky nemáme), jednoduchá okna skrz která táhne, ledový pokoj kam sluníčko ani nesvitne - a hlavně - není tu topení. Spíme v několika vrstvách oblečení - některé nosíme i přes den, čili se stalo nasí druhou kůzí. Navíc v noci byla taková zima, ze teplá voda se nedala prohnat trubkami, takze jsme se první den umývali ne horkou, ne teplou, ne studenou ale ledovou (brrrr) vodou a den na to jsem to vzdala úplně. Ale po dnesním ranním několikahodinovém čekání na teplou vodu jsme se konečně po několika dnech ocákali teplou vodou z kbelíku :o)) Myslím, ze přístě vezmeme pokoj s teplou vodou, pouzitelnou 24 hodin denně
THE FAMILY
. V den, kdy jsme platili za pokoj a za dvě snídaně, které jsme tu zkonzumovali, se z milé příjemné paní domácí vyklubal někdo, kdo chce za kazdou cenu vydělat na těch, které ubytovává. Kupujeme lístek na vlak na přístí den. Nacházíme rezervovací kancelář a dlouhou frontu chlapů, kteří se přou o místo, předbíhá jeden druhého, skaredě se na vás jako na bělochy dívají a něco si u toho drmolí - situace při které se necítím zrovna dobře. V rezervačních kancelářích jsou vyvěseny tabule s čísly vlaků, jejich názvy, odkud a kam jedou - no prostě vsechny důlezité informace. U okénka, kde se jízdenka kupuje uz tyto informace musíte mít zpracované a vyplněné ve formuláři k tomu určenému. Prozatím jsme kápli na tabule napsané v angličtině, tentokrát ale ne. Nastěstí Massimo dokáze přelouskat základní znaky, takze bez problémů nasel informace o nasem vlaku - klobouk dolů, Massimo. Tak, vyplnili jsme formulář a dál čekali ve frontě. Kdyz si jeden chlapík stoupl jakoby nic přímo přede mně, hezky jsem ho odpálkovala. Asi po půlhodinovém čekání jsem pouzila techniku, do které jsme byli zasvěceni ve městě Jaipur při čekání ve frontě na lístky do kina. Před námi bylo tenkrát tak patnáct chlapů, kteří se přeli o místo - my si samozřejmě stoupli na konec a čekali
JET ON THE LAKE
. Po chvíli se tam ocitla starsí Indka a jakmile mě uviděla, chytla mě za rukáv a táhla z fronty pryč. Jedinné, na co jsem v tom okamziku byla schopná myslet, bylo: co po mě tahleta chce! Tato zena mě dotáhla k okénku, kde se lístky prodávali, čili na začátek řady, podívala se na ostatní chlapy v řadě, zkropila je pohledem a zařvala na ně: "Ladies first" - "zeny mají přednost". To, co dělo potom bylo úzasné - chlapi mi udělali místo a bez jedinného slovíčka nechali, abych si lístky koupila prvně já. Samozřejmě se mi to moc líbilo a vzpomněla jsem si na toto heslo při čekání na vlakovou jízdenku. Fronta se sice zmensila, ale ti, co byli před náma měli v rukou minimálně deset formulářů kazdý. Dnes se otvírají rezervace na přístích 90 dní, proto prý ten zmatek. Jak jsem viděla ty svazky formulářů v rukou ostatních a ten nás jedinný v rukou Massima, podívala jsem se na něj a vzala situaci do svých rukou. S formulářem a heslem "ladies first" jsem prosla k okénku, muzstí dokonce ustupovali, za pár sekund byla jízdenka hotová a my s Maxem odcházeli pryč. Massimo mi pak řekl, ze prý někteří se na něj dívali ne zrovna mile, ale shodli jsme se, ze toho heslo se nám líbí. Mně překvapilo, ze tu vůbec něco takového můze existovat a fungovat.DURING THE BOAT TRIP
Prosli jsme se nějaký ten kilometr k úzasným chrámům DILWARA. Je to skupinka několika chrámů a dva z nich nás nechali s otevřenou pusou a údivem. Zádní znalci nejsme, ale po tom, co jsme nějaký čas bydleli v Římě a seznámili se s uměním starých Římanů, prosli si kostely a omrkli umění například Michelangela, musíme uznat, ze to, co jsme viděli zblízka na vlastní oči tady, bylo prostě nádherné. Koulili jsme očima a pořád říkali jeden druhému "koukej tady", "viděl jsi tohle?", "musís se absolutně podívat támhle",..... Chrámy jsou z bílého mramoru a jejich vnitřek, oltáře, mnozství sloupů, stropy a veskerá výzdoba je z bíleho mramoru ručně vytesána do neuvěřitelných detailů. Práce na nich je opravdu neuvěřitelná. Bohuzel se tam nesmí s foťákem nebo mozná bohudík, protoze by bylo tězké vyfotit takovou nádheru. Stavba nejstarsího chrámu začala v roce 1031 a říká se, ze mistři kameníci byli placeni podle prachu, který po jejich práci zůstal - tak byli nuceni pracovat jestě do větsích detailů.

