TravelStream™ news feed for member lenka-massimo on TravelPod's free travel blogs service http://www.travelpod.com/syndication/rss/lenka-massimo en-us Copyright ©2009 TravelPod.com Tue, 24 Jun 2008 08:18:12 -0400 http://www.travelpod.com http://www.travelpod.com/travel-blog-entries/lenka-massimo/india-2008/1214309820/tpod.html http://www.travelpod.com/travel-blog-entries/lenka-massimo/india-2008/1214309820/tpod.html#comments Travel Blogs http://www.travelpod.com/travel-blog-entries/lenka-massimo/india-2008/1214309820/tpod.html Tue, 24 Jun 2008 08:18:12 -0400 Racconti e pensieri dalla nostra pausa indiana. Pribehy a uvahy z nasi prestavky v Indii.

Jump to the full
entry & travel map

Delhi, India

Cesta z Manali do DillíKoupili jsme si lístek na autobus "sleeper". Takto jsem autobusem jestě necestovala: autobus je o něco vyssí nez ten normální a nad sedačkama je prostor na matračky a dá se tam i posadit - těsně, ale dá se. Jako obvykle je vse spinavé, pokryté vrstvou starého prachu a taky to smrdí, tak jsme si na tu spínu polozili nase přehozy, které nám během naseho cestování slouzily jako oblečení, destníky, deky, přikrývky a teď i prostěradla. Uvelebíme se a autobus vyjízdí. Po dvaceti minutách se zastaví na jiném parkovisti a stojí se hodinu. Bez toho, aby nám někdo dal jakkékoli informace v angličtině se autobus opět vrací zpět do Manali. Tam koluje zpráva, ze společnost, které autobus patří, nezaplatila silniční poplatek, nesmí tedy cestovat. Tohle je sice problém společnosti, ale tím, ze nás autobus stojí na nádrazí, je to taky problém nás. Nastěstí mně a Maxovi byl nabídnut autobus jiný - novějsí, se sedačkami, které se dají sklopit, ale ne sleeper. Já zezačátku trvala na tom, ze chci ten stejný autobus a hlavně místo na spaní, ale pak jsem souhlasila, ze hlavní je, ze se do Dillí dostaneme. V novém autobuse plném bohatých indických rodin, které se vraceli z dovolené, nám bylo přiděleno místo na pětce, čili bez sklápěcích sedaček. Tak to teda ne, to jsme se na přítomné oba dva osočili, ze nám hned nabídli jiné místo - se sklápěcími sedačkami. Cesta byla dlouhá, plná komárů, na záchod se stavělo kazdé dvě hodinky, na večeři v jedenáct večer a na snídani o půl sesté ráno. Já stále hledala pohodlnou pozici na spaní, zatímco Massimo s maskou proti světlu a se spunty v usích spal jako zabitý. Jako zabití spali taky Indové - naprostá větsina z nich měli nadváhu - ti do těch sedaček sedli a uz se nehnuli. Cesta tímto klimatizovaným autobusem (ale pozor: cestovat klimatizovaným autobusem v Indii neznamená cestovat v příjemné teplotě, jak by tomu bylo u nás - v Indii to znamená: cestovat v lednici) měla původně trvat 12 hodin, no a jak uz to tak chodí, protáhla se na 16, my si k tomu přidali dalsí dvě hodiny ve sleeperu, tak jsme za nějakých 18 hodin dorazili do Dillí. Známý Riccardo je momentálně v Bombeji, a tak jsme vyrazili do části Paharganj, do hotelu Shelton, kde jsme se ubytovali před sesti měsíci. V Dillí jsme uz vlastně počtvrté. Poprvé: kdyz jsme sem dorazili, podruhé: kdyz jsme dokončili okruh po Radzastánu a čekal nás ashram Herakan, Varanasi, Nepál a Sikkim, potřetí: kdy nás čekala cesta do Kasmíru a do Ladakhu, no teď je to tedy počtvrté. Čeká nás tedy opět Dillí, hlavní město Indie. Tentokrát nás čekají sílená vedra a my očekáváme monsonové destě! Destě letos dorazily do ostatních částí Indie dřív, ale v Dillí zatím neprsí. Před tímto příjezdem do hlavního města jsme se z novin dozvěděli, ze monsony dorazily i sem, tak jsme se těsili. Prselo jen deset minut první den, sice vydatně, ale od té doby nesprchlo. Jdeme najisto do stejného hotelu v části Paharganj - do oblasti blízko hlavního vlakového nádrazí, oblastí, kterou projdou vsichni cestovatelé s batohy na zádech, tedy i my. Město, které pokazdé poznáme o něco víc, které nás něco naučí, něčím nás překvapí nebo naopak si uvědomíme, ze jsou věci které nás uz nepřekvapí a nad kterými se nevytočíme tak jako při první návstěvě. Nepoctivci se k nám obrací méně a přijde nám, ze rozpoznají ty, kteří do Indie dorazili před několika dny a kteří naopak uz mají něco za sebou. Zůstane to navzdy město, které bylo nasí bránou k Indii, prvním soustem této země, která nabízí stále stejné, přitom jiné věci - jak Indové s oblibou říkají: same same, but different. Máme před sebou pár dní na poslední procházky, nákupy a obhlídky a 25. června ráno nás letadlo přiblízí zpět k domovině. Letadlo nás zanese do Istanbulu, kde navsívíme dalsího známého a pak nejspís nějakou lodí zpět do Itálie. Na začátku července se pak objevím na pár týdnů v mojí drahé domovině. Cestování po Indii končí, jestli se neozvu z Turecka, tak si o evropských zázitcích můzeme popovídat z očí do očí. Kdyz jsem se rozhodla psát o nasich cestách, nebyla jsem si jistá, jestli to zvládnu. S radostí zjisťuji, ze mě to baví a chtěla bych poděkovat vsem, kteří nase příběhy sledovali, protoze právě bez vás by moje psaní nemělo smysl. Mozná se to nezdá, ale je to vse stručně napsané - v záloze je toho spousta....Velkou pusu vám vsem :o)))
]]> http://www.travelpod.com/travel-blog-entries/lenka-massimo/india-2008/1213438440/tpod.html http://www.travelpod.com/travel-blog-entries/lenka-massimo/india-2008/1213438440/tpod.html#comments Travel Blogs http://www.travelpod.com/travel-blog-entries/lenka-massimo/india-2008/1213438440/tpod.html Tue, 24 Jun 2008 08:11:19 -0400 Racconti e pensieri dalla nostra pausa indiana. Pribehy a uvahy z nasi prestavky v Indii.

Jump to the full
entry & travel map

Leh, India

14 Giugno - Leh e dintorni.Il giorno prima della nostra partenza da Leh, dopo un soggiorno di circa una settimana, mi è tornata in mente una delle Grandi Leggi del viaggiare: che dice che non è importante dove vai, ma come ci vai. Non nel senso di andare in autobus o in aereo, ma nel senso che la meta è una scusa, il vero viaggio è tutto quello che si fa e si scopre per arrivarci. Leh è una piacevole cittadina nell'Himalaya, ma non avrebbe meritato da sola lo sbattimento necessario per raggiungerla, sperduta com'è tra le montagne. Certo c'erano degli angoli suggestivi. Ad esempio, una viuzza che partiva dal mercato e che era piena di minuscole botteghe per il pane, preparato alla maniera dei mussulmani. Ossia, c'era un forno a legna come quello per la pizza, ma con una sola bocca verso l'alto sia per far uscire il fumo che per infornare e sfornare: tipo una giara. La pasta veniva modellata in forme varie (di solito tonde e piatte) e veniva letteralmente 'appiccicata' sulla parete interna del forno, o a mani nude o con una specie di cuscino per non bruciarsi troppo. Quando il pane era cotto, cioè in pochi minuti, veniva staccato con un uncino di ferro tipo quello che noi usiamo per smuovere il fuoco.Per cui, lungo la stradina, dalle botteghe tutte uguali usciva fumo intenso e quell'odore di focaccia che immaginate. Le 'pizzette' erano ammucchiate alla rinfusa accanto al forno ed era il nostro pranzo favorito. Oppure, c'era una magnifica gompa decorata ed antica che dominava il Palazzo Reale ed il centro della città da una collina rocciosa. O il mercato tibetano, o le cerimonie religiose nel templio centrale, o le stradine medievali della città vecchia. Certo, cose ed atmosfere interessanti, ma quello che più ci ha affascinato non è stata Leh ma quello che c'era attorno. La parte occidentale della valle l'avevamo percorsa durante il viaggio di arrivo, mentre per quella orientale abbiamo fatto una gita di un paio di giorni. In taxi siamo andati ad Hemis, monastero (e villaggio) completamente nascosto alla valle dell'Indo: per raggiungerlo, occorre infilarsi nelle pieghe di una montagna. All'improvviso, ci è apparso un grande complesso ben tenuto. Poi da lì siamo andati in un'altra valle, isolata e profonda. Abbiamo raggiunto il monastero di Tak Tok, il cui templio principale è una grotta naturale dalle pitture annerite per il fumo delle candele. Il soffitto della grotta, piatto e sufficientemente basso per toccarlo con la mano, era pieno di monete e banconote appiccicate non so come, tipo con la gomma americana. Era isolato e quaso disabitato, e questo dava un fascino particolare a quel luogo sacro. Si era fatta ora di pranzo, e sulla via del ritorno ho chiesto all'autista se da quelle parti si poteva mangiare qualcosa. Lui ci ha pensato un po', ha chiesto al monaco che ci aveva aperto i templi ed infine ha risposto:"Si può mangiare, ma vi cucineranno solo del 'maggi', va bene? è in un villaggio sulla strada.""Fantastico!" ho risposto. E pensavo: "wow! Un altro piatto tipico di queste parti! ... Strano che non lo ho mai sentito nominare...". Lenka mi ha guardato stupita. Ne ho scoperto il perché solo al 'ristorante', un buco sporco con un fornello in fondo. Era la minestra confezionata della Maggi, che il tipo ha bollito per cinque minuti, in una pentola che è meglio che non ve la racconto. "Ma non lo avevi capito che era la minestra confezionata?" , mi chiede Lenka. Bhè, no...Lungo la valle, di ritorno da Tak Tok, ci siamo fermati in un terzo monastero, Chemrey, in cima ad una collina che pareva un panettone decorato da case. Nella gompa abbiamo assistito ad una cerimonia, poi un monaco ci ha aperto un templio recente pieno di pitture suggestive di dei e mostri. Ed infine, quarta ed ultima tappa del viaggio, la vettura ci ha trasportati di nuovo nella valle dell'Indo a Tiksey, sulla strada del ritorno verso Leh. Là ci ha lasciati in un hotel dove avremmo pernottato, ed è rientrata da sola nella capitale del Ladakh. Vedere tanti villaggi, monasteri, paesaggi è stato interessante e suggestivo, ma tutto quello che avevamo visto durante quell'intensa giornata già si mescolava nelle nostre teste e già non ricordavamo cosa avevamo visto dove. Eravamo contenti di fermarci a Tiksey, per assorbire piano piano quel posto dominato (ancora una volta) da un largo monastero su un'altura. Il monastero di Tiksey è una struttura gestita bene, che riesce ad autofinanziarne il mantenimento ed i monaci: gestisce i due hotel del villaggio, due ristoranti, un negozio di souvenir ed una farmacia: tutti strutturati in modo da rispondere ai bisogni dei turisti indiani ed anche occidentali. Siamo saliti al monastero la sera stessa. Poi cena, poi a nanna: non tanto perché fossimo stanchi, ma perché nei paesini del Ladakh non è che ci sia molto altro da fare. Insomma, il mattino dopo alle 6h15 eravamo già nel templio principale, persino prima dei monaci. Quella era una settimana particolare (non so perché) e ci sarebbero state cerimonie tutta la giornata. Era anche stato preparato un bellissimo 'mandala' con sabbia colorata: un disegno geometrico complesso che "rappresenta la casa degli dei", ci aveva spiegato il monaco magro con le chiavi del templio. Che pace il templio vuoto! E che bello vederlo riempirsi di monaci vecchi e bambini! Oh, guarda, un turista con la faccia da 'cinese'! Accidenti, che attrezzatura fotografica! Toh, un altro - una ragazza... ed un altro... ed un altro... ehi! "Ma che è, un'invasione?".No, avevamo incrociato un club di fotografi amatoriali di Singapore. In fondo al templio, tutti attorno a noi, avevano tirato fuori obbiettivi giganteschi da zaini pieni di attrezzatura. Si allungavano in posizioni strane, ed era tutto un 'click-click'. "Dopo un po', fotografare diventa una droga: non puoi più fermarti", ci ha confessato uno di loro quando siamo usciti dal templio, un'oretta dopo. Aveva fatto certamente più di cento foto nei soli quindici minuti precedenti. "Ma che ci fate con le foto... le vendete?", gli ho chiesto. "No, ce le teniamo e ce le scambiamo"...Certo che noi della razza umana siamo proprio strani... Ma vi rendete conto in quante attività 'inutili' certa gente spreca ore ed ore? Ed allora, come mai questi tipi di Singapore mi stavano così simpatici? Forse, perché mi ricordavano le ore che passo a scrivere cose che leggo solo io? Da Tiksey siamo andati via a piedi tra le campagne della valle, dove i contadini fabbricavano con le mani mattoni di argilla o coltivavano i campi. Dopo 5 chilometri, siamo arrivati in un paese vicino e, in un autobus che assomigliava ad una scatola per sardine con le ruote, siamo rientrati a Leh. Dopo alcuni giorni era venuto il momento di lasciare il Ladakh, che la gente di qui insiste ad abitare nonostante pare sia fatto per rendere difficile la vita dell'uomo. Forse per la sua bellezza? La partenza era prevista alle 3 del mattino. Alle 2h45 abbiamo attraversato, zaini in spalla, il vicolo dei panettieri. Le botteghe erano vuote, ma già vive di vita propria: dai forni a forma di giara, uscivano alte fiamme, che crepitavano e disegnavano forme strane lungo il vicolo senza luci - tranne le stelle. Siamo partiti dopo le 3h30: una ventina di persone distribuite su due pulmini. Gli autisti sembravano nervosi per il ritardo accumulato. "Strano", mi dicevo. Ma avrei capito. Il viaggio da Leh a Manali, di 450 chilometri, viene spesso percorso in due giorni ma, in questo periodo dell'anno, le compagnie private propongono solo viaggi dalla durata di un giorno. "È la seconda strada più alta al mondo: passa a 5300 metri!", ci dicevano tutti. "La più alta, è quella che da Leh va verso il Tibet: 5600 metri...". Non solo è una delle più alte, ma anche una delle più isolate al mondo: per i primi 300 chilometri, percorsi in 'sole' 12 ore, non abbiamo incontrato una casa: solo camping per pernottare, ristoranti (in tende), posti di blocco (in tende), campi militari (questi almeno avevano dei prefabbricati). Un colle dopo l'altro (tra i quali quello a 5300 metri!), una valle dopo l'altra. Spesso i nostri autisti prendevano delle 'scorciatoie', ossia lasciavano l'asfalto per certe piste di terra, tanto che credevo di essere in un safari. I paesaggi erano da western: tutto sabbia e roccia. Abbiamo incrociato numerose greggi e mi chiedevo dove trovassero l'erba da mangiare tutte quelle pecore e capre, la cui lana è tra le più pregiate al mondo. Spesso passavamo dei torrenti a guado, che era impressionante. Finché, finalmente, dopo 300 chilometri siamo arrivati al primo paesino. Ci siamo fermati per mangiare qualcosa. Erano le 16h00. "Quanto manca?", ho fatto al nostro autista, un signore grassoccio con la faccia da tibetano. "Sei ore", mi ha risposto con un po' di tensione nonostante il sorriso. Poi ha gridato al gruppo:"Restiamo fermi il meno possibile, tra 20 minuti partiamo", ed è corso con i nostri passaporti in mano verso un vicino posto di blocco, per uno dei numerosi controlli lungo il percorso. Ormai c'erano case - anche belle. Ed il verde è riapparso: siamo sbucati in una valle meravigliosa. Il fianco della montagna era coperto da un bosco di aghifogli, come non vedevamo più dal Cachemire. Tutto era di nuovo verde, e l'erba era ovunque. Sopra ai boschi, la montagna continuava a salire fino a diventare roccia e, più su, c'era neve spessa metri. Avevamo attraversato la linea di montagne che blocca le piogge che arrivano da sud e che rende il Ladakh così desertico. Questo voleva dire che le pianure indiane erano ormai vicine. Quella valle per noi era 'la valle delle cascate'. Dai depositi di neve su in alto, scendevano un numero incredibile di torrenti - almeno uno ogni chilometro. L'acqua veniva giù disordinata per la forte pendenza e spesso, quando superava una roccia verticale, formava una cascata. Era molto bello e vivo, pareva un presepe di quelli grandi con i fiumi finti che si fanno in certe chiese. Ma dopo parecchi chilometri, la strada ha smesso di risalire il fondo della valle ed ha cominciato ad arrampicarsi sul fianco di una di quelle montagne: la valle di Manali era dall'altra parte. Iniziava a fare buio, ancora più in fretta per l'addensarsi delle nuvole sopra le nostre teste. La strada, sempre non asfaltata, cominciava a diventare irregolare sui tornanti. Con il buio, è arrivata la pioggia e la nebbia. C'erano i soliti torrenti da attraversare a guado, ma di notte non erano solo impressionanti: facevano piuttosto paura. C'erano parecchi camion. Uno era fermo tra le buche, con un'inclinazione che indicava chiaramente che l'asse si era spezzato. La carcassa di un altro era rovesciata sul fianco sotto la strada. I tornanti sono diventati più stretti, ed era ormai notte fonda quando abbiamo scavallato la montagna. Eravamo pochi metri sotto i 4000. Ci è apparsa una valle profondissima, disegnata nel buio solo dalle luci di camion e jeep lungo la strada, visibile fino in fondo. Dovevamo scendere di 2000 metri, quasi tutti nella prima metà dei 51 chilometri che ci separavano da Manali.Ho avuto un po' paura, devo ammettere: la visibilità era appena sufficiente per scorgere il ciglio del precipizio, la strada di terra era resa scivolosa dalla pioggia che continuava a cadere, il traffico di mezzi pesanti era improvvisamente diventato intenso, i tornanti erano severi. Abbiamo incrociato un camion che aveva la ruota posteriore sinistra nella scarpata, e quindi la ruota anteriore destra si trovava sollevata ad un paio di metri da terra. Oltre il tornante, abbiamo visto la sua ombra paurosa sospesa dritta sopra le nostre teste. C'erano sei o sette israeliani nel nostro pulmino, ed hanno iniziato a cantare, credo per il nervosismo. Anch'io ho cominciato a cantare sottovoce alcune canzoni per tranquillizzarmi e pensare ad altro. E come con una ninna nanna, mi sono addormentato al suono della mia stessa voce. Quando mi sono svegliato, la strada correva asfaltata ed in leggera pendenza. Eravamo ad una quindicina di chilometri da Manali, eravamo arrivati! Dietro di noi, si alzava una parete percorsa da luci quasi appese sul suo fianco ripido. Siamo scesi dal pulmino che erano le 23. Ci siamo fatti portare nell'hotel prenotato. La stanza era umidissima, ma noi avevamo sonnissimo. Avremmo cambiato hotel il giorno dopo. Avremmo voluto andare a dormire, ma c'era ancora da guardare in TV la batosta presa dalla Repubblica Ceca contro la Turchia all'europeo. Alla fine si erano fatte le 3 di mattina... buona notte, direi.La valle di Manali è meravigliosamente boscosa. Ormai, i monsoni stavano per arrivare ed il cielo è stato quasi sempre coperto. Abbiamo trascorso i due giorni per recuperare dal viaggio da Leh, ed il terzo abbiamo preso un bus di notte che ci ha portato fino a Delhi.
]]> http://www.travelpod.com/travel-blog-entries/lenka-massimo/india-2008/1213530300/tpod.html http://www.travelpod.com/travel-blog-entries/lenka-massimo/india-2008/1213530300/tpod.html#comments Travel Blogs http://www.travelpod.com/travel-blog-entries/lenka-massimo/india-2008/1213530300/tpod.html Tue, 24 Jun 2008 07:50:12 -0400 Racconti e pensieri dalla nostra pausa indiana. Pribehy a uvahy z nasi prestavky v Indii.

Jump to the full
entry & travel map

Leh, Jammu and Kashmir, India

Leh a okolí, cesta do ManaliCesta z Likeru do Lehu je dlouhá 52 kilometrů a po děravé nezpevněné silnici trvá jen něco přes dvě hodiny. V Lehu vystupujeme na novém autobusovém nádrazí, které nemá ani asfalt nebo funkční budku alá rezervovací kancelář, zato čpí močí po celém jejím obvodu. Nacházíme příjemný rodinný guesthouse nedaleko centra - daleko od zmatku a rachotu, a blízko k zeleni a klidu. Obesli jsme ubytoven několik a i kdyz se nám pokoj v jiné ubytovně zamlouval víc, rozhodli jsme se pro Green Villa Guesthouse, kde nemají neosobní restauraci, zato pro hosty vaří opět v jejich kuchyni. Kuchyň je vlastně velká místnost, kde je linka s přenosnými plotýnkami a po obvodu místnosti jsou na zemi dřevěné ohrádky pokryté koberečky (slouzí k sezení) a nízké dřevěné malované a vyřezávané stolky. Jak jsme sem dorazili, shodili bágly a usadili se v kuchyni k čaji. Zapli jsme televizi a Max zjisťoval, jestli bude moci sledovat Euro 2008. Na sportovním kanále jsme stihli posledních pět minut zápasu ČR-Svýcarsko, coz potěsilo předevsím mně, ale po skončení zápasu se začal signál ztrácet a program zmizel úplně. Leh je město opět v horské pousti v nadmořské výsce 3500 m. Je sem přiváděna voda z okolních řek, takze nová část Lehu je prostorná, zelená, staví se a renovuje. Stará část je změtí malých domků a hubených uliček a zivé centrum je pak tvořeno několika ulicemi s restauracemi, cestovkami a obchůdky se vsím mozným: dřevěné vyřezávané hrůzostrasné masky, sosky, vlněné přehozy, oblečení na túry, klasické oblečení místních a je tu i několik tibetských trhů se stříbrem (nebo kovu tomu podobným), s řetízky, náramky, tradičními předměty a ozdobami. Za zmínku stojí jedna ulička, kterou jsme prosli kazdý den několikrát a jejíz produkt se stal nasím oblíbeným obědem: chleba. Je tu jedna ulička, která má jenom pekárny. Jsou to malé, kouřem černé místnosti, které mají uvnitř jen díru tvaru velkého dzbánu - to je trouba. Otor je vzdy zvrchu a mistr pekař na vnitří stranu horkého 'dzbánu' přilepí připravené placky Kasmírského stylu a po několika minutách je vytáhne za pomocí zelezných chapadel. V Lehu se nám začaly plést vsechny klástery, tak jako paláce v Rajastánu. Přesto tu prozíváme několik pohodových dní, kdy se procházíme po centru, splháme k dalsím gompám a vydáváme se k dalsím klásterům. Ráno nás budí zpěv ptáčků a hýkání oslů - těch je tu v horách plno a po okolních zelených loučkách mezi domy se vzdy kromě oslů prochází i krávy, sem tam nějaký vůl a stáda přerostlých ovcí. Klástery Lamayuru, Alchi a Liker jsou na západ od Lehu, ale taky jsou v okolí klástery jako Hemis, Tiksey, Chemrey a Tak Tok, které jsou jizně od Lehu a autobusy tězko dostupné. Tak si na jeden den pronajímáme taxíka. Ráno prsí a je chladno, z čehoz mají vsichni Ladačtí radost a my si říkáme: hm, dobrý den na fotky! Během chvilky se vsak vyčasilo a my opoustíme Leh směrem na jih, míjíme autobusovou stanici, místní vězení a zastavujeme se v Tiksey, kde si pronajímáme pokoj v jedné ne záviděníhodné ubytovně. Chceme se tady v klásteře podívat na ranní ceremonie, tak tu jednu noc přespíme. Prvně nás vsak čekají tři ostatní klástery. Vsechny klástery jsou jiné a kazdý z nich něčím zajímavý. Hemis je schován za horou a je jedním z největsích klásterů v oblasti. Má velké nádvoří, ze kterého je přístup do různých chrámů a do muzea. Tak Tok je malý intimní kláster, kde jsme museli hledat mnicha, aby nám chrámy otevřel. Jeden chrám je vlastně jeskyní ve skále a v kontrastu s tím, se staví nový chrám, který voní čerstvým dřevem. Chemrey je postaven na vrcholku kuzelovitého kopečku a společně s ostatními budovami z dálky připomíná betlém. Pozorovali jsme tu mnichy při modlení a při nácviku tance na nádvoří. Večer se necháváme zavézt do Tiksey, kde zaléháme brzo a ráno o půl sesté jsme jiz na střese klástera, kde sledujeme východ slunce, mnichy při troubení na obrovské trumpety a se skupinkou turistů se Singapuru se zůčastňujeme ranních motliteb. Byla to krásná ceremonie, větsina mnichů byli vlastně mnísci a ke konci nám nabídli tibetský čaj.Zpět do Lehu, kde na nás čeká jeden volný den a pak ráno, kdy jsme museli vstávat v rekordním čase: 02:10. Po půl třetí jsme na hlavní ulici, kde čekají tři minibusy, z jichz jeden nás ve zdraví doveze do Manali. Manali je městečko vzdálené 450 kilometrů a lezí ve státě Himachal Pradesh. Cesta mezi Lehem a Manali je otevřená jen čtyři měsíce v roce - zbytek roku není průjezdná - je jednoduse zasnězená. Z Lehu se dá na jih dostat buď letadlem nebo právě po této horské cestě (které tu říkají dálnice!) A horská opravdu je. Přejízdí se vrcholek 5300 mnm a tímto se tato cesta dostává na druhou nejvýse polozenou funkční silnicí na světě (ta první je severně od Lehu). A hlavně nejvyssím bodem, kde se kdy ocitlo moje tělo. Na nejvyssím místě jsme si nechali zastavit a objevili jsme hned vedle silnice Sivův chrám, kde jsme zazvonili na zavěsený zvonek a dokonce dostali i posvěcený prasad od jiných poutníků. Od této chvilky jsme byli v klidu ohledně cesty: Siva se o nás postará. Jistě nad námi bděl, protoze jsme se do Manali dostali ziví, zdraví a bez úhony. Dálnice se místy podobala polňačce, místy se projízdělo rozvodněnou řekou, řidič dokonce zvládl několik horských zkratek, jednou jsme objízděli strzenou silnici, místy se jelo po sněhu a zamrzlých kaluzích, kamiony v protisměru jsme míjeli na milimetry (jeden kamion si vzal na památku část naseho zadního nárazníku), několik hodin se jelo v naprosté tmě, kde silnice byla nezpevněná, plná děr, kaluzí a hrůzostrasných zatáček, sem tam zapadlý opustěný kamion a stálepřítomné děsivé stráně, na jejichz okrajích trčelo pár vykolejených kamionů a autobusů, které vypadaly jakoby se se kazdou chvilku musí zřítit do hlubin údolí. Cesta se z patnácti hodin protáhla na dvacet a tak jsme se v zamluveném hotelu (řekli jsme si, ze je mozné aby měl autobus zpozdění) ubytovávali před půlnocí. Kromě nás byli v autobuse (10 lidí) 2 kluci z Barcelony a zbytek tvořili mladí Izraelci - takze byl bordel, hluk a vůně marihuany. Suchá, písečnokamenitá půda zmizela před příjezdem do Manali a čekalo na nás 'údolí vodopádů' - tak jsme překřtili tuto část cesty. Manali lezí v jednom údolíčku doslova obklopeném zelenými kopci, jejichz vrcholky se schovávají v mracích. Kromě centra města je tu Old Manali a vesnice, Vashisht, vzdálená tři kilometry. My si vybrali Vashisht a po první noci se přestěhovali do levnějsího, ne vlhkého guesthouse s fantastickým výhledem a kliďákem managerem. Vlhký nevoňavý hotel, kde jsme spali první noc měl vsak jednu obrovskou výhodu: střesní bar má velkou obrazovku a hlavně: přenásí v přímém přenosu zápasy Euro 2008, coz bylo pro Massima základním předpokladem. Po zdolání 450 kilometrů za 20 hodin, shazujeme bágly a o půlnoci se s pivem usazujeme před plátno v baru. A jak dopadl zápas ČR - Turecko víte vsichni.V Manali zůstáváme 2 a půl dne, (je to turistické místo - jak pro zápaďáky, tak pro Indy) a třetí den odpoledne nasedáme - spís naleháme - do autobusu, směr Dillí.
]]> http://www.travelpod.com/travel-blog-entries/lenka-massimo/india-2008/1212400980/tpod.html http://www.travelpod.com/travel-blog-entries/lenka-massimo/india-2008/1212400980/tpod.html#comments Travel Blogs http://www.travelpod.com/travel-blog-entries/lenka-massimo/india-2008/1212400980/tpod.html Tue, 24 Jun 2008 07:30:15 -0400 Racconti e pensieri dalla nostra pausa indiana. Pribehy a uvahy z nasi prestavky v Indii.

Jump to the full
entry & travel map

Kargil, Jammu and Kashmir, India

2 Giugno - La strada tra le montagne.Il Ladakh è una provincia leggermente montuosa: la sua capitale, Leh, in uno dei punti bassi, è a 3500 metri sul livello del mare. Solo un aereoporto e tre strade la collegano al resto del mondo. Una di queste strade è quella che ci accingevamo a percorrere da Srinagar: due giorni di viaggio per circa 400 chilometri, con un passo oltre i 4000 metri. Seduti nel nostro autobus 'super-deluxe' eravamo eccitati: la strada è descritta da tutti come bellissima. E mozzafiato. Avevamo percorso solo alcune centinaia di metri dalla stazione, nel traffico di Srinagar. Ero distratto a guardare non so che cosa. All'improvviso, ci sono state una serie di esplosioni accanto e dietro di noi. Mi sono voltato impaurito, ed ho visto la metà dei finestrini dal nostro lato completamente esplosi. Una signora sul sedile dietro al nostro, una vecchietta rifugiata Tibetana, era coperta di frammenti di vetro. Il nostro finestrino era rimasto miracolosamente intatto.Niente di grave, solo che quel deficiente dell'autista voleva fare il pelo ad un cartello stradale, e quello ci ha fatto il contro-pelo... "Porca miseria", ho esclamato, "ora dobbiamo tornare indietro, cambiare autobus... chissà quando partiamo"."Ma perché, tu pensi che cambiamo autobus?" mi ha chiesto Lenka con un sorrisino. "Ma Lenka... saliamo a 3600 metri oggi, domani passiamo i 4000! Come facciamo senza la metà dei finestrini? E se fa freddo? Se piove?""Max, siamo in India..." mi ha sussurrato. "Ma vattene!", penso. Un'ora dopo il cielo era coperto. La vecchia tibetana si era messa il cappello di lana e tutto quello che aveva addosso. Si teneva la sciarpa alta sul naso per proteggersi dal vento che entrava dal finestrino rotto. L'autobus sembrava la 'casa dei venti', lo avrebero potuto chiamare "Eolo sper-deluxe". Ad una sosta, l'autista (che non aveva mostrato alcun segno di vergogna) ha fissato alla meno peggio un grosso telo azzurro, che proteggeva un po' dal vento, ma copriva la vista. Per fortuna noi eravamo seduti in prima fila dove il vetro era rimasto intatto, o avremmo perso la più bella ragione del viaggio: il panorama. Abbiamo risalito un fiume in fondo ad una valle. Ma se questa girava a destra, la nostra strada doveva proseguire dritta oltre un fianco di montagna altissimo. L'autobus si è arampicato lungo una strada stretta e pericolosa, resa paurosa da numerosi mezzi pesanti (soprattutto militari) che per incrociarsi facevano manovre al millimetro sul bordo del precipizio. Alla fine dell'arrampicata, si è aperta un'altra valle: pareva incredibile che ce ne fosse una alla fine di quella salita, che ci fosse un altopiano così largo 'al piano di sopra'.Eravamo passati oltre lo spartiacque: ora il torrente accanto a noi ci accompagnava nel nostro stesso verso. E lo abbiamo seguito fino a Kargil, città nella quale avremmo passato la notte. Era una città fortemente mussulmana: ad esempio l'alcol è totalmente proibito e per strada mi è sembrato di riconoscere delle immagini di Khomeini. I mille volti dell'India...Quando alla luce del tramonto abbiamo fatto una passeggiata per la città, ci siamo accorti che le montagne attorno erano tutte desertiche e sabbiose: l'ultimo dei paesaggi che mi sarei aspettato di trovare nell'Himalaya. Siamo andati a dormire in un hotel sporco e caro, del quale avremmo approfittato (si fa per dire) poco: l'appuntamento per partire era fissato alle 4H00 del mattino...La partenza sotto le stelle è stata suggestiva. Abbiamo visto il giorno farsi piano piano. Non riuscivo a staccare gli occhi dallo spettacolo dietro il vetro (e non smettevo di ringraziare di avere ancora un vetro). Prima c'era un fiume alla nostra sinistra, poi eravamo su colli enormi sabbiosi e sassosi, finché abbiamo scavallato un passo oltre i 4000 metri. Nelle soste, prendevo le rocce in mano e mi accorgevo che erano come pasta sfoglia: con una mano le potevo sbriciolare. Eppure, di questa roccia erano fatte montagne immense e su questa roccia erano costruite abitazioni da secoli. La strada ha proseguito fino a Drass, un villaggio di poche case nel quale abbiamo preso un thè. Uno dopo l'altro, la rifugiata tibetana, un signore accanto a noi ed il bigliettaio si avvicinano e ci dicono: "Questo è il secondo centro abitato più freddo al mondo! Metri e metri di neve!". Ma nessuno ha saputo dirci quale fosse il primo. Come spesso accade in India, quello che ci riferiva era un sentito dire. Ma di certo, in inverno, le condizioni di vita a Drass sono durissime. "Chissà, forse il villaggio più freddo al mondo è in Siberia", spara a caso il bigliettaio. Dopo Drass, piano piano mi sono accorto che attraversavamo quella frontiera impalpabile ma reale tra le terre a dominanza mussulmana e quelle a dominanza buddista: ai visi duri dei cashmiri hanno cominciato ad alternarsi le facce piatte di tipo tibetano, ed alle moschee hanno cominciato ad alternarsi le gompe. Finché di moschee non se ne sono viste praticamente più.3 Giugno - LamayuruLeh sorge nella valle del fiume Indo. In questa e in tutte le valli attorno, ci sono decine di monasteri buddisti tibetani, talvolta isolati e talvolta circondati da poche abitazioni. Lenka ed io volevamo visitarne alcuni ed avevamo chiesto all'autista di lasciarci ad un centinaio di chilometri da Leh. "Ecco Lamayuru!", ci fa un signore seduto accanto a noi. Era il primo villaggio che volevamo visitare. "Eccolo là, lo vedete? Il monastero è quello sul cavolfiore!", ha continuato. Sul cavolfiore? Ma che, si era fumato la moquette dell'autobus?Una volta scesi, con i bagagli ai nostri piedi, abbiamo alzato lo sguardo. In cima ad una salita, c'era una falaise di roccia e terra, tutta modellata dagli elementi, che sembravano canne di un organo. Oppure un cavolfiore. E sul cavolfiore, una costruzione che sembrava dover venire giù da un giorno all'altro. Ma che invece era là da circa mille anni. Il monastero di Lamayuru. Dal monastero, la vista verso est era incredibile e meravigliosa. Tutta quella valle era stato il fondo di un lago, ormai inesistente per chissà quale ragione geologica. Ma l'acqua prima ed il vento poi, avevano modellato quella roccia friabile come un paesaggio lunare (ed infatti si chiamava Moon Valley)L'interno del monastero era silenzioso (tra il passaggio di una macchina e l'altra sulla strada), di quel silenzio che senti le orecchie fischiare per quanto è forte. Si distingueva il crepitare di una candela. Tutto attorno al monastero, c'erano delle "nonne" (l'equivalente buddista delle suore). Avevano pelli di yak rovesciate sulla schiena e due trecce lunghe e fine, a volte annodate tra loro. Erano sporche ed incredibilmente vecchie, grinzose e storte. Ed incredibilmente lucide: non perdevano occasione per chiedermi soldi. Ed incredibilmente resistenti: passavano tutti gli inverni gelidi (Lamayuru è oltre i 3000 metri) in quel monastero, ed andavano ogni giorno su e giù per certe strade sterrate così ripide e sdrucciolevoli, che per scendere dovevo fare i passetti piccoli piccoli. Non so di che fossero fatte, probabilmente di materiale lunare.A Lamayuru la corrente è distribuita solo la sera, per poche ore. Alle 7h30 in punto, manco fosse un presepe, tutte le luci di Lamayuru si accendono. Quella sera, di fronte alla nostra guest house, così piacevole che ci saremmo restati due notti invece di una, eravamo a cena in un piccolo ristorante."Strano", ho detto, "tutte le stanze della guest house hanno le luci accese. Ma se sono quasi tutte vuote!"Lenka è rientrata in camera poco prima di me. Quando l'ho raggiunta, mi ha detto tra le risate:"Max, ho cercato l'interruttore, ma non l'ho trovato. Allora, ho notato che la lampadina era collegata a certi fili volanti, e li ho seguiti... guarda vanno fuori la finestra e si collegano agli altri fili..." e mi fa vedere. I fili, erano tutti connessi tra loro ad uncino, con allacci scoperti (come sulla house-boat di Srinagar) e praticamente erano direttamente connessi al sistema elettrico indiano. Senza interruttori. Si accendevano con l'arrivo della corrente e si spegnevano quando andava via. "Scusi, ma come si spegne la luce?", ha chiesto Lenka al gestore della guest house. "Non vi preoccupate, si spegne da sola alle 11h30", ha risposto col tono di chi non vede assolutamente quale sia il problema. "D'accordo, ma noi vorremmo dormire prima, Come si spegne?"Ha messo su quella faccia di chi risponde ad una strana richiesta: "guarda" ed apre la finestra "basta che prima di andare a letto stacchi questi contatti elettrici". E comincia ad armeggiare con i fili scoperti uncinati tra loro. "Lascia stare, con questa roba abbiamo già dato. Come altro possiamo fare?"Eravamo pronti ad andare a letto. Lenka era già sotto le coperte, quando ha ordinato: "Lo fai tu!"Con cautela per paura di ustionarmi e di prendere la scossa, ho spinto e staccato la lampadina con l'attacco a baionetta. Per fortuna, era di quelle a mò di neon che non si scaldano troppo, o ci avrei lasciato le dita. L'ho posata in un angolo della camera per non camminarci sopra (niente mobili da queste parti), e mi sono infilato a letto. Ridevamo.5 Giugno - Alchi Eccoci di nuovo in strada proprio sotto al cavolfiore di Lamayuru, gli zaini nella polvere, per aspettare un autobus senza orari. Se ne avvicinava uno, gli ho fatto cenno ed ha rallentato. Dico che ha rallentato, perché in India gli autobus non si fermano, deve essere una vergogna farlo. Per salire o scendere, si deve fare tutto in movimento; ed anche chiedere informazioni. L'autista ha abbassato il finestrino, dunque senza fermarsi. "Andiamo ad Alchi", gli ho urlato. Mi aspettavo due tipi di risposte: o "non ci vado" oppure "siamo pieni". Quello invece ha sollevato il finestrino ed è ripartito. In India, non si spreca fiato inutile. Un secondo autobus si è avvicinato. E si è femato! Ma ad una cinquantina di metri prima di noi... Ho capito che non avevamo capito dove fosse esattamente la fermata: una quindicina di persone sono sbucate da non so dove, e si sono infilate nel bus come razzi. Ovviamente, quando siamo saliti noi, 54 paia di occhi ci scrutavano dai 54 posti disponibili. Il mio "buongiorno" ad alta voce ha riscosso pochi consensi. Del tipo: "tanto il posto non te lo cediamo".Abbiamo sdraiato gli zaini lungo il corridoio e ci siamo seduti sopra. Sorridevamo contenti ed ogni tanto ci mettevamo in piedi per guardare il panorama. Passata 'Moon land', la strada è scesa con tornanti serrati in una valle che era praticamente un crepaccio. Questa è sbucata in una valle più grande, e dopo poco in una terza valle vasta. Eravamo nella valle dell'Indo. Ero emozionato nel vedere questo fiume, tanto famoso da dare il nome all'intera India (anche se ormai la quasi totalità del suo corso è in Pakistan). Eravamo ancora in un vero deserto montuoso. I camion che incrociavamo alzavano una polvere da film. Sugli ampi spazi pianeggianti sorgevano numerosi campi militari con tanto di elicotteri. Ma, come per magia, nonappena un pezzo pianeggiante era irrigato, dalla sabbia esplodevano campi verdi brillanti. Poi, in mezzo al nulla, il bus si è fermato. "Alchi!", hanno gridato. "Oh oh..." ho pensato.Alchi, la nostra destinazione, è un villaggio noto per un monastero con opere d'arte tra più importanti del Ladakh. Solo che si trova a quattro chilometri dalla strada principale. I nostri zaini erano sui sassi del bordo stradale, non c'erano abitazioni né macchine in vista. Ho guardato l'orologio: le 12h10. Non c'era ombra, quella dei nostri cappelli ci cadeva praticamente sui piedi. Nessuna nube in vista. Stavamo per andare a cercare protezione sotto uno sperone di roccia sulla stradina che portava ad Alchi, appena dopo un ponte di ferro sopra l'Indo. Ma neanche avevamo preso gli zaini in spalla che una jeep con una famiglia israeliana si ferma di sua volontà per raccoglierci. Con l'aria condizionata. Certo, magari come dicono i buddisti il caso non esiste. Ma in quel momento io avevo solo una cosa da dire: "che culo!"Alchi è stato annunciato da campi irrigati e verdeggianti, che qui di solito appartengono ai monasteri (sao ko kelle terre... qui funziona ancora così). Poi da file di stupe (dette anche 'chorten'). Appena arrivati, subito dietro il parcheggio, abbiamo trovato un hotel delizioso. Alchi è un villaggio molto turistico (in termini relativi). Le strade e le case sono rinnovate, i ristoranti sono curati e ci sono vari negozi di souvenir. In un unico complesso, proprio vicino al fiume, ci sono vari templi la cui porta è ogni volta aperta e chiusa da un monaco, sempre presente durante la visita. Questi sono zeppi di opere d'arte: pitture, sculture, intagli. Così affollate e così complesse che non ci ho capito molto e che non ricordo nulla. Conservo solo l'impressione di stupore ogni volta che il monaco apriva, ed appena dentro immobili poveri e malridotti io e Lenka dicevamo solo cose come "oh!" e "Mamma mia!". Ma tutti i significati profondi di quelle opere ci sono rimasti ignoti.Quella notte, sono uscito dall'hotel per guardare le stelle. Senza luna, la Via Lattea sembrava una serie di nuvole, per quanto era spessa. Sono rimasto a lungo. Quando sono tornato a letto ed ho chiuso gli occhi, mi pareva di vedere ancora le luci di stelle e pianeti.6 Giugno - LikirDa Alchi siamo partiti in autostop e ci sono state un paio di coincidenze. Il ragazzo che ci ha presi su, era proprio originario del paese che era la nostra nuova destinazine: Likir. Inoltre i suoi studi erano sponsorizzati da un italiano buddista, un tale Angelo. Ma quando si è fermato sul bordo della strada e ci ha detto: "Per Likir, andate di là", ci sembrava di essere in un 'déjà vu' del giorno prima. La macchina è ripartita in una nuvola di polvere, e noi eravamo praticamente soli tra il nulla ed i sassi. La strada che ci aveva indicato era una pista di sabbia. Il sole era afoso.Quando abbiamo iniziato a camminare con gli zaini in spalla, ci pareva di addentrarci nel deserto.Invece siamo arrivati alla guest-house indicata dalla guida in meno di mezz'ora di sassi e sabbia. E l'impressione è stata quella di arrivare in un'oasi: una casa bella ed accogliente, una famiglia ospitale e giovane. Tutto attorno, tranne le poche case del paese, il vuoto ed il silenzio: la strada era troppo lontana per sentirne i rumori. Per un vitto ed alloggio da sogno, erano circa 3,5 euro al giorno a testa. "Ci potrei restare un mese!", ha esclamato Lenka entusiasta! Il monastero è a circa un'ora a piedi da Likir, su un promontorio circondato da un circo di montagne innevate che raggiungono i 5700 metri. Siamo andati a visitarlo la sera stessa con il fresco (si fa per dire). Ancora una volta ci siamo immersi nel silenzio del tempio e nella contemplazione delle pitture di divinità spaentose ma 'buone'. Dietro al templio, un enorme Budda di rame (credo) di una quindicina di metri, seduto, contemplava le cime innevate e dava la schiena alla vallata. Mica scemo.Una volta rientrati, sono salito nella nostra stanza al primo piano, poi ho seguito le frecce per il bagno comune. Queste mi hanno portato su un terrazzino scricchiolante, sul quale si apriva uno strano e piccolo stanzino tutto in cemento. Ho spostato la tenda che faceva da porta ed ho infilato la testa dentro. Dubbioso, sono tornato indietro per cercare la padrona di casa. Le ho fatto: "Scusi, ma quello è il bagno?""Si!", mi ha risposto. Poi, vista la mia faccia interdetta, ha precisato:"Ladakhi toilet.... Sorry!" e mi ha sorriso. Era una lettiera per gatti in formato gigante. Il pavimento era coperto da uno spesso strato di sabbia, con in un angolo uno scatolone pieno di carta igenica (e soprattutto di giornale) 'usata'. In mezzo alla stanza, un buco rettangolare dava direttamente sul piano di sotto. Dal buco, due o tre metri più giù si vedeva un montarozzo di cacca e sabbia. Una pala era appoggiata in un angolo. Non ho capito come si usa una 'ladakhi toilet': si fa la cacca nel buco e poi si getta la sabbia sopra al montarozzo, o si fa la cacca nella sabbia ovunque nella stanza, si rigira nella sabbia e poi si butta via con la pala? Lo chiederò durante il mio prossimo viaggio. Dopo aver visto il bagno, Lenka ha rettificato tra il serio ed il faceto: "Altro che un mese: qui ci potrei stare solo una notte..."Per fortuna, abbiamo scoperto che al piano terra c'era un "western toilet", come chiamano qui in India le nostre tazze del gabinetto.Il mattino successivo sono tornato solo al monastero, per assaporare di nuovo la magia di questi posti isolati e sacri. Ho avuto l'ottima idea di rientrare verso mezzogiorno e nonostante il cappellino, un'ora di sole a picco mi ha mezzo scococciato e mezzo accecato. Dopo una doccia fredda per rimettere il cervello a temperatura normale, mi sono piazzato in soggiorno per pranzare e non spostarmi più fino a sera. Quando Lenka mi ha preso per le orecchie per aiutarla a lavare i panni. Il soggiorno era simile a tutti quelli che abbiamo visto in Ladakh. Poiché si accede solo a piedi scalzi, a terra ci sono tutti tappeti che si sorappongono. Contro le pareti, tutto intorno alla stanza, ci sono materassi e cuscini. Davanti ai materassi, e quindi lungo tutto il perimetro, ci sono dei tavolini rettangolari bassi e stretti, spesso finemente dipinti o lavorati, sui quali mangiare. Leggere o chiacchierare in questi soggiorni, sempre con una tazza di thè a portata di mano, è una ficata: ci si può svaccare in tutti i modi possibili. Non so perché, ma restare seduti o distesi a terra e senza scarpe è incredibilmente rilassante. Non si andrebbe più via (tranne che per lavare i panni..).Il padrone di casa è un artista: "la mia famiglia è alla nona generazione di artisti!", mi ha confidato orgoglioso, mentre teneva in braccio il suo bimbo di tre anni, senz'altro la decima. Il suo cognome, 'Spon', vuol dire 'Pittore'. Per cui, il soggiorno era pieno di 'tanka' (ossia immagini sacre su tela) in corso d'opera. Una parete della stanza era costituita da grandi vetrate che davano su una vicina collina di rocce rosse e, dall'altra parte della valle, su una catena ininterrotta di cime che mi ricordava il Gran Sasso visto da Assergi. Certo, faceva circa 5500 metri, ma noi eravamo già a 3500. Adiacente alla stanza, c'era la cucina. Come ovunque in india, la mamma preparava seduta a terra: dall'ammassare ad affettare i legumi. La cucina era semplice ma pulita ed ordinata. In una madia c'era una cassa piena di farina, che veniva setacciata ed utilizzata ogni giorno per il pane o per preparare una pasta simile agli gnocchetti sardi (voto: eccellente - numero di piatti: da mal di pancia). Il bimbo era un tipico bimbo del Ladakh: cicciottello e guance rossissime manco fossero state dipinte. Faceva quello che gli pareva. Prendeva un pane tibetano (una specie di panzerotto vuoto fatto in casa) e ci spalmava - vi lascio immaginare- dentro il burro. Poi poggiava il pane imburrato sull'angolo di una finestra e correva sul balcone. Prendeva un giocattolo e lo lanciava in giardino. E così via. Ogni tanto i genitori lo richiamavano all'ordine, ma senza mai sgridarlo. Anzi, da quando sono nel nord dell'India, non ho mai visto sgridare un bambino. Credo (non sono certo) che sia considerato una specie di peccato, come raccogliere i fiori in montagna. Allora, dovrebbero essere tutti dei maleducati! Ma come mai che invece sono i bimbi più buoni al mondo? Negli autobus (e parlo degli autobus di queste parti, sulle strade di queste parti, con il freddo o il caldo di queste parti) non ne ho mai sentito piangere nessuno. Né per il casino, né per mangiare, né per la pipì, né per bere (come invece facevo io, mi ricorda mia mamma). Ed appena diventano più grandi, sono serviali e gentili. Che strano... non sono psicologo, ma mi veniva da pensare che forse la cosa principale che dirige il comportamento di un bambino non sono le sgridate ma è l'imitazione dei grandi. Per cui, se in Europa ai bimbi non va bene nulla e rompono i coglioni... Va bhè, lasciamo stare queste discussioni da bar dello sport, nelle quali scivolo ogni tanto - scusate. Quel pomeriggio era sabato, e per la famiglia era un giorno speciale: anche la figlia sarebbe tornata a casa. Infatti, la ragazzina vive a Leh (50 chilometri e due ore di strada da Likir) dalla zia per studiare. "Qui a Likir la scuola pubblica non è buona, e l'educazione è troppo importante", mi spiega la mamma. Anche se è un sacrificio, soprattutto per la distanza e la lontananza fisica, ma oggettivamente è meglio per il futuro dei bambini. È chiaro. La bimba ha sette anni. Siamo rimasti a Likir due notti. Poi l'ultimo mattino, dopo la solita colazione con frittata e pane tibetano, siamo andati a prendere l'autobus per Leh. Il viaggio da Srinagar doveva durare due giorni: noi ci abbiamo messo una settimana. Dopo quello di 'slow food', ecco il concetto di 'slow travel'!
]]> http://www.travelpod.com/travel-blog-entries/lenka-massimo/india-2008/1212665220/tpod.html http://www.travelpod.com/travel-blog-entries/lenka-massimo/india-2008/1212665220/tpod.html#comments Travel Blogs http://www.travelpod.com/travel-blog-entries/lenka-massimo/india-2008/1212665220/tpod.html Tue, 24 Jun 2008 07:29:06 -0400 Racconti e pensieri dalla nostra pausa indiana. Pribehy a uvahy z nasi prestavky v Indii.

Jump to the full
entry & travel map

Kargil, Jammu and Kashmir, India

ZE SRINAGARU DO LEHUNečekali jsme luxus. Přepravujeme se autobusem SUPER DELUX. Jedinným rozdílem mezi Super Delux a Semi Delux bylo, ze se dalo hlavou opřít o sedadlo a to při desetihodinové cestě přijde vhod. Jinak indická klasika: spinavá zem, zamastěná okna, no do Super Deluxu daleko. My s tím ale počítali, tak nás to ani nepřekvapilo. Ze Srinagaru míříme přes Sonamarg, kde by člověk řekl 'Svýcarské Alpy' a před Drass do Kargilu, kde se vyspíme a budeme pokračovat dál. Seděli jsme na dobré straně autobusu, kde byl výhled. A kdyz se přejízdí kopce v nadmořské výsce 3500 metrů, tak o výhled je postaráno. No co povídat, pod náma potůčky, před náma děravá hubená silnice vytesaná ve skále, okolo nás tvarované kopce a v dálce pocukrované vrcholky. Při stoupání autobusem - který mimochodem vůbec nevypadal, ze by byl takové cestě přizpůsoben - se nám jezily chlupy na zádech, kdyz jsme na centimetry míjeli kraj cesty, pod ním jen sráz a pak jen hloubka.Ťuk ťuk... ťuk ťuk ťuk, mi klepe na hlavu paní s oválným Tibetským obličejem za mnou, se kterou jsem se dala do řeči při čekání na záchod při jedné zastávce. Zastavili jsme se momentálně ve vesničce Drass, kde jsme vyplňovali nějaké formuláře pro cizince a ona mi tentokrát povídá: "Tohle je druhé nejstudenějsí obydlené místo na světě, teplota v zimě klesne az na mínus 50 stupňů" a její soused přes uličku, který mezi Srinagarem a Lehem pendluje několikrát za rok, přitakuje. "A sněhu je tu tolik, ze se v něm buduje tunel", přidává se i vybírač lístků. "A které je to první nejstudenějsí obydlené místo na světě? zkousíme. "To bude asi na Sibiři," váhavě odpoví jeden z nich.Paní má na sobě teplé oblečení, vlněný svetr, čepici a bundu. Ne ze by v autobuse v tuto roční dobu mrzlo, ale paní sedí u rozbitého okénka - no a při jízdě je přecejenom zima. Kdyz jsme vyjízděli z autobusového nádrazí ve Srinagaru, autobus byl skly v oknech vybaven, coz by se od SUPER DELUXU přecejenom očekávalo. Pár stovek metrů později jsme vsak projeli těsně okolo nějaké tyče na plakáty, najednou slysíme rachot zeleza a třístění skla - projeli jsme tak těsně, ze tyč několik skel rozbila. Nejúzasnějsí na tom bylo, ze na klíně lidí za námi bylo plno střepů a řidič klidně pokračoval v jízdě. "Ale né," povídá smutně Massimo, "teď budeme muset měnit autobus a kdoví kdy se vydáme na cestu." "Max, vázně si myslís, ze nám dají nový autobus?" koukám na něj nechápavě. "Přece nemůzeme jet v horách beze skel v oknech!" "Max, jsme přece v Indii," konstatuji já, ale Massimo v tomto momentě nepovazuje za mozné, ze by se takhle jelo dál.Po chvíli se řidič přecejenom zastavil, zjistil tři vysklená okna a zase se pokračovalo dál. Od tohoto momentu byl tedy Super Delux vybaven přírodní klimatizací. Před námi přejezdy třítisícovek, takze nehrozilo, ze bychom jeli s rozbitými skly. Při první chaiové zastávce byla vysklená okna vybavena fialovou igelitovou plachtou. Coz sice pomohlo, ale ti co za ní seděli, neviděli tu krásu okolo - nase sklo bylo sice spinavé, zato celé. Po deseti hodinách (tentokrát nejsme ani unavení - ze bychom se začali přizpůsobovat indickým cestám?) přijízdíme do Kargilu, který je blizoučko od území zabraného Pákistánem, Kargil je tak jako Srinagar a naprostá část Kasmíru, muslimská. Okolí je kamenité a ze silnice jsou vidět bunkry z hlíny a kamenů, není to dlouho co se tu válčilo a i tady jsou roztrouseni vojáci se samopaly. Je také zakázáno fotografovat cokoli, co patří k vojsku: budovy, mosty...Kargil je městečko s předrazeným ubytováním, větsina cestujících tu jen přespí a ráno pokračuje dál (tak jako my), takze si ubytovny mohou říct vyssí ceny. Před večeří jestě malý výstup, odkud byl skvělý pohled na rozehlé pohoří a po ledové sprse při svíčkách (nesla elektrika) rovnou do hajan. Před čtvrtou ráno jsme na tmavém autobusovém nádrazí, Max se zahřívá chaiem (já nemůzu kvůli nedostupnosti záchodů) a před námi jen pět hodin jízdy. Tentokrát nás čeká neuvěřitelná cesta po místy nezpevněných prasných silnicích, kde okolní kopce nemají stromy, půda je vyschlá a drolí se a přijde nám to jako na pousti - na horské pousti. Představte si klasickou pousť, az na to, ze jste v horách, kde fučí vítr, okolní vrcholky dosahují pěti tísíc metrů a autobus s váma stoupá po očividně nezpevněných silnicích do čtyřtísíců metrů. To, ze jsme v horách, mi připoměl párek obrovských dravců se zahnutými zobáky, kteří si u kraje silnice pochutnávali na zdechlině krávy. To, ze sedím u okénka (díky Bohu u zaskleného) mi sice umozňuje pozorovat tu nádheru kolem, ze ani nemluvím (slovy se to popsat nedá), ale také mi umozňuje vidět jak blizoučko projízdí autobus od straslivých roklin, na jejímz konci jsou buď skály nebo vyschlá koryta řek. Často jsou na krajích silnice vidět propadliny - to jak se kus cesty svezl do rokliny. S muslimskými mesitami jsme se rozloučili ve Srinagaru a opět se začínají objevovat budhistické klástery, přací vlajky ve větru, stúpy a chorteny. Po deváté ranní celí zaprásení vystupujeme v kamenité vesničce Lamayruru. Jsou tu desítky nizoučkých, z kamenů, dřeva a hlíny postavených chatrčí, pomálu lidí zababusených v dlouhých spinavých hábitech, s červenými tvářemi a srdečným úsměvem. Bez problému nacházíme příjemný pokoj s čistou vykachličkovanou společnou koupelnou a jdeme na průzkum klástera. Jestě kdyz jsme seděli v autobuse a blízili se k Lamayuru, uz z dálky nás pohled na toto místo uchvátil. Vesnička je postavena jak jinak nez na úbočí jednoho kopce, na jejímz vrcholku stojí Gompa, čili budhistický kláster. Je to kláster z desátého století a tím i jedním z nejstarsích v kraji Ladakh, postaven na skále poznamenanou erozí (drolí se i při doteku). Chlapík z autobusu to nazval 'velký zlutý květák'. Tam, kudy dnes vede silnice (místy i zpevněná) bylo dříve obrovské ledové jezero. Skály, které byly pod hladinou a pak si s nimi po staletí a staletí hráli dva velcí umělci: slunce a vítr, mají dnes jedinečný vzhled. Místní tomu říkají 'měsíční krajina'. Jsou to obrovské útvary z měkké skály, zlutě krémové barvy. Vypadá to vázně jako na jiné planetě.To, ze jsme v horách jde také poznat na počasí. Lamayuru lezí ve 3390 metrech, sluníčko je přítomné celý den a spaluje nám obličeje. Jakmile se vsak schová za kadeřavý, destěm nasáklý mráček, balíme se do svetrů a do přehozů. Jakmile opět vykoukne, začínáme se potit. Pak sprchne, jen třeba 5 minut a to zrovna z neznámého důvodu kdyz se nemáme kam schovat. Sluníčko v sest hodin ráno můze pálit víc nez v poledne, kdy je třeba pod mrakem, takze se stále oblékáme, svlékáme,... Místní si s tím hlavu nedělají, ti chodí zababuseni celý den v dlouhých vlněných kabátech, vestách, čepicích a na zádech přivázanou Yaččí kůzi proti chladu a větru. Z místního jazyka nám stačí jedno slovo, které tu pouzívají vsichni a které znamená hned několik věcí najednou: dobrý den, nashledanou, děkuji. Je to Ladacké slovo: JULLEY, jehoz výslovnost se podobá: dzulej. Je to velice blízko anglické výslovnosti měsíce července, tak se to dobře pamatuje. Obyvatelstvo je tedy usměvavé a pozdravem 'julley' nám odpovídá chlapík v 6 ráno, který vytrhává trávu ze zarostlé strouhy, zeny co vedou hýkající osly na kterých jsou přivázaná jehňátka, mnisi před klásterem i usoplené děti se zdravými obličeji. Tak jako jsou Kasmírské mesity nahrazeny Ladackými gompamy, tak zmizely velké nosy, které dali místo oválným obličejům a malým očím. Jsme blízko k Číně a je to znát nejen na obličejích obyvatelstva, ale i na menu - k nasí radosti se začínají objevovat momo - plněné knedlíčky vařené v páře.Kuriozitou je tu elektřina. První večer po procházce 'po měsíci' a po večeři pod sirým nebem (okamzitě jsme vyuzili nase nové velké kabáty alias ponča z Kasmírské vlny), jsme se vrátili do ubytovny a v nasem pokoji (a ve vsech ostatních) bylo světlo. Hledám vypínač. Není. Ptám se tedy, jak se světlo vypne. Mladík z ubytovny na mě nechápavě hledí a povídá: "Ve 23:00 to vypne samo. Elektrika v celé vesnici se automaticky zapíná v 19:30 a vypíná ve 23:00." "A kdyz chci zhasnout a jít spát dřív?" ptám se já.Dal mi na výběr dvě moznosti. Prvním je, ze se vysroubuje zárovka. Pak otevřel okno a ukázal mi druhý způsob, který jsme s Maxem zamítli: před oknem byla změť drátků, jejichz nezaizolované konce se dotýkaly - prý je stačí oddělit. Kdyz jsme poprvé stoupali ke klásteru, dostali jsme se omylem k otvoru ve skále, který z dálky vypadal jako malý chrám. Venku byl chlapík, co přenásel cihly z hlíny a hrubého písku a pokynul nám směrem dovnitř. Uvnitř stála úzasná zbrusu nová, tak třímetrová socha Guru Rimpoche a byli tam tři chlapi, kteří míchali barvy, kterými oziví sochu. Guru má z tohoto místa krásný pohled na vesničku pod ním, na skálu naproti a na zasnězené vrcholky v dálce. Tato socha se jistě brzy zapíse do průvodcovských knízek.Je tu tak skvěle, ze zůstáváme o den déle a druhé odpoledne jdeme jen tak na procházku - následujeme řadu mensích, polorozpadlých chortenů a mani. Mani je zídka z plochých kamenů, která se nachází vzdy v blízkosti chrámů nebo k nim vede. Bývá vysoká okolo jedno metru a na povrchu nejhornějsích kamenů je vzdy vytesáno: Om Mani Padme Um - v místním jazyce samozřejmě. Je to budhistická mantra, pro jejíz přesné pochopení je potřeba trochu studování. Tahle zídka byla s několika mezerami dlouhá dva kilometry a to jsme neviděli na její konec. Sesli jsme do obrovitánského údolí, kde bylo místo obrovité řeky jen několik pramínků, z nichz některé v tomto údolí pramenily. Do údolí se prudce svazovaly útvary z měkké skály, které vypadaly, ze na nás kazdou chvíli spadnou. Ráno jsme tímto směrem viděli jít trojici zen s několika osly a kdyz se teď před námi objevilo toto masivní koryto bez konce, říkáme si, kam tak asi měly namířeno. Dalsím cílem je vesnička a kláster Alchi. Ráno po snídani pokládáme batohy do prachu vedle silnice a čekáme na projízdějící autobusy - snad nás nějaký vezme. Přijízdí první, zpomalí, ale to bylo asi tak vse. Je pravda, ze v Indii autobusy nezastavují, jednoduse přibrzdí a lidé naskáčou nebo vyskáčou - a taky se takto získávají informace. Max cupital vedle autobusu a kdyz ho řidič zmerčil, stočil okénko. "Alchi?" táze se v poklusu Massimo.Jeden by očekával odpovědi jako: 'jsme plní,' 'tam nejedu', nebo 'nastupte si.' Řidičovou odpovědí vsak bylo to, ze zavřel okénko a pokračoval v jízdě. Druhý autobus nás překvapil rovnou dvěmi věcmi najednou: zastavil a i s batohy nás nalozil. Byl to super lokální autobus - zádný delux. Opěradla sedaček byla pod výskou ramen, takze se nedalo opřít hlavou a tito lidé (vsichni z oblasti Ladakh - Kasmír) takto cestují několik dní v tahu - včetně několikatýdenního miminka v hlubokém kosi zababuseném v dekách. Sířka autobusu byla stejná jako u deluxu, az na to, ze tady bylo v jedné řadě sedaček pět (2+3) a ne 2+2. Kdyz jsme do autobusu nastoupili, byl poloprázdný - tedy podle indické normy. Vsechna sedadla byla obsazena, zato v uličce se jestě nikdo neusídlil. Tak jsme si do prachu a spíny uličky polozili nase bágly a sedli si na ně. Ostatní cestující se na nás usmívali a jak uz to tak chodí, vyptávali se odkud to jsme. Projízdíme prasným údolím řeky Indus, malými vesničkami a kolem vojenských základen s helikoptérami. Mimochodem řeka Indus dala jméno Indii - pro Indy se Indie jsmenuje Hindustán. Po dvou hodinách jízdy a jedné zastávce na chai a záchod, najednou autobus zastaví. Zastávka je pro nás a tak vystupujeme. Věděli jsme, ze Alchi není přímo na cestě a ze těch několik kilometrů budeme muset zvládnout asi po svých, ale i tak jsme byli docela překvapeni. Autobus zmizel v oblaku prachu a my zjistili, ze stojíme na prasné cestě, nikde ani ziváčka, obklopeni horami, a jedinnou známkou zivota tu byl ukazatel a odpočka na Alchi. A k tomu je pravé poledne - sluníčko pálí jako blázen a stín z čepic nám nezakrývá ani ramena. Nez jsme se stačili vzpamatovat a vypracovat plán sebezáchovy, objevil se dzíp, který k Alchi zatáčel a jeho osazenstvo nás vzalo s sebou.Byla to rodina z Izraele, kteří si tak jako větsina turistů vzala z města Lehu dzíp na jeden den a objízdí okolní klástery. Okolí Lehu, hlavního města Ladakhu je známé právě mnozstvím budhistických tibetských klásterů roztrousených po okolních horách. My, tím ze se nám nechtělo okolo těchto míst projet cestou ze Srinagaru do Lehu a pak se vracet, rozhodli jsme se zastavit se vzdy u jednoho klástera na den dva, přespat v místních hezkých a levných guesthousech a pomalu pomalu se tak dostat do Lehu. Tím, ze člověk spí na místě, jí jídlo u rodin je opět o něčem jiném a my toto preferujeme před jídlem z restaurací, které není nikdy tak dobré. Bylo to poprvé, co tu potkáváme rodinu z Izraele - zato mladých Izraelců okolo dvacítky cestujících po Indii je nespočet. V Izraeli je povinná vojna pro kluky i pro holky. Tak je jednoduché si představit, co udělalí s penězi, které za výcvik dostanou. Jsou mladí, mají peníze na útratu a tak vyrazí do světa uzívat si - se vsím co k tomu patří. A jednou ze zemí, která toto za levno umozňuje je právě Indie. Proto jsem byla mile překvapena, ze jsme tu narazili i na Izraelskou rodinu. Rozhovor začal typicky odkud kdo je, jak dlouho cestuje,.... Kdyz jsem jim řekla, ze jsem z České Republiky, tak maminka (jedinná, která s námi konverzovala) otevřela pusu a jedinné co z ní vypadlo bylo "Co?" No nic, a nejsem si jistá, ze se chytla na Československo. Usetřili nás ale několika kilometrů do kopce pod zhavým sluncem na písečno-kamenité planině a vysadili nás v Alchi. Bez problému se ubytováváme v prvním guesthouse, kde si pronajímáme hezký slunečný pokojík s koupelnou a po obědě vyrázíme podívat se na gompu (kláster). Gompa v Alchi je mi sypmatická z důvodu, ze se nenachází na kopci jako ostatní klástery, ale na rovině, takze se k ní nemusí slozitě splhat. Lezí ve vesnici a z venku není o co stát. Prvně jsme si celý komplex se stúpami obesli a protoze chrámy byly zavřené, sli si na chvíli sednout do stínu pod slunečník jedné restaurace. Pak jsme zkoumali, jak se dostat do chrámů, az nás uviděl mnich se svazkem klíčů, vzdy nám chrám otevřel, sel s námi dovnitř a bezúspěsně se nám snazil něco vysvětlit opilým hlasem. Uvnitř jsme v prachu nasli několik nádherných vzácných věcí. Chrámy jsou v polorozpadlém stavu a nutně potřebují zrestaurovat, i tak jsme mohli obdivovat malby na stěnách, obrovské nástěnné mandaly, 6-ti metrové Budhy, jejichz hlavy byly ve druhém poschodí chrámu a zdobené sloupy. Uvnitř byla skoro tma, tak jsme si posvítili malou baterkou - takováto věcička se vázně hodí. Ráno se jestě procházíme po vesnici a po snídani se vydáváme s batohy na zádech opět pod prazícím sluníčkem a oblohou bez mráčků na konec vesnice, kde doufáme v nějaký projízdějící dzíp.A vyslo to, vzalo nás auto a svezlo nějakých 10, 15 kilometrů směrem k městu Leh na rozcestí k vesničce Liker. Shodou okolností jeden z kluků v autě pocházel z Likeru a jeho sponzorem na studium byl nějaký Ital Angelo. Kdyz jsme se ocitli na rozcestí, kluci nám pokynuli kterým směrem se zhruba vydat a nechali za sebou jen oblaka prachu. Připomělo nám to den předtím: sami uprostřed ničeho, kopce, prasná cesta,... Ocitáme se na horské planině, tentokrát bez jedinného ukazatele a tak následujeme elekrické vedení - které nás po necelé půl hodině do Likeru (sympatické to jméno) spolehlivě dovádí. Podle LP nacházíme ubytovnu, kde bydlí mladá rodinka a po dva dny se o nás budou starat. Na Indii je úzasné to, ze kdyz člověk nečeká příjemné místo na přespání, je více nez mile překvapen (ale taky to bývá právě naopak). Norboo Spon Guesthouse je - nechci se opakovat, ale říct to musím - místo, kde se dá dobře relaxovat. Je to velký rodinný dům budhistické rodiny, která pronajímá hezoučké pokojíky hostům. Uz po devět generací se rodina věnuje malbě a vyřezávání ze dřeva v malé střesní pracovně, která je plná barev, stětců, knih a dřeva. Vesnička Liker vyrůstá jak jinak v prasném, písečno-kamenitém údolí, obklopeném opět kopci a horami se zasnězenými vrsky. Liker je jako oáza ve vyschlé pousti. Nedaleko je řeka a voda z ní je sem do vesničky přiváděna. No a kdo zalévá, má okolo domu zeleň. Chtěli jsme se v klidu mrknout na hodinu vzdálený kláster a jednu noc tu tedy přespat - nemusím vám vykládat, ze nám nedělalo nejmensí problém tu zůstat o noc víc. Je tu tak úzasné ticho, zrovna sedím ve stínu na balkóně, na který se dostanu oknem z naseho pokoje a zatímco písu tyto řádky, přijdu si jako ve snu být na tak příjemném a tichém místě. Abych to nezakřikla, právě na prasné cestě kousek před domem zastavil autobus a z něho vyskakuje sedmiletá dcerka se sestřenicemi, které tu budou na víkend - tak toho klidu trochu ubyde. Dcerka zije přes týden u sestry maminky ve městě Leh, kde chodí do skoly. Tady v Likeru skola je, ale maminka říká, ze není dobrá. Tak přes týden je malá pryč a na víkend přijede i se sestřenicemi. Maminka se jmenuje Rinchen Dolma, je mého věku a je to jedna z nejpříjemnějsích zen, které jsme tu potkali. A výborně vaří. Opět jíme to, co jí i rodina, tak se máme vázně skvěle. Manzel se stará o hotel, který právě otevírají a byli jsme ho s Maxem omrknout. Opět nádhera. Stačí vyzdobit stěny tématickými uměleckými malbamy a je vyhráno. A pak je tu Stanzin Gafal - jejich tříletý klučina s rudými, od větru a sluníčka rozpraskanými tvářičkami (tak jako vsechny děti v těchto končinách).Děti si tu dělají co chtějí. Stanzin si například vzal tibetský chleba (něco jako pita, ale o moc dobřejsí), rozříznul ho a uvnitř ho vymazal kilem másla - myslím, ze si to dokázete představit. Mezi kousanci jej pokládal do rohů oken, krmil s ním plysového tygra,... maminka občas vykoukne z kuchyně, ale nikdy ho neokřikne. Člověk by si řekl, ze je to vymazlené dítě, dělá si co chce a je protivné, kdyz něco nedostane. Právě naopak. Děti si tu nelamentují. Třeba v autobuse při několikahodinových cestách: děti jsou klidné, nestězují si, ze je jim teplo nebo zima, ze chtějí čůrat, ze chtějí jíst či pít, nebo být jednoduse uz v cíli. Děti v těchto končinách sedí na svých sedačkách (větsinou dvě nebo tři na jedné), jsou klidné, neposťuchují se a neslysíte je jejinkrát zabrečet. To u nás by to bylo jiné. Likerská Gompa neboli Klu-kkhyil Gompa byla zalozena v 11. století tibetskými mnichy. Je to jeden z nejméně navstěvovaných klásterů v oblasti, proto je tam klid a to nám vyhovuje. Zvlástní věcí na tomto klásteře je, ze venku je 25-ti metrová socha, opět krásně malovaná. Kláster má skvělou polohu - je ve stejném údolí jako vesnička Liker, ale přitom je i na kopci, takze jsou jeho bílé stěny vidět i z velké dálky. Kláster je od vesnice vzdálen hodinu chůze přes vyprahlou písčitokamenitou rovinu bez jedinného stromu, který by poskytnul trochu stínu spáleným turistům, zato jsou po cestě rozpráseny stúpy a chorteny.Lakacká toaleta. Opět něco nového, jednoduse řečeno: díra v zemi. Tady v rodině je záchod umístěn v prvním patře domu, díra je tedy hluboká. Na verandě je místnůstka, která má místo dveří osahaný závěs - je tmavé barvy, ale i přesto jde vidět, ze se jiz dlouho nepral - pochybuji jestli vůbec. Ladackou toaletu si můzete představit jako velký kočičí záchod. Zem pokrytá pískem, pak je tu lopata, krabice na pouzitý toaletní papír a noviny a zhruba uprostřed ta obdélníková díra. Okolo ní zádná kachlička nebo keramická slapka jako u tureckých záchodů - prostě díra. Díra, nad kterou si čupnete a .... To čeho se zbavíte pak padá do několika metrové hloubky na hromadu toho, co tam napadalo předtím. Pak to stačí jen posypat pískem. Po návstěvách takovýchto záchodů po Ladackém kraji si nejsme jistí, jestli to děláme dobře. Druhou mozností je, ze se potřeba vykoná do písku a pak se to vsechno hodí lopatou do díry. V několika přístích dnech jsem zjistila, ze toaleta v rodinném domě v Likeru byla tou nejčistčí v kraji - občas tu hromadu dole totiz odstraňují. Hromady z veřejných záchodů se - hádejte třikrát - neostraňují. Tím pádem, to co tam bylo zanecháno před vámi je větsí a hloubka mensí. Někdy je to tak nechutné, ze je to plné!!! K tomu samozřejmě chybí dveře, nebo se nedají zavřít - fakt zázitek! Na veřejných toaletách (veřejné jsou vlastně skoro vsechny, protoze větsina restaurací záchody nevlastní - to vysvětluje močí a fekáliemi zapáchající uličky a rohy) toho písku moc není a lopata zádná a z nějakého důvodu se někteří jedinci to té slavné díry netrefí a zanechají dárečky nejen okolo díry, ale i v rozích a vsude okolo. Takze kdyz toaletu prostě navstívit musím, pro sebezáchovu je absolutně nutné nedýchat a dívat se pod nohy. Ladacká toaleta je jednou z věcí, která mi nebude chybět.
]]> http://www.travelpod.com/travel-blog-entries/lenka-massimo/india-2008/1212404520/tpod.html http://www.travelpod.com/travel-blog-entries/lenka-massimo/india-2008/1212404520/tpod.html#comments Travel Blogs http://www.travelpod.com/travel-blog-entries/lenka-massimo/india-2008/1212404520/tpod.html Tue, 24 Jun 2008 07:04:21 -0400 Racconti e pensieri dalla nostra pausa indiana. Pribehy a uvahy z nasi prestavky v Indii.

Jump to the full
entry & travel map

Srinagar, Jammu and Kashmir, India

Óóó KASMÍR KASMÍR.22. květen - 2. červenPři pár vycházkách po okolí kamarádova bytu jsme měli moznost poznat bohatou Indii - Nizamudin je rezidentskou částí Dillí s velkými domy, strázci před vchodem a podle projízdějích aut jsme si udělali obrázek.Během návstěvy Západního Nizamudinu jsme vsak narazili na muslimskou část - během několika desítek metrů jsme přesli z jednoho světa do druhého, zmizely vsechny velké domy s pompézními vchodovými dveřmi a s verandami, a byly nahrazeny malým chatrčemi, pouličními stánky s chaiem, odpadky se vyhazovaly na ulici, která byla bahnitá od neobvyklých květnových desťů, objevili se spinavé krčmy s výbornými chlebovými plackami, muzi nosili speciální kloboučky a byli oblečeni v bílém, zeny zahalené v černých hábitech az na oči a z nedaleké mesity se ozývaly modlitby. Takto jsme poprvé okusili muslimský svět, jehoz velká část na nás čekala v kraji Kasmír. Taky musím poznamenat, ze Massimo si konečně nechal zastřihnout vous.Ze tří dnů v Dillí se jich vyklubalo sedm a po tom, co jsem se dala konečně dohromady, v hlavním indickém městě konečně prselo a vzduch se dal i dýchat, sedíme opět ve vlaku a před sebou máme desetihodinovou noční jízdu na sever. Po zvlásní noci, kdy byla chvílemi velká zima nebo se chvílemi probouzím spocená teplem a po poslouchání rozladěného orchestru chrápání od Indů s nátělníky a vypasenými břichy, vystupujeme v Jammu. Chvíli se prodíráme autobusovým nádrazím, stanovistěm taxíků a dzípů a nacházíme dvě místečka v nejzadnějsí části jednoho dzípu - jinak uz plném chlapů. Pryč jsou ty časy, co jsme v Sikkimu seděli jako lidé na předních sedadlech. Tady sice vedle řidiče sedí jen dva cestující a na sedačce za nimi jen tři, ale tam kde sedíme my se mačkáme. Sedíme tam, kde by se u nás dávaly zavazadla - které se tady vyhodí opět na střechu vozu. V zavazadlovém prostoru jsou umístěné dvě lavičky proti sobě, takze ani nesedíme po směru jízdy a mačkáme se tam čtyři. Cesta byla nepohodlná a dlouhá a větsinu času promarním s čelem přilepeným na zadním spinavém skle vozu a třením boku se sousedem. Massimo seděl naproti mě - přece jenom je příjemnějsí mít mezi stehny koleno vlastního manzela nez neznámého místního. Projízdíme vsak hezkou kopečnatou přírodou, kde stráně vypadají jako z písku - jakoby se kazdou chvíli měly sesunout. Cesta byla plná aut, náklaďáků a kamionů a polovinu celé dopravy tvořily právě kaminony - kamiony vojáků se samopaly přes rameno. Při překračování hranice do kraje Kasmír nás vítá člen turistické policie v maskáčích, s úsměvem na tváři a se slovy: "Jsme tu pro vás. Jestlize budete mít jakkýkoli problém, můzete se na nás obrátit." KASMÍR. Nezní to jako ráj na zemi? Jezero Dal, romantické přespání v houseboutech, slib čerstvého vzduchu, pravá kasmírská vlna, orchidee v květu, přelétání křídel horských orlů, krása mogulských zahrad.....Ne pro nic za nic sem jezdívali mogulstí vládci a vytvářeli svá letní sídla a ne pro nic za nic tu Bollywoodské filmy točí poslední scénu - tu svatební.Bohuzel tohle se změnilo a tento ráj byl a je svědkem nepokojů mezi Indií a dnes sousedním Pákistánem. Momentálně jsou problémy jen v Severním Kasmíru, který je pod správou Pákistánu a je nedostupný turismu - tam nase kroky tedy nepovedou.Po zdolání 300 kilometrů dzípem a deseti hodin nekonečné cesty vystupujeme celí znavení ve Srinagaru, kde nás okamzitě zmerčí naháněči do houseboutů. Lepí se na nás uz stovky metrů před konečnou dzípu a nabádají řidiče, aby zastavil a vydal nás na pospas. Tady je bělochů jen hrstka a naháněči se o ně přou. Přisli jsme si jako lisky v 'lovu na lisku'. Vsechny jsme je víceméně odehnali a hledali si housebout sami. Srinagar je hlavním městem "ráje na zemi" a typické ubytování je právě na houseboutech neboli plovoucích obydlí. Jsou jich tu mraky a je absolutně nutné jich navstívit několik, aby člověk dostal přehled o cenách a kvalitě ubytování nez se rozhodne, ve kterém slozí hlavu. K pokoji a koupelně patří i společný obývák, jídelna a veranda. Nám se absolutně na jedné lodi nechtělo platit skoro 2000 rupií za noc u majitele, kterému se nedalo věřit uz od pohledu, tak jsme si na jiném houseboutu pronajali jeden pokojík, který k pronajmutí vlastně není a který patří rodině. Rodiny, které vlastní housebouty a které je pronajímají turistům, na nich taky bydlí. Vsechny pokoje tu byly pronajaté (1000 rupií jen za nocleh - tedy bez jídla), tak nám bez problému uvolnili jeden z jejich pokojíků, kde mají narovnané přikrývky a polstáře a dali nám na zem dvě matrace. Koberec, koupelna a kuchyň byly čisté, sluníčko začalo zapadat, tak jsme to vzali. Koupelnu vlastní nemáme a já po zkusenostech se záchody v indických rodinách byla docela nesvá. Koupelna této rodiny je také samozřejmě na houseboutu (neptejte se, kam jsou splasky), je to mensí, modře vymalovaná místnůstka s velikým barelem na vodu a na její ohřev, tureckým záchodem, plechovou ohrádkou na vyznačení místa na sprchu (která se provádí klasicky za pomocí kbelíku) a zdi jsou posety věsáčky. Voda v barelu se ohřívá způsobem, ze se nahoře otevře a jednoduse se tam strčí dráty. Ránu elektřinou jsme dostali kazdý jen jednou - pravděpodobně tu mají nízké napětí. Tato koupelna je tak překvapivě čistá, ze do sprchy nejsou potřeba zabky. Ta "nase" rodinka je docela v pohodě, mají jednu dceru a pět dospělých synů, jeden z nich je zenatý - jeho zena tedy zije tady s rodinou manzela a je to hlavně otec a nejstarsí syn Kalim, kteří shání turisty pro jejich pět pokojů. Turistů je tu ve Srinagaru plno. Naprostá větsina jsou Indové, kteří sem jezdí na dovolenou - jezdí do hor, aby utekli přísernému horku ve zbytku Indie. Turistů jako my dva je tu pomálu, kazdý den jich potkáme tak málo, ze se dají spočítat na prstech jedné ruky, to se pak zdravíme, jakobychom se znali. Pravdou je, ze kdyz se sem člověk chystá a pročítá si průvodce, tak narazí na pár mizerných stránek o tomto bozském místě. Kvůli nepokojům sem donedávna nebylo doporučeno jezdit, to se vsak mění. My sami jsme si nebyli jistí situací, ale po shánění informací jsme zjistili, ze nebezpečí je tu tak jako vsude jinde a přesvědčili jsme se o tom, ze turistům tu zádné zvlásní nebezpečí nehrozí. Cítili jsme se tu absolutně svobodně a bezpečně tak, jako v jiných částech Indie. Jedinným rozdílem byla přítomnost vojáků. Neprosli jsme pár desítek metrů, abychom nenarazili na vojáka v maskáčích se samopalem. Větsinou jich na ulicích postávají skupinky, ale jsou jako neviditelní, jen se usmívají, anglicky neumí a absolutně nemají přehled o tom, co se kde ve městě nachází. Přijdou mi jako zbyteční, jakoby se tu nacházeli omylem. Celý den jen postávají, jedinní kteří něco dělají jsou hlídky před budovami jako třeba posta. Posta ve Srinagaru není jako kazdá jiná. Je (tak jako větsina budov) obehnaná ostnatým drátem a ve vchodu je kontrola. Massima prohlédnou vojáci a mě si do malé tmavé místnůstky zavedou vojačky a důkladně mě osahají. "Do Kasmíru jezdí velký počet turistů stále, v minulosti naprostá větsina z nich byli turisté ze západu, ale kvůli situaci s Pákistánem sem přestali jezdit úplně," nám vypráví nejstarsí syn. "Pak nejezdil nikdo a my neměli ani na chleba," povídá dál zástupce rodiny, jejíz příjem tenkrát závisel přímo na tom, jestlize pronajmou housebout či nikoli. "Kdyz se situace zlepsila, začali najednou jezdit Indové, proudy lidí ze západu byly tedy nahrazeny proudy Indů - a teď se konečně začínají vracet i ti ze západu".Pak jsem se dočetla, ze např. v roce 2004 navstívilo Srinagar 750 000 turistů - z toho jen neuvěřitelných 20 000 ze západu. Srinagar je miliónovým městem v 1700 mnm, jeho nejkrásnějsí a určitě nejzajímavějsí část je postavena "u" a vlastně "na" jezeru Dal. A na jezeře jsou právě housebouty. Housebouty jsou dřevěné lodě, mají plochá dna a větsina z nich jsou připevněna ke dnu jezera, takze se nehoupou. Zato kdyz někdo projde okolo naseho pokojíku po molu, víme o něm - mírné otřesy a vrzání lávky ho prozradí. Platíme 500 rupíí za noc, je v tom i snídaně a večeře pro oba dva a převozy na pevninu. Houseboutů je tu prý tisícovka a jezero je jimi přímo poseto. Kdyz se procházíme po nábřezí, naskytuje se nám nádherný pohled na jezero Dal, které je obklopeno kopci z nichz některé mají vrcholky pokryté bílou vrstvou sněhu. Na jezeře se pak odrází vsechno od houseboutů, přes bílé vrcholky hor az po plovoucí načechrané mráčky. V kazdou denní hodinu má jezero jiný nádech a jinou barvu. Romantiku tomu dodávají "sikary", zastřesené loďky opatřené matrací, opěradlem a květinovým veselým přehozem a jsou řízené pádlařem, který sedí vzadu. Populární jsou projízďky po jezeře v sikaře a jejich majitelé nás nenechají projít po nábřezí bez toho, abychom dostali tucet nabídek. Kasmířani jsou zvlástním sympatickým národem, - jejich typickým rysem je velikánský nos (u nás by se tomu říkala 'skoba' - a jsou neuvěřitelně dobří v přemlouvání. "Ne" pro ně v jejich slovníku neexistuje a můzou vás následovat desítky metrů a pořád si mlet to své. Konverzace můze vypadat asi takhle: "Chcete sikaru?" "Ne, děkujeme." odpovíme. "Za levno, za levno," pokračuje dál pádlař, přičemz nadhodí cenu dvakrát vyssí nez ceny stanovené vládou a vyvěsené na viditelných místech po celé délce nábřezí. "Ne, děkujeme." Při desáté nabídce během půl hodiny se uz ani nezastavujeme a pokračujeme v chůzi. "Ukázu vám ......," cupitá za námi pádlař a jmenuje místa, okolo kterých propluje. "My nechceme projízďku sikarou," odpovídáme někdy stále s úsměvěm, někdy z cukajícími se rty a snazíme se navázat na to, o čem jsme se bavili před vyrusením. "Teď je dobré světlo na focení." Neúnavně pokračuje pádlař a nevadí mu, ze obloha je poněkud tmavá. To se pak zastvíme, otočíme se na něj oba dva a jednohlasně a zřetelně (bez toho ze bychom se předem domluvili) vyslovíme: "My nechceme projízďku sikarou!" "Ok, tak mozná přístě," mele stále dál pádlař, "na hodinu, na dvě...."O tom, ze na turisty se tu místní přímo lepí (a já se jim vůbec nedivím), jsme se přesvědčili při pětikilometrovém výstupu na kopec nad městem. Na kopci je starý Sivův chrám - Shankaracharaya, jehoz stopy vedou az do roku 250 před Kristem. Shankaracharaya je kamenný oktagonální chrám, z města k němu vede asfaltová silnice obklopená akáty, divokým koprem a keři s úzasně vonícími zlutými kvítky na jejichz jméno si nevzpomínám a těsně před chrámem se musí zdolat necelých 300 schodů. My jsme si kopec vyslápli po svých a v druhé polovině výstupu se k nám přidal jeden Kasmířan na mopedu, dal se s náma do řeči a uz nás nepustil. Tentokrát to byl sympatický mladík pocházející ze Srinagaru a pracující jako novinář v Dillí. Byl tu na pár týdnů na prázdninách, kamarády prý tu uz zádné nemá a tak byl nad míru spokojen, ze si mohl anglicky povídat se dvěma Evropany. Jeho přítomnost nám nevadila, protoze si opravdu chtěl jen povídat a ani v nejmensím se nám nesnazil něco prodat. Navstívili jsme s ním chrám, odkud se nám naskytnul ten nejkrásnějsí pohled na Srinagar. Dostali jsme přehled o tom, jak velké je jezero Dal, jak jsou umístěné housebouty a o residentských a militárních částech tohoto milionového města. Bohuzel pro nás se pod schody musí nechat digitální fotoaparáty (po tom, co jsem byla prosacovaná příjemnou zenou-vojákem v maskáčích), protoze je tu televizní anténa a digitální přístroje rusí signál. Mladík s mopedem jménem Pawan (myslím tím jméno mladíka) s námi pak pěsky kopec sesel - vlastně se mnou - Max si kopec sjel právě na jeho mopedu a dali jsme si s ním sraz na přístí ráno na prohlídku jedné z mogulských zahrad. Ráno vsak zjisťujeme, ze právě v tyto dny je ve Srinagaru hlava státu, takze jsou zvlástní zaopatření a jednoduse řečeno - vsechno je zavřené. I tak nás správa jedněch zahrad dovnitř na půlhodinky pustila a to nás přesvědčilo o tom, ze se tam určitě budeme chtít vrátit. S Pawanem jsme pak proseděli několik hodin v parku, popíjeli čaj, pojídali paranthu, chleba a různé zeleninové pochoutky připravené jeho maminkou a dozvěděli se zajímavé věci z Pawanova zivota. Je mu něco přes třicet a je zasnouben s jednou indickou slečnou, která zije v Norsku, je samostatná a sama si na sebe vydělává (coz v Indii vůbec není bězné) a co nás překvapilo nejvíc: jestě se neviděli. Pawan má hrůzu z toho, ze je samostatná a kdykoli přijede do Indie, aby se s ním seznámila, on zmizí a nikdy na schůzku nepřijde. Bylo nám ho vázně líto. Sám nevěděl, jestli se chce vůbec zenit a mít děti, protoze si je vědom odpovědnosti. Ve Srinagaru se máme vázně dobře. Počasí je příjemné, rodinka je fajn, dobře se s nimi povídá a výborně se tu jí. Rodina je tak jako větsina Kasmířanů muslimská. A to znamená, ze na jídelníčku je zastoupeno maso a to hlavně jehněčí a kozí. Já jsem od příjezdu do Indie, tedy pět měsíců vegetarián, Massimo az na pár kuřecích jídel také, no a právě tady párkrát jehněčímu podlehl - nebo spís nedokázal říci "ne", kdyz uz to připravili. Rozhodnutí být po dobu co jsme v Indii vegetariány bylo jednoduché, bylo to hlavně kvůli tomu, ze jakmile člověk na ulicích vidí podmínky, ve kterých je maso uchováváno, ta chuť ho spolehlivě přejde (i tebe tati :o)). Taky v Kasmíru je to o něčem jiném. Jsem si naprosto jistá, ze tady v rodině se nemáme čeho bát, ale i přesto zůstávám vegetariánem. Ale vím, ze tento stav potrvá jen po dobu, co jsme v Indii - já neodolám třeba prosciuttu, kačeně nebo vepřové pečeni. Tady je to spís o tom, jestli dokázu odolat po dobu sesti měsíců a zatím s tím problémy nemám. Vegetariánská jídla jsou přímo bozská. Tady v rodině jíme to, co jí i její členové, coz je opět tím nejlepsím stravováním. Na jídelníčku se objevují nám známé zelí, brambory, okurky, mrkev, speciální spenát, lilek a snad desítky dalsích pochoutek. Nechybí moučné placky, rýze a navíc tady u muslimů speciální chleba. Je to ten nejlepsí chleba, co jsem kdy jedla a pochutnáváme si na něm kazdé ráno. Při jídle sedíme na zemi v kuchyni nebo v obývacím pokoji (kde je jen skříň, televize a koberec). Nejlepsí je jíst v kuchyni a pozorovat jak se vaří. Členové rodiny jsou větsinou přítomní, ti co rozumí angličtině si s námi povídají (nejoblíbenějsím a zdá se jedinným tématem jsou peníze a kolik utratili za různé svatební dary a za zlato) a ti ostatní pozorují. Kredenc sice mají, ale vařič je na zemi a stejně tak i dřez, při vaření či umývání nádobí se tedy dřepí. Vaří vzdycky jen jedna osoba a ostatní přihlízejí. Také v Kasmíru mají speciální čaj. Ve vřelé vodě se nechá louhovat černý čaj s gargamonem a skořicí, vázně pochoutka. Popíjíme jej kazdé odpoledne (něco jako anglický čaj o páté) na houseboutu nebo na jeho terase, zatímco čteme, píseme poznámky nebo jen tak pozorujeme odrazy okolních houseboutů na hladině a to, co se děje kolem: projízdějící sikary, loďky se zbozím, kačení rodinky,...Kalimovi je třicet dva let a zenil se v srpnu 2006. Jeho zena pochází ze sousedství a chodí to tu tak, ze to byl Kalimův táta, který sel pro syna pozádat o její ruku (mami, představ si, kdyby se u vás objevil Mario a hledal zenu pro Massima). Muslimská svatba trvá tři dny, první den jsou veselici přítomní jen členové rodin a blízcí kamarádi, druhý den se počet rozroste a třetí den jich bylo 600. Místem oslav byla tradičně veliká plovoucí loď. Na svatbách se hlavně jí, jí a zase jí. Alkohol je nábozenstvím zakázán. Hlavním jídlem je: jehněčí. Během tří dnů se připravilo a snědlo sestset kilo tohoto masa připravené na tucet způsobů. Nemluvím tu o jídlech z kuřete a samozřejme hromadu příloh. O hostinu se stará dvacet najatých kuchařů.Kalim má pět bratrů a jednu sestru. On je nejstarsí, o dva roky mladsí bratr prý nedělá nic a jen se povaluje, dalsí má nějaký business s auty, dalsí má obchod v Pahargang v Dillí a nejmladsí bratr pomáhá shánět turisty pro housebout. Sestra je ze vsech sourozenců nejmladsí, má 20 let a je jednoduse doma. Vsichni muzstí mluví anglicky. Kalimova zena pár slovům taky rozumí, zato maminka a sestra vůbec - a to doslova ani slovo. Mamince se nedivím, ale dvacetiletá holka v této rodině, která má přehled, neovládá minimum anglického jazyka. Tak se ptám Kalima, proč nestudovala angličtinu ve skole jako ostatní sourozenci. Jeho odpověď mě jako vzdy tady v Indii na toto téma překvapila: "Je to holka, ona se vdá do jiné rodiny a tam bude jen uklízet a vařit, nic jiného nepotřebuje." Sokovalo mě s jakou samozřejmostí to řekl. Taky si nemůzu nevsimnout, kdo vaří a uklízí v této rodině. Ráno při snídani sedíme na linoleu v kuchyni, zatímco Kalimova zena nám ve dřepu připraví kafe, smazená vajíčka či omeletu, ostatním připraví čaj ke kterému uzdibují Kasmírské chlebové placky. Pak umyje sporáček a veskeré nádobí, zatímco tatínek po nás sklízí nádobí a Kalimova sestra i maminka jen sedí a koukají. Vsechno, ale úplně vsechno tu odpracuje snacha. To je pak jasné proč holky "nepotřebují" vzdělání - pro rodinu je to investice, která se nevrátí. A to, ze by se holka nevdala v tradiční Indii neexistuje.ZÍTRA MÁME NA VEČEŘI PSTRUHYMiluji vůni destě. Na sedadle vedle mně sedí Massimo, před námi Kalim a vedle něj řidič dzípu. Ve večerních hodinách se vracíme z oblasti Pelghamu, 100 kilometrů od Srinagaru - a prsí. Kdyz jsme tudy projízděli ráno okolo sesté tak byla mlha, ze jsme museli jet krokem - a řidiči vozidel nepovazují za dobrý nápad mít v seru a v mlze zapnutá světla. S čerstvým horským vzduchem a vůní destě se mísí vůně (smrad) ryb. Doprovázeli jsme Kalima na ryby. V tento, nás stopadesátý den na cestách jsem myslela hlavně na tebe Luki, tobě by se tu líbilo určitě nejvíc. Jeden by řekl, ze kdyz je ráno mlha a večer prsí, den nestál za nic. Tady si počasí rádo hraje - a dnes nám přálo. Hrálo si s námi jen ráno a teď k večeru, zato přes den nám nadělilo teplé sluníčko, sem tam bílý mráček (to aby bylo trochu stínu) a čistý horský vzduch, abychom viděli tu krásu okolo. Při nasem cestování po Indii jsme občas potkali nějakého Kasmířana a vsichni nám tvrdili, ze právě v Kasmíru je příroda nejkrásnějsí, voda nejčistějsí, no prostě nejúzasnějsí to místo. Já si vzdy v duchu říkala: hej hej, klídek, tak super to zas nebude: Po dnesním dni můzu prohlásit: vím o čem mluví. To jsem pochopila, jakmile jsme vystoupili u starého mostu a pohled, který se nám naskytl byl prostě úzasný. Celý den jsme poskakovali okolo jednoho horského toku, kde ledová voda měla bílou barvu od neustálého přeskakování přes zaoblené balvany, napadané do vody z okolních skal. Jedna ze strání, které se k řece svazovala, byla tak prudká, ze se na ní neudrzely ani vsudypřítomná stáda koz a ovcí, hlavní to pochoutka početné muslimské populace v této oblasti. Stráně byly porostlé zelenou travičkou a vysokými rovnými stromy, které kdyz se na stráni neudrzely, napadaly do řeky a vypadaly jako přerostlé rozházené sirky. Místy se v záhybech řeky, kam se sluníčko nedostane, drzel i sníh. Na zelených loukách rostla rebarbora a v dálce se nám ukazovaly zasnězené vrcholky Kasmírských hor. Byly krásně bílé, protoze ta nejnovějsí vrstva sněhu byla stará jen několik hodin.Na rybaření je potřeba povolení, které platí jen na určitou část řeky, nesmí se chytat na nylonovou nit bez prutu, úlovek nesmí být více nez sest ryb a jsou zakázané zízaly. A kontrola chodí. Kontrolóři přisli hned dva a za úplatek několika stovek se chytalo bez prutu, na zízaly, v zakázané části řeky, kde prut drzel i Massimo, úlovek byl přes dvacet pstruhů a kontroloři s námi chodili, hrdě nosili kosík se pstruhy a byli nadsení, ze mohou prohodit pár slov s turisty. Pro mně i pro Maxe to bylo první seznámení s rybařením. My si bláhově mysleli, ze si Kalim vybere jedno místo, tam zakotví a bude tise pozorovat prut. Vzali jsme si s sebou knízku na čtení a nepostradatelný deníček na zápisky a v duchu si mysleli, ze se budeme mozná i nudit. Neustále jsme se vsak přesunovali z místa na místo, přeskakovali po kamenech a z rybaření pstruhů se vyklubal treking podél horského toku. Večer jsme byli vsichni úplně hotoví.xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxSrinagar je dalsím z míst, kde člověk můze zůstat týdny a měsíce. Prostě se tu dobře vegetuje. Plánovali jsme tu zůstat jen čtyři dny, no a nakonec se z nich vyklube jedenáct. Zezačátku jsme nemohli památky navstěvovat, protoze vse bylo na víkend zavřeno kvůli návstěvě paní Prezinentky, pak byla dva dny příserná zima, chodili jsme po obchodech a utráceli peníze a kdyz se vyčasilo, tak já prozívám jednu z nejhorsích nocí - horečka, migréna silná tak, ze jsem se třásla bolestí no a typické zvracení, takze den nato prozívám v mátohách. Pak bylo rybaření a kdyz na autobusovém nádrazí chceme kupovat lístek do Lehu na neděli, zjisťujeme, ze v neděli se silnice opravují - tak kupujeme na pondělí. Kdyz několik dní přidáme tady, někde je zas musíme ubrat - několik dní vsak máme vzdy v záloze.Návstěva starého města padla na teplý den. Navstívili jsme několik muslimských míst, a to znamená, ze jsem se vybavila přehozem, kterému se říká dupata. Vzdy ladí k salvár kamízu a nosí se okolo krku tak, ze vlaje na zádech. Muslimské zeny je nosí jako přikrývku hlavy, tak jsem uctívala jejich tradici. Zeny tu opět chodí v barevném veselém oblečení - dlouhé haleně a hrozně plandavých kalhotech. Tradiční muslimské zeny chodí v černém, přes hlavu černou přikrývku, která jim zakrývá vse kromě očí. Větsinou je otvor na oči prosit černou krajkou, tak ze ony vidí ven, ale nikdo nevidí je. JAMA MASJID je největsí a nejhlavnějsí mesita Srinagaru. Stavba ukončena na začátku 15. století má místo pro 40 000 věřících! Je to čtvercová budova, uprostřed s parčíkem a vodní nádrzí. Vnitřek mesity je pokryt koberečky a strop je podporován skoro 4OO pilíři - kazdý z nich je kmenem stromu. Zatímco jsme odpočívali uvnitř v mesitě, pozorovali jsme věřící při modlení - vzdy jak jinak nez směrem k Mecce. Stojí tu i mihrab z černého mramoru, na němz je vytesáno 99 Aláhových jmen.Po mensí procházce starým městem, které je tvořeno starými rozbitými (kdysi neuvěřitelně krásnými) dřevěnými domy jsme malými uličkami plnými krámků se vsím mozným dorazili k hrobce sultána Zain-Ul-Abdina. Budova je zajímavá zvenku, je z červených cihel a okolí je přímo poseto malými hroby s nápisy, jimz jsme neměli sanci porozumět. Uvnitř budovy je spís sklad nez cokoli jiného a taky je tam hrobka - coz by člověk očekával. Není to vsak ten, jehoz jméno je v názvu památky, ale ze zvlástního důvodu je zde pohřbena jeho matka. To by měli zaznačit na mapách v průvodcích: veřejné záchody. Ne ze by jich v Indii byla hromada, ale někdy nás přecejenom překvapí. Čirou náhodou jsme při bloudění narazili na slusné záchodky a přislo nám to jako zázrak. Navíc na místě, kde by člověk něco takového nečekal. Hledali jsme hrobku Zain-Ul-Abdina, prvně jsme ji obcházeli ze spatné strany, kde bylo plno splácaných stánků a pouličních kluků, co neměli nic na práci. Sesli jsme pár schůdků, které vedly k hnědé znečistěné řece, na jejímz břehu seděli dva chlapíci a prosívali matrace. Vedle nich byla zděná budova s kabinkami - a hodila se. Pokračovali jsme podél toku řeky az k mesitě Shah Hamdena. Shah Hamden přisel z Íránu na konci 14. století a přinesl Islám. Upravím si dupatu na vlasech, vstupujeme do prostor mesity a sedáme si před vchodem odkud pozorujeme vyřezávané ornamenty na budově zvenku. Do mesity je povolen vstup jen muslimům a navíc jen muzům, pro mě tedy dvojí zápor. Muslimské zeny mají vyhrazené místo venku před mesitou. Ne-musulmánům je vsak povoleno podívat se okýnkem, kterým je krásně vidět dovnitř. Mesita mi připomínala spís dřevěné budhistické malované klástery nez mesitu. Je tedy ze dřeva, prý bez jedinného hřebíku a po stěnách a sloupech najdeme barevné malované květy a plno dalsích tvarů, typických pro budhismus.Zbytek odpoledne píseme a nabíráme energii od členů nasich rodin po telefonu a večer si pochutnáváme na pstruzích. Usínáme s budíčkem na půl pátou - uz poněkolikáté se budíme v tuto ranní hodinu, protoze se chceme sikarou dopravit na ranní plovoucí zeleninový trh. Jednou jsme projízďku nepodnikli, protoze jsme jeli na ryby, jindy zas nepřijela domluvená sikara nebo prselo a kdyz bylo ráno hezky, tak já lezela s migrénou. Tak snad zítra. Dobrou noc.Ve třičtvrtě na pět, zatímco my spíme jako medvědi, nám někdo tluče na dveře. Byl to pádlař, se kterým jsme se domluvili přesně na tuto hodinu. Mně bylo divné, ze nás nevzbudil budíček, ale po podrobnějsím prozkoumání jsem zjistila, ze budíček jsem večer nastavila ne na 4:30 ale na 5:30. Za dalsích deset minut jiz sedíme pěkně zababuseni v nasich nových pončech (typický teplý velký kabát Kasmířanů) na sikaře a míříme si to směrem k plovoucímu trhu. Je ticho, jestě sero a sikara s námi proplouvá nám novým neobjeveným Srinagarem. Proplouváme okolo samých houseboutů, jezero je v těchto místech mělké, někdy vystupuje trochu pevné země, na které stojí zděné domy nebo je v půdě zasázena zelenina, za houpání sikary proplouváme okolo obchůdků se vsím mozným, okolo leknínových "plantází", je to opravdové městečko - místo ulic je tu voda a jedinným dopravním prostředkem jsou loďky. To si pak jeden řekne, ze tu nemůze být zácpa - ale můze. A to právě na plovoucím zeleninovém trhu. My k němu přijízdíme jestě před východem slunce a uz je plno. Je tu loďka na loďce a přijde mi, ze je docela i zmatek. Loďky jsou navrsené zbozím: ředkvičky, petrzele, kedlubny, česnek, cibule, salát, spenát, květák, fazole, no prostě zelenina. Zbozí se tu prodává, nakupuje a směňuje a pak se dodává do obchůdků ve městě - na pevnině. Vsechny loďky se zeleninou jsou nízké a tak se tam vyjímáme, sikary jsou zastřesené a jsou vidět uz z dálky. Kdyz pádlař nasí sikary statečně proplouval trhem, připadalo mi jako bychom byli velrybou mezi mensími rybkami. Kdyz se počet loděk ze zbozím začal zmensovat, přijela dalsí sikara s turisty, tentokrát s indickými a zatímco my fotili trh, indičtí turisté fotili nás. Poslední dny jen tak lebedíme, necháváme se sikarou zavézt k mogulským zahradám, kde se procházíme pod pálivým sluníčkem, pochutnáváme si na mangách, které jsou teď tím nejlepsím ovocem a přeplněným autobusem se vracíme zpět k houseboutu na poslední noc ve Srinagaru. Necháváme se zavézt při nejvyssích poledních teplotách do muzea, kde je přecejenom chládek, ale riksa nás zaveze k nějakému zavřenému stadionu,..... a takových příhod je několik kazdý den.
]]> http://www.travelpod.com/travel-blog-entries/lenka-massimo/india-2008/1214302740/tpod.html http://www.travelpod.com/travel-blog-entries/lenka-massimo/india-2008/1214302740/tpod.html#comments Travel Blogs http://www.travelpod.com/travel-blog-entries/lenka-massimo/india-2008/1214302740/tpod.html Tue, 24 Jun 2008 06:21:38 -0400 Racconti e pensieri dalla nostra pausa indiana. Pribehy a uvahy z nasi prestavky v Indii.

Jump to the full
entry & travel map

Delhi, India

Abbiamo ritrovato il nostro hotel al centro del quartiere di Paharganj, il quartiere dei viaggiatori-zaino-in-spalla che entrano o escono dall'India. In questi giorni, le piogge ogni tanto rinfrescano l'aria, ma il vero monsone ancora non è arrivato. Il clima è spesso afoso ed è strano pensare a come era freddo al nostro arrivo. La città è diversa, e chissà se anche noi siamo diversi da quando siamo arrivati. Di certo, sappiamo meglio come funzionano le 'trappole da turista'. Tutti i tentativi di truffa di cui siamo stati vittime durante la prima settimana non ci sono capitati. Io sono convinto che i 'truffatori' sentono che non ci cascheremmo più, sentono che abbiamo una diversa sicurezza e non si avvicinano neanche. Di certo, in questi sei mesi abbiamo visto e fatto cose nuove e diverse, che non avevamo fatto mai o a cui non eravamo più abituati. Trovarsi in situazioni diverse, nelle quali si impara ad agire in forme che non ci sono abituali, è una ginnastica comportamentale per la vita; come chi fa danza poi magari diventa più elegante nel camminare, o a chi fa nuoto poi magari non fa male la schiena quando sta seduto. Chissà. Magari al ritorno nella nostra cara Europa, al ritorno ad una vita più 'tradizionale' (forse), anche a noi farà meno male la schiena ...Ma tanto non si viaggia per preparare qualcosa poi; si viaggia per il piacere di farlo mentre si fa e noi eravamo contenti durante molti momenti del nostro soggiorno in India e Nepal. Questo ci basta.Domani 25 Giugno voleremo su Istanbul, visiteremo un po' di Turchia e poi rientreremo in Italia via mare per metà Luglio. Non so se scriveremo di nuovo sul blog, perché per allora potremo vederci o telefonarci e vi racconteremo in modo diverso la fine del viaggio. Volevo ringraziarvi perché se a me piace scrivere, probabilmente senza di voi dall'altra parte dello schermo non avrei fatto questo sforzo di mettere giù ricordi e pensieri. Ora ne sono contento, soprattutto perché scrivere permette di rielaborare e quindi mi ha permesso di sentire meglio questo nostro viaggio. Prima della fine di questo anno sabbatico, ci sono ancora un paio di progettini che vorrei realizzare, diversi dal viaggiare. Ma di questo, magari, parleremo in una prossima occasione.Un abbraccio.
]]> http://www.travelpod.com/travel-blog-entries/lenka-massimo/india-2008/1211882760/tpod.html http://www.travelpod.com/travel-blog-entries/lenka-massimo/india-2008/1211882760/tpod.html#comments Travel Blogs http://www.travelpod.com/travel-blog-entries/lenka-massimo/india-2008/1211882760/tpod.html Tue, 24 Jun 2008 06:09:46 -0400 Racconti e pensieri dalla nostra pausa indiana. Pribehy a uvahy z nasi prestavky v Indii.

Jump to the full
entry & travel map

Srinagar, Jammu and Kashmir, India

Arrivo a Srinagar.Mi pareva un incubo durante il quale ero sotto esame. Degli uomini tutti vestiti di bianco, con la barba folta e con un berrettino di merletto pure bianco, si erano messi a semicerchio in modo da poter parlottare ed al tempo stesso scrutarmi. E purtroppo, avevano il cipiglio che hanno i professori quando l'esame va male.Al contrario dei sogni però, qui potevo svignarmela e così sono andato dritto per la mia strada, tra macellerie che esponevano pezzi di agnello squartati e tra buche fangose. A Delhi aveva piovuto in quei giorni, cosa che non capita mai in Maggio e che tutta la città salutava come una benedizione. Nella capitale indiana siamo ospiti di Riccardo, in un appartamento del quartiere borghese ed in stile occidentale di Nizamuddin Est. Neanche fossi stato in un libro di Harry Potter, era bastato attraversare una larga strada per trovarmi nel quartiere popolare mussulmano di Nizamuddin West. In cento metri sono cambiate le facce ed i vestiti, i piatti proposti nei ristoranti di strada, i negozi. Il concetto di 'identità clturale' mi è apparso chiarissimo. Questo è stato il vero inizio del nostro viaggio in Cachemire, quasi esclusivamente mussulmano. Neppure una settimana prima, c'era stato un attentato a Jaipur che aveva ucciso decine di induisti: uno di quegli attentati che periodicamente gli estremisti fanno nel mondo. Ma se c'era tensione a Nizamuddin West, non traspariva. Le strade erano affollate (soprattutto da uomini) ed i fedeli entravano ed uscivano numerosi dalle moschee. Molti ridevano e scherzavano, alcuni mi fissavano anche perché in mezzo a quella folla vestita di bianco e con la carnagione olivastra, saltavo agli occhi come una mosca bionda.Nella mia esplorazione casuale, ho seguito titubante una folla che entrava ed usciva da una stradina, una specie di tunnel nelle case mezze dissestate. C'erano dei negozietti che vendevano di tutto. Le scritte non erano quelle illegibili in hindi, ma quelle illegibili in urdu (ossia praticamente in arabo): che non era una gran differenza per me. Quello che avevo preso, era il passaggio per accedere alla moschea principale del quartiere, una delle principali di New Delhi, di cui ora non ricordo il nome (e tanto non ve ne ricordereste manco voi, dopo averlo letto). Quello che mi ha stupito, è che ai miei occhi profani mi pareva di avvicinarmi ad un templio indù. Ad esempio, anche qui decine di negozietti vendevano fiori per le offerte e proponevano di lasciare le scarpe. Il templio all'interno dava la sepoltura a numerosi 'santi' o grandi uomini mussulmani. Attorno a due tombe in particolare, erano stati costruiti dei templi più piccoli; ed era uno di questi due che la gente venerava in particolare. Come gli altri, mi sono seduto a terra sul lastricato di marmo bianco e sono rimasto là per un'oretta ad osservare cosa succedeva. Un vecchio suonava l'armonium come nei templi induisti. I fedeli si coprivano il capo ed entravano nel templio più piccolo per recitare le loro preghiere. Altri, le recitavano proprio accanto a me. Nessuno sembrava far caso alla mia presenza. Alcuni uomini facevano aria sulla folla con enormi ventagli. Ne volevo comprare uno e chiedere a Lenka di farmi aria nelle notti afose, ma rischiavo di doverlo usare io e quindi ho lasciato perdere. Quando sono uscito, mi sono fermato a bere un 'chai' nello stretto passaggio affollato, per assorbire quel mondo tutto nuovo per me. Pochi giorni dopo, eravamo alla stazione di New Delhi per iniziare il nostro terzo ed ultimo giro dell'India. La prima volta avevamo dato il via al giro del Rajastan, la seconda volta eravamo partiti per Herakan (da dove siamo andati in Nepal e Sikkim). Questa volta, ci lanciavamo alla scoperta della regione del nord: del Cachemire e del Ladak. Prima tappa: Srinagar.Il viaggio per Srinagar è durato quasi 24 ore. Il treno notturno ci ha portato a Jammu, da dove abbiamo trovato una jeep. Purtroppo erano rimasti solo i due posti a sedere in fondo al portabagagli. Ed eccoci di nuovo su strade di montagna, questa volta ripide e brulle, quasi sabbiose. Su e giù e giù e su, destra e sinistra, frena e vai, prendi la buca ed il sasso... Dopo dieci ore, mi sentivo come una mela in un frullatore impazzito. Poi abbiamo attraversato una lunga galleria a senso unico, larga poco più della macchina, di quelle che fanno paura perché sono senza luci e ti chiedi che fai se per caso la macchina si rompe. Ma dopo alcuni minuti, con nostro grande sollievo, siamo usciti ed il panorama era completamente diverso. Siamo scesi in un altipiano fertile e verdeggiante, tanto amplio che nell'atmosfera leggermente umida non si vedevano le montagne che lo delimitavano. Eravamo nella valle del Cachemire. In un paesino sulla strada, mi pare Awantipur, abbiamo visto un negozio abbastanza singolare che vendeva solo mazze da criket. "Strano", ci siamo detti. Al centesimo negozio che vendeva solo mazze da criket, però, mi sono deciso di chiedere al tipo seduto accanto a me. Il che era un avvenimento, perché in quella macchina nessuno diceva nulla dalla partenza. Mi ha spiegato che qui in Cachemire c'è un legno particolare, che è perfetto per le mazze da criket. Ho pensato di comprarne una per farmi rispettare da Lenka 'quando ci vuole', ma poi ho pensato che avrebbe potuto usarla lei, ed ho lasciato perdere anche stavolta. Abbiamo proseguito per più di un'ora e mezza attraverso la valle, prima di giungere a Srinagar. La città sorge attorno al lago Dal, ampio e poco profondo, ed in parte sorge anche nel lago. I numerosi isolotti sono infatti abitati e coltivati, e soprattutto ci sono decine e decine di 'house-boat', ossia di imbarcazioni che sono veri e propri appartamenti galleggianti. La quasi totalità di queste house-boat sono diventate guest house, appartenenti ad altrettanti proprietari. La lotta per accaparrarsi i clienti, è spietata. È inutile dire che un turista occidentale che arriva a Srinagar, è come una volpe che entra nel 'Club della Caccia alla Volpe'. Ci hanno avvistato mentre eravamo dentro la jeep, ci hanno inseguito con la moto e ci parlavano attraverso il finestrino. A volte, passavamo un incrocio e gruppi di gente urlavano all'autista di fermarsi. Ma non era un urlo come quando la Roma entra all'Olimpico, era un urlo come quando la Roma entra al Meazza. Del tipo "Ehi autista, mollali qua che ce li spolpiamo con tutti i calzini di dopo 24H di viaggio!". Sapevamo che erano soprattutto 'procacciatori' senza scrupoli, nessuna intenzione di andare con loro.Con una buona dose di fermezza siamo riusciti ad arrivare in riva al lago Dal, stremati. Si è avvicinato un ragazzo la cui famiglia aveva due house-boat proprio là vicino. Quella destinata ai turisti era occupata, ma nell'altra dove viveva con la famiglia c'era una stanza vuota. Il sole cominciava a scendere sul lago. La moquette nelle stanze era pulita. Anche bagno e cucina erano puliti. Era tutto quello di cui avevamo bisogno. Ci siamo fermati. Hanno messo due materassi a terra. Ci hanno preparato una cena eccellente, il che non ci ha stupito perché ogni volta che abbiamo mangiato in casa di un indiano il cibo è stato sempre squisito. Troppo stanchi per pensare ad altro. Una doccia, e a nanna. Subito.Una giornata a pesca. Il pontile che portava alla nostra house-boat era fatto di assi di legno irregolari, rese lisce da anni di sole, pioggia e gelo. Arrivati in fondo, si apriva uno specchio di lago ristretto da canneti ed altre house-boat. L'umidità saliva dall'acqua e la nebbia era spessa anche al buio del mattino presto. Da già quasi un'ora risuonavano le preghiere dai megafoni delle decine di moschee tutte attorno. Srinagar è una città di un milione di abitanti, quasi completamente mussulmana. E se dell'islamismo ho visto poco e nulla, ho potuto percepire la forza della fede di queste parti. Tutti hanno oggetti religiosi in case e negozi; le moschee sono ovunque e sono frequentate; la gente prega, ad esempio mentre lavora. Sono rimasto alcuni secondi sul pontile ad ascoltare, poi sono rientrato rapidamente in camera. Erano le cinque meno cinque, dopo pochi minuti sarebbe arrivata la macchina prenotata per la giornata. Ormai eravamo in quella house-boat da quasi una settimana, il tempo passa velocemente sul lago Dal.Quando dopo un'ora percorrevamo le strade dell'altipiano, il paesaggio alla luce del mattino era quello degli Appennini a Novembre, quando gli alberi sono solo profili scuri nella nebbia. Noi speravamo che il cielo sarebbe diventato sereno in montagna, dove eravamo diretti per la prima giornata di pesca della nostra vita. Anche se saremmo semplicemente rimasti a guardare.Ed infatti all'improvviso, lungo la strada in salita, è stato come se si aprisse una tenda: il blu è apparso intatto. Tipo quando decolli in aereo e sbuchi sopra le nuvole. In macchina con noi c'era Kalim, il figlio maggiore della famiglia che ci ospitava, l'autista che aveva affittato la macchina ed un altro pescatore. Quest'ultimo è sceso a metà strada perché voleva andare a pescare in un punto diverso del fiume, lo avremmo recuperato a fine giornata. Lenka ed io avevamo pagato metà della locazione della macchina per la giornata, ossia quasi 40 euro, il che ci era sembrato giusto. Ci era sembrato. In più, avevamo pagato circa 10 euro "per il cibo ed il resto". Il resto? Quale resto?Ci siamo fermati accanto ad un ponte che scavalcava un torrente, largo una decina di metri, basso e pieno di rocce grandi e tonde che infrangevano l'acqua e creavano centinaia di cascatelle e zone di acqua più calma.. Il paesaggio era così bello che abbiamo capito una delle ragioni dell'attaccamento non descrivibile di quella gente verso la loro terra. Mi ricordava i paesaggi alpini. I fianchi delle montagne che salivano dal torrente erano terrose ma a volte così ripide che un uomo sarebbe potuto salire solo con l'aiuto delle mani. Erano coperte da pini alti e dritti tranne su certi intervalli erbosi, quando dei torrenti sottili come tratti di matita li rigavano e rotolavano giù una cascata dopo l'altra. La sera prima aveva nevicato. Le cime erano bianche. Il cielo era azzurro. Mi sa che il Cachemire tifa per la Lazio. Non so se avete mai pescato trote. Lenka ed io eravamo pronti a star seduti tutta la giornata, magari schiacciare un pisolino. Ma abbiamo rapidamente scoperto che l'arte consiste nel lanciare tre o quattro volte l'esca in un punto del fiume dove l'acqua è più calma, per poi spostarsi. Insomma, un trekking lungo un torrente. Avevamo una sola licenza di pesca per la giornata. Quindi Kalim pescava, mentre Lenka, io e l'autista lo seguivamo. E così avrebbe dovuto essere tutta la giornata. Avebbe.L'autista prende in mano la canna. "Sarà per provare", penso. Ma Kalim tira fuori una lenza e comincia a pescare con quella. Dopo un'ora, ci è venuto un leggero sospetto che l'autista fosse anche un compagno di pesca, e che quindi la nostra metà di locazione pagata fosse... diciamo una delle tante 'spese nascoste' che ci si trova a pagare in Cachemir. Gli abitanti del Cachemir sono i più grandi commercianti del mondo: riescono a venderti le mutande che porti addosso. Hanno una capacità incredibile a captare la fiducia della gente da un lato, e dall'altro sanno tirarti fuori tutti i soldi che possono lasciandoti contento. Per esempio, Kalim e la sua famiglia ci ha davvero aiutato a trovare quello che cercavamo. Non ci spingevano mai ad acquistare, semplicemente trovavano il modo di proporre, proporre, proporre. Ed ogni tanto, proponevano cose che ci interessavano. Ma con un fare così disinteressato che ci dava fiducia, come si lascia filare la lenza ad un pesce che ha morso all'amo. E solo dopo ci siamo resi conto delle commissioni che prendevano. D'altronde, la loro famiglia (otto persone) viveva di quello. "Anche stavolta, ci hanno fregato", ho detto a Lenka che mi ha risposto "certo, che credevi?". Ma anche stavolta, ero contento: era magnifico, non avremmo visto un posto come quello altrimenti. Ma presto, è sembrato che la giornata prendesse una brutta piega. Due signori avevano risalito il fiume e si erano avvicinati. Erano l'equivalente di due guardie forestali, controllavano i permessi per la pesca. Si devono esser detti cose simili."Fate vedere i permessi", ha chiesto quello che era evidentemente il capo. "Eccolo, tutto in regola", ha risposto Kalim."Tutto in regola un corno: anche tu pescavi, con la lenza", ha ripreso il Capo"Ma quale lenza", si è offeso Kalim che aveva l'amo che gli pendeva dalla tasca."Lasciamo stare! Ma fatemi vedere quella canna da pesca... E due infrazioni! Pescate con il cucchiaino" (ho poi scoperto che l'esca chiamata "cucchiaino" è vietata). "Ma via, abbiamo preso solo due trote da stamattina..." insiste Kalim"Ricordate che il massimo è di sei trote...."Nel pieno della animata discussione, l'altro controllore, col vestito rattoppato, aveva preso la canna in mano. Se l'era guardata, e calmo calmo si era avvicinato al fiume. D'accordo, in India nulla deve sorprendere. Ma quando si è messo a pescare (col cucchiaino) francamente mi sono sorpreso. Dopo altri minuti di animata discussione, il Capo si è allontanato. E Kalim gli ha urlato dietro:"Magari prendiamo più di sei trote..."Il Controllore era rimasto con noi. Kalim aveva tirato fuori di nuovo la sua lenza. Non capivo bene cosa stesse succedendo. Dopo forse un'ora, siamo tornati verso la macchina. Si è avvicinato un altro uomo. Ha parlottato con Kalim, poi è venuto verso di noi. "Sono responsabile di tutta la zona per la pesca", ci ha fatto. "Questo ora li fa neri", ho detto a Lenka. "Che sfortuna, abbiamo beccato pure il responsabile". In realtà, nella complicata struttura dei 'Controllori di Pesca' del Cachemir, questo uomo era agli ordini del Capo di prima ed era responsabile del Controllore che pescava con noi. Insomma, era un Sotto-Capo che si era spacciato per Mega-Capo. Mi aspettavo che Kalim ripiegasse la canna con una salata multa, e che il Controllore fosse preso a calci nel culo per essersi messo a pescare con noi. Ma devo ammettere che, anche se in India nulla deve sorprendere, sono stato di nuovo sorpreso quando anche Sotto-Capo si è unito alla allegra brigata, senza fiatare né sull'uso del cucchiaino né sul numero dei pescatori né sul numero dei pesci che aumentava nel cesto di vimini. Ero francamente confuso. Ma quando Controllore si è messo a pulire i pesci pescati ed è stato rimproverato da Karim per non averlo fatto bene, le cose son diventate più chiare. E quando Sotto-Capo si è incaricato di portare il cesto con i pesci, avevo capito. Era stata tutta una scena, dall'inizio. "Li conosco benissimo, sono sempre loro" mi fa Kalim. "Guadagnano una miseria, mi fa piacere dargli qualcosa. Meglio a loro che al governo". Uno slogan che potrebbe essere italiano. Erano tutti regolarmente a libro paga. Quella giornata gli sarebbe fruttata circa 30 euro in tre. Ecco che cosa erano le altre spese, "il resto" al quale avevamo partecipato. A fine giornata avevamo pescato circa 25 trote, mentre sul referto (firmato) c'era scritto sei. Ci siamo fatti le foto tutti assieme. Quando abbiamo accompagnato Sotto-Capo a casa, questi si era seduto accanto a Karim e lo abbracciava. C'è un accordo per tutto, basta che ognuno reciti il suo ruolo. Così è il Cachemir, così è l'India. Al rientro nella house-boat, come ogni sera ci siamo seduti a gambe incrociate sulla moquette del salone. Il papà ha posato la tovaglia di fronte a noi con un sorriso e l'ha imbandita. Poi ci ha presentato riso bianco e vari legumi preparati in modo succulento. Abbiamo chiacchierato della giornata e riso. Altri episodi a Srinagar. "Gli anni della guerra sono stati anni neri", ci raccontava una volta il papà mentre addentavamo frittata e pane fresco. Come ogni mattina, facevamo colazione seduti sul pavimento di linoleum della cucina, ordinata e pulita. "Nel '93 non c'era nessun turista. Nessuno. Per mangiare abbiamo dovuto vendere i mobili della house-boat in affitto. E non era bastato: abbiamo chiesto aiuto ai turisti occidentali con cui eravamo diventati amici". "Ci hanno aiutato", ha concluso il papà con un misto di riconoscenza ma anche di orgoglio, perché nella sua vita si era guadagnato la fiducia di tanta gente. È difficile venire a Srinagar e non pensare o parlare della guerra con il Pakistan. Ci sono caserme ovunque ed i soldati sono in ogni angolo della città. Chi entra in qualsiasi edificio pubblico o templio indù è più controllato che se prendesse un aereo. Anche se la guerra sembra lontana: infatti il clima che si respira è tranquillo, i soldati sono rilassati e chiacchierano volentieri, i turisti indiani sono centinaia (quelli occidentali, invece, ancora pochissimi).Insomma, quella famiglia aveva conosciuto momenti difficili e si vedeva che capivano il valore dei soldi. Tra l'altro, si capiva nel modo in cui la barca era mantenuta. Per esempio, non c'era il riscaldamento. Nei freddi inverni, anche in casa, per star caldi gli abitanti portano un 'poncho' molto largo sotto il quale tengono con le mani un bracere. I giorni più freddi, stanno seduti col braciere tra le gambe e basta. Oppure, anche il meccanismo per riscaldare l'acqua era 'artigianale'. In un grosso contenitore di plastica di due o trecento litri, era stata messa una resistenza. Per accenderla? Niente di più facile. "Ecco, basta che connetti e disconnetti i cavi così", mi fa un membro della famiglia. Dalla resistenza immersa in acqua, venivano fuori due cavi elettrici le cui estremità erano state scoperte e piegate ad uncino. Bastava agganciarle alle due estremità scoperte ed ad uncino dei due cavi elettrici direttamente connessi ad un traliccio che passava sopra la house-boat. "Scusa, se ci eravamo dimenticati di dirti di staccare i cavetti quando fai la doccia", e li ha sganciati con una serie di scintille. "Anche a noi sorprende sempre, quando accade che prendiamo la scossa", aggiunge con un sorriso. Tutte queste spiegazioni le avevo avute perché nell'aprire il rubinetto di ferro dell'acqua calda, tutto insaponato, avevo preso la corrente. E loro, semplicemente si erano dimenticati di dirmelo... Certo che la house-boat è tutta di legno, però... mi sono cacato sotto.Tuttavia, i tempi sono cambiati: il turismo è tornato a Srinagar e con lui i soldi. E non importa se qui sono mussulmani e se i turisti sono soprattutto induisti.Ma attorno alle zone turistiche, tutto è ancora indietro nel tempo. In questo periodo dell'anno, ad esempio, la città era attraversata da greggi di pecore e da famiglie con asini e cavalli carichi di vettovaglie. Erano i pastori che dalle pianure salivano alle montagne, in quella transumanza che da noi è solo un ricordo storico. Passavano proprio sulle sponde del lago, e la loro presenza stonava con le chiassose famiglie indiane con videocamere che salivano a bordo delle barche per fare un giro del lago. Una delle più importanti attrazioni turistiche, è una passeggiata in "shikara", l'imbarcazione tradizionale di Srinagar. Piatta e larga, è ideale per le acque poco profonde del lago. Per i turisti esistono shikare in versione 'deluxe', ossia con parasole e grandi cuscini. La passeggiata nel silenzio del lago, quando nessun venditore ti abborda con la sua imbarcazione per proporre le cose meno immaginabili, è uno dei ricordi più belli di Srinagar. A volte il barcaiolo canta canzoni o recita preghiere. Altre volte meno fortunate, accende la radio, di quelle piccole e gracchianti che la gente portava allo stadio. Ancora un po' e Lenka gli saltava addosso per spaccargliela in testa; l'ho convinta a chiedere semplicemente di spegnerla. Insomma, Srinagar è stato per noi un soggiorno piacevole e quando ci siamo accorti di dover andare via erano già passati una decina di giorni. La stazione degli autobus era al solito terrosa e piena di confusione, anche se erano solo le 7 del mattino. Eravamo diretti verso il Ladakh, la provincia orientale della regione di "Jammu & Kachmir". Un mondo completamente diverso, avevamo letto. Di nuovo lasciavamo la realtà mussulmana per entrare in una terra abitata dalle minoranze buddiste-tibetane. Avevamo prenotato i primi posti nel pullman, subito dietro l'autista. Per fortuna...
]]> http://www.travelpod.com/travel-blog-entries/lenka-massimo/india-2008/1211183820/tpod.html http://www.travelpod.com/travel-blog-entries/lenka-massimo/india-2008/1211183820/tpod.html#comments Travel Blogs http://www.travelpod.com/travel-blog-entries/lenka-massimo/india-2008/1211183820/tpod.html Mon, 19 May 2008 03:58:25 -0400 Racconti e pensieri dalla nostra pausa indiana. Pribehy a uvahy z nasi prestavky v Indii.

Jump to the full
entry & travel map

Delhi, India

12. květenRáno, přesně v době, kdy začíná prodej jízdenek na vlakovém nádrazí si Max stoupá do mensí fronty a já zůstávám se zavazadly. Jízdenka musí být potvrzena nebo pojedeme opět dzípem. Max vysel od okénka s vítězným úsměvem na tváři. Jízdenky byly potvrzeny, takze se z Darjeelingu dostaneme tak, jak jsme sem chtěli přijet: první třídou ve vlaku Toy Train. Specifikuji tu první třídu, nemyslete si vsak, ze první třída se tu podobá něčemu jako první třída u nás. Sedačky rozbité, spinavé, (po otevření sklápěcích stolečků mě přesel hlad a po celou cestu jsme je neotevřeli), na zemi a na zdech zvlástní nepopsatelný nános. Luxus jsme neočekávali, ale víc nez tohle ano. Vůbec jsme tedy nelitovali toho, ze jsme ani neuvazovali o druhé třídě, jejíz dva vagónky byly přímo narvané. Vláček má celkem čtyři vagóny, dva první a dva druhé třídy. V nasem bylo místo pro 15 lidí. Lokomotiva byla bez klasického komínu, zato s naftovým kouřem.Před odjezdem z Darjeelingu snídáme na nádrazí chleba s čokoládou a stíháme i na toaletu. Na nádrazí záchod pro "ladies" není, tak jsem hledala dál a nasla místo, které si říkalo "toilets", ale mělo to do toho daleko. Max navstívil tu nádrazní toaletu "jen pro muze" a popsal to asi tak, ze to byla místnůstka, kde si kazdý mohl ulevit kam chtěl.Sedíme tedy v super luxusní první třídě Toy Trainu a řítíme se neuvěřitelnou rychlostí do města Siliguri. Máme před sebou osm hodin jízdy, za kterých zvládneme celých 80 kilometrů, tak si představte tu neuvěřitelnou rychlost. Po chvilce ve vlaku se oba dva cítíme líp, navíc není mlha, takze jsme nadseni tím, co vidíme z okýnka. Zezačátku vlak po hubených kolejích funí do kopečka do vesnice Ghoom, odkud bude klesat do rovin u Siliguri. Koleje vedou vedle silnice, projízdíme vesničkami, lidé a hlavně děti na vláček mávají, spolucestující se vyptávají odkud jsme, posouváme se tak pomalu, ze prodavači jídla i cestující vyskakují a naskakují za jízdy, ve vesnicích je ovoce na stáncích tak blizoučko, ze by stačilo natáhnout ruku a taky se párkrát zastavujeme kvůli problému s motorem. Daleko za námi jsme nechali osmitisícovku Khangchendzondu, sytě zelené husté lesy nechávají místo dlouhé nazloutlé trávě, plné čajové keře se mění na pár suchých nedorostlých keříků, budhistiké chrámy zůstaly ozdobou vrsků kopečků a tady nechávají místo chrámům hinduistickým,.... Na Siligurských rovinách se začínají objevovat zplácané chudé chatrče, chudáky co se donekonečna probírají odpadem, děti koupající se v bahnitých rybníčních - krajina se totálně změnila. I kdyz měl Toy Train zpozdění, shodli jsme se, ze jízda byla bezva - nejspís to bylo tím, ze vláček jel pomalinku a příroda, kterou jsme klesali byla prostě jedinečná. Vlak jel tak pomale, ze na rovině nás předjel cyklista! "Nikdy nebudu schopen popsat, jaká je to krása," vzdychá Massimo při pohledu z okýnka vlaku do indických rovin.Sedíme v první třídě vlaku RAJDHANI EXPRESS v kupé pro čtyři osoby. Místa je tu k nasemu očekávání víc nez ve třídě "sleeper", kde kupé nejsou vůbec, zato na zhruba stejné plose se vměstná osm lidí - bez klimatizace, bez jídla,... To uz jsme si taky vyzkouseli. Tentokrát cesta tímto rychlíkem do Dillí trvá 25 hodin (plus 2h zpozdění), tak jsme se osmělili a zaplatili vysokou cenu za tuto jízdu. Po pár hodinách do naseho kupé přistoupili dalsí osoby - ale bylo jich nějak moc - čtyřčlenná indická bohatá rodina. Vsichni členové byli sympatičtí, ale neuvěřitelně při těle a to uz jsem si říkala, ze bez chrápání se to v noci neobejde. Ale vyslysel mě Babaji, kterého jsem zádala, aby nasi spolucestující byli příjemní, no a on to zařídil přímo skvěle. Rodinka měla totiz dvě místenky v nasem kupé a dvě místenky v jiném, jen dvoulůzkovém. A byli tak super, ze nám to dvoulůzkové nechali. Kupé má daleko od toho z filmu "Darjeeling Express", ale jsme tu sami, místo tu máme, postele jsou siroké a jídlo je v ceně. Stále nám nosí výborné indické pochoutky na pravých talířích, kazdou chvilku čaj či kávu, máme zapnutou klimatizaci a jak písu tyto řádky a popíjím sálek dobrého čaje, začínám se obávat toho pravého světa, az v Dillí vystoupíme. Prozatím si připadáme opravdu jako v jiném světě. Jsme pohodlně posazeni na dlouhé siroké sedačce a za okýnkem vlaku se míhají obrázky jednoho z nejchudčích krajů Bihar: napolo vyschlá políčka, na některých se pasou vodní bufalové a stáda koz, po kolejích se prochází krávy, míjíme chudinké vesničky, domky zplácané z hlíny a bambusu, děti se koupou ve spinavých louzích, zeny perou prádlo v rybnících u trati zarostlých zelenými řasamy, dalsí vesničky s rozházeným naneseným odpadem, vedle kterého si místní čistí zuby, malinké hinduistické chrámky, banánovníky, bambusové osady, sem tam se procházející čuník, mangy obtězkané stromy, mensí i větsí vlaková nádrazí posázená spícími těly přístích cestujících, překračujeme řeky a potůčky a to vse a o moc víc se nám míhá před očima. A kam az oko dohlédne: naprostá rovina. Po několika týdnech máme konečně přístup na funkční internet. Jsme hosty u jednoho známého - kamaráda naseho kamaráda. Riccardo je v Dillí na několik měsíců pracovně, má k dispozici skvělý byt a já jsem víc nez ráda, ze můzeme pobýt pár dní u něj a ne v nějakém levném hotelu. Je zvlástní být v normálním bytě. Byt je naprosto úzasný: vysoké stropy, mramorové podlahy, tři loznice (kazdá svou koupelnu), obývací pokoj s jídelnou, kuchyň, tři balkóny a terasu na střese budovy. Vsechny místnosti mají stropní ventilátor a klimatizaci, obývací pokoj má ventilátory tři a klimatizace dvě - to jen pro představu, jaké tu dokáze být horko. Teď jestě nejsme v nejteplejsích měsících, ale řeknu vám, mám s tím problémy uz teď. Navíc něco z toho jídla ve vlaku mi nesedlo a tak prozívám dva dny mezi postelí a koupelnou. Kdyz se v zaludku neudrzí ani voda, není to zrovna k závidění. Čas tedy trávím tak, ze lezím pod ventilátorem (který stejně rozhání jen teplý vzduch) a snazím se normálně dýchat. Zatímco já lezím, Massimo přepisuje své poznámky na počítač a taky se mu v tom teple nechce ven. Je to pro nás ze Sikkimských hor přecejenom rozdíl. Připomíná mi to, kdyz jsem před osmi lety zila v Sydney. Po vánocích doma a první návstěvě Massimové rodiny jsem se z Ruzyňského letistě vracela do Sydney. Na Ruzyni bylo tenkrát -10 stupňů a po přistání na druhé straně světa +40! Pro mně to byl tenkrát přímo sok, k tomu časový rozdíl - tělo se z toho vzpamatovávalo dost dlouho. V Sydney to navíc bylo příjemnějsí v tom, ze jsem bydlela pár metrů od pobřezí, vzduch byl tedy čistý a obloha modrá. V Dillí je to o něčem jiném - k moři daleko a obloha je kvůli znečistění sedá.Hned jak jsme přijeli, vysypali jsme vse z batohů a vyprali vse, co se vyprat dá. Ani nevíte, jak se nám ulevilo - některé věci smrděly vlhkem, v báglech se to pak mísí vsechno dohromady. Kazdý den chodí k Riccardovi do bytu uklízet jedna paní, vypere, navaří,... Chudák nechápala, proč při takových vedrech máme s sebou bundu a teplé svetry.A jestli mi bude lépe, vyrázíme směrem: Kasmír.......Lépe mi není a tak zůstáváme dalsí dva dny. O to horsí pak bude vzdát se veskerého konfortu (čistý byt, ventilátory, normální sprcha, kuchyň) a vyrazit. Vlakovou místenku jsme přemístili na 19. května, je to noční vlak, který nás okolo sesté den nato doveze do Jammu a my se pak autobusem dodrkocáme do města Srinagar. A o tom zase az přístě.
]]> http://www.travelpod.com/travel-blog-entries/lenka-massimo/india-2008/1210746720/tpod.html http://www.travelpod.com/travel-blog-entries/lenka-massimo/india-2008/1210746720/tpod.html#comments Travel Blogs http://www.travelpod.com/travel-blog-entries/lenka-massimo/india-2008/1210746720/tpod.html Mon, 19 May 2008 02:33:32 -0400 Racconti e pensieri dalla nostra pausa indiana. Pribehy a uvahy z nasi prestavky v Indii.

Jump to the full
entry & travel map

Delhi, India

Sikkim, au revoir.Anche se più in lontananza, il Kangchenjunga è ben visibile anche da Pelling quando l'aria è molto tersa. E quel mattino le condizioni erano perfette, dopo la terribile grandinata del pomeriggio precedente. Sono salito sulla collina dove sorge un piccolo monastero poco distante mentre il Kangchenjunga era ancora in ombra, e l'alba è stata di nuovo un momento magico. Arrivederci, Kangchenjunga.Yongda ci avrebbe solo potuto ricevere il mattino successivo. Era un mattino speciale per il monastero di Pemayangtsé: venivano accolti i nuovi monaci. Quando siamo arrivati alle 7, nel tempio era già iniziata una cerimonia con quei canti di preghiere lamentose e gutturali, e con quella potenza di strumenti musicali quali piatti, trombe e tamburi, che ormai conoscevamo. Nel templio circolavano famiglie fiere ed apprensive, come capita durante i primi giorni di scuola: solo che loro non tornavano quattro ore dopo, ma lasciavano bimbi di sei anni a vivere là, nel monastero. A me sembrava un momento durissimo, ma non era quello che traspariva dalle facce delle mamme e dei papà: loro apparivano sorridenti, sembravano felici. La vita monastica non era certamente percepita come facciamo in occidente: ossia come una 'castrazione' della persona, un tarpare le ali, un condannare la vita e togliere la libertà ad un bimbo prima che possa sapere a cosa rinuncia. La vita monastica, mi sembrava percepita come una vita diversa, ma altrettanto 'piena' rispetto a quella che si svolge 'nel mondo'. Immagino una situazione simile in Europa: le mamme si strapperebbero i capelli, e bisognerebbe passare sul loro corpo per far uscire quei ragazzini di casa. "Per il bimbo", griderebbero in molte. Ma probabilmente, perché loro non saprebbero staccarsi dal bimbo. Qui, invece, sembravano riuscire a staccarsi con facilità.La cerimonia l'ho vissuta in modo molto intenso, e con l'attitudine che mi aveva consigliato Yongda: "Ringrazia che sei qui in questa occasione tanto particolare". Ed io provavo gratitudine. Poi Yongda ci ha ricevuti ancora a colloquio, di nuovo un momento interessante e forte. Ci ha anche parlato del suo grande progetto. "Il problema principale nel mondo, è che i bambini sono educati molto bene sul funzionamento del 'mondo esterno', ma non sono assolutamente educati sul funzionamento del 'mondo interno'. E se non vengno educati a questo, sono limitati, gli manca una parte. È normale che poi il mondo sia pieno di guerre, di litigi" . Ero completamente d'accordo. "Quando ero in prigione a Calcutta, ho avuto una visione. Ho visto che degli operai facevano una strada, e facevano un immobile, una scuola. Proprio sulla collina qui affianco. Ed ho seguito questo messaggio, questa visione, per tutti questi anni. Con fede. È il progetto nel quale metto tutte le mie energie. Ora la scuola ha ragazzi fino ai tredici anni, e vorrei farla crescere per portare i ragazzi alle soglie dell'università"Ci ha detto: "Certo che è importante il mondo materiale. Per tutti. Anche un grande santo deve tenere in conto il mondo materiale, magari solo per il 5%, ma deve sapere come funziona e tenerne conto. È naturale". E per forza: un santo che va in giro sotto un temporale si bagna! Poi ha aggiunto: "Ma anche il mondo non materiale è fondamentale. Tuttavia, a differenza del funzionamento del mondo materiale che ognuno scopre attraverso la propria esperienza, il mondo non materiale va insegnato. Bisogna insegnare ai bambini a sentire dentro di loro, bisogna insegnare a sentire e vivere dei valori". "Per cui", ha concluso, "in questa scuola che ho fondato insegnamo sui due fronti: mondo materiale e mondo non materiale". Mentre parlava, ero profondamente d'accordo con lui. Ma poi mi sono reso conto della difficoltà del compito. Non tanto di metter su una scuola, che già non è roba facile, ma soprattutto di tramandare correttamente i criteri di insegnamento del "mondo non materiale", come lo chiamava Yongda. Infatti, il confine tra "trasmissione dei valori" ed "insegnamento di nozioni teologiche" oppure "indottrinamento" è netto ma al contempo difficile da definire. E non scivolare da uno all'altro dipende troppo dalla profondità con cui il responsabile della scuola ed i maestri ne sono permeati a loro volta. Mi è venuto infatti da pensare alle scuole cattoliche fondate da tanti padri della chiesa, indubbiamente con gli stessi intenti, ed a come spesso queste scuole si siano trasformate con il tempo in istituti conservatori e bigotti. E poi mi sono trovato su un pensiero parallelo, non so come. E mi sono detto che sempre queste domande serpeggiano, sempre simili. E le risposte, in fondo, sono pure sempre simili. E chi le trova, ha sempre un impulso bruciante a trasmetterle.Sono come fiammelle che si accendono qua e là in modo casuale, spontaneo. Bruciano, si allargano, si spengono e si accendono altrove, in un posto nuovo, apparentemente sorte dal nulla, come venute dalla terra. E sono pensieri che, quando si concretizzano in scuole o in dottrine, hanno la strana proprietà di attrarre il meglio ed il peggio dell'umanità. Ossia, attirano anche gli estremisti, i frustrati, chi vuole utilizzare la spiritualità (consciamente o inconsciamente) per fini personali. Sono quindi fiammelle ineffabili, che appena provi a codificare ed a mettere per iscritto (anche se a scrivere è Dio stesso) si corrompono con facilità e diventano anche l'alcova dell' opposto. Per dirla con Star Wars: diventano l'alcova della Forza e del Lato Oscuro della Forza. Gli scontri religiosi, sono soltanto l'aspetto più manifesto di questa realtà.Ma nonostante questa ricerca sia difficilmente trasmissibile, è stupefacente constatare come in ogni momento, da quando si sa che c'è l'uomo, sia nel cuore di qualcuno. Nasce sempre da dubbi di cui sfugge la natura, e continua per comprensioni successive assolutamente diverse (le strade del Signore, d'altronde sono infinite) ma simili. Simili nonostante avvengano nell'intimo di persone diverse, con background culturali tanto diversi, seguendo filosofie o religioni diverse, a migliaia di chilometri di distanza tra loro ed a migliaia di anni di differenza. Ed il mio pensiero parallelo mi diceva con fermezza che qualunque cosa sia ad orientare così gli aghi delle bussole che ognuno ha dentro, è ben oltre le religioni codificate o la comprensione umana. Lenka mi ha riportato con i piedi per terra, quando mi ha detto: "Come sono fortunati i bambini che hanno Yongda come maestro". Infatti, finché c'è un maestro vero che sorveglia, questi messaggi 'bruciano bene'. Ed eccoci fuori dal Sikkim! Di nuovo a Darjeelinig, di nuovo per due giorni il tempo è stato nebbioso e piovoso. Per noi, questa città non ha riservato le splendide viste sulle montagne (che arrivano fino all'Everest) di cui Anna ha scritto in un commento di qualche post fa. Siamo partiti con il Toy Train (siamo riusciti a prenderlo!) alla volta di Siliguri e poi, il mattino successivo, di nuovo in treno alla volta di Delhi. Per arrivare a Delhi, abbiamo impiegato 27 ore. Avevamo uno scompartimento tutto per noi con aria condizionata e cibo a volontà (ah, la prima classe!), ed abbiamo visto scorrere dietro al vetro dei paesaggi magnifici e terribili, come attraverso un gigantesco televisore panoramico. Tranne le ore di notte, non credo di aver staccato gli occhi dalle distese sconfinate, dai villaggi di fango e canne, dai laghi coperti di ninfee, dai fiumi traversati da ponti di bambù, dagli uomini e donne nei campi o in marcia lungo sentieri lunghissimi, polverosi e senza ombra. Abbiamo attraversato, al sicuro nel vagone, le campagne più povere, quelle del Bihar, dove la guerriglia maoista ancora esiste, dove ogni anno gli alluvioni fanno talvolta centinaia di morti e dove l'aumento del costo del riso fa sentire i morsi della fame vera. Ma erano magnificamente belle per gli spazi, i colori, il vento che a volte sollevava tempeste di polvere, la grandezza della natura e lo sforzo commovente dell'uomo di dominarla. Un viaggio molto toccante e - devo ammetterlo - per noi bellissimo.A Delhi, siamo stati accolti da un amico che vive qui, Riccardo. Abbiamo dormito di nuovo in una casa confortevole, per la prima volta dopo quattro mesi e mezzo. È stata una strana sensazione, ma ora ancora non so descriverla. E intanto, ricarichiamo le batterie per la prossima partenza, perché anche le Duracell non bastano per fare tutti questi giri.
]]>